Michal Kvasnica

Prý mě ta událost změnila. Míň jsem věřil lidem, byl jsem uzavřenější, nic mě tolik nebavilo a projevoval jsem se vyloženě tiše.

Tak to aspoň říká máma, já to přece jen nedokážu správně posoudit. Byly mi jen tři roky, když táta umřel.

Pamatuju si neurčité obrysy různých všedních situací. Pocity. Tátu, jak je s námi doma, jak na mě mluví. Víc nic. Jednoho dne zkrátka nebyl. Máma mi dlouho neřekla, co se přesně stalo, stejně bych z toho jako dítě asi neměl rozum. Praskla mu slinivka. Nějakou dobu mu prý bylo špatně, ale nechtěl jít do nemocnice. Když ho našli v posteli, už mu nikdo nedokázal pomoct.

Já nebyl ani na pohřbu.

„Chceš jít někam, kde budou všichni smutní, nebo do školky?“ zeptala se mě tehdy máma.

Vybral jsem si školku.

Později jsme se přestěhovali k babičce, která se o mě nejvíc starala. Alespoň do doby, než se po roce a půl mamka dala dohromady se svým současným manželem. Po třech dnech, co byl s námi, jsem mu řekl „táto“. Vůbec jsem nechápal, že to je někdo jiný. Byl to chlap po mámině boku, takže táta.

To on mě přivedl k hokeji. Ke sportu, který v mém životě všechno vrátil do normálu.

Vlastně ne, otočil všechno k lepšímu.