Michal Navrátil

Devět set.

Devět set skoků do vody ze sedmadvaceti metrů. Za devět let.

Každý dal mému tělu hroznou ránu. Jakou? Zkuste skočit naboso z metru na beton. S nohama propnutýma v kolenou. Na paty. Pak budete mít aspoň zhruba představu o tom, co dělám.

Jsem cliff diver. Skokan z extrémní výšky.

Někdy mi třeští hlava. Z toho, co přijde. Když se nezpevním a neprorazím vší silou vodu, prorazí voda mě. Následky špatného dopadu z velké výšky můžou být jako po autonehodě. Zlomeniny, modřiny přes celé tělo, potrhané svaly, někdy i pohmoždění vnitřních orgánů, po kterém třeba týden vykašláváte krev. S tímhle vědomím jdu nahoru.

Na můstku sice vypadám nadšeně, ale neužívám si to.

Tam nahoře je mi hrozně. Vždycky.

Každý, kdo vyleze do téhle výšky a podívá se dolů, je borec. Tohle fakt stačí. Můstek se s vámi houpe, fouká vítr, klepou se kolena a výška vás psychicky oslabuje. Ten, kdo v tomhle nastavení dokáže skočit dolů, je strašnej frajer. A ten, kdo si nic neudělá a druhý den to zvládne znova, je šampion.

Tohle je moje přesvědčení, díky kterému jsem se dostal na současnou úroveň.

Nikdy jsem nebyl úspěšnější než teď. Konečně to přišlo. Loni jsem vyhrál dva závody série Red Bull Cliff Diving, kde je jen deset osobností symbolizujících náš sport. Letos jsem získal stříbro na mistrovství světa. Jako první Čech po dlouhých čtrnácti letech v plaveckých sportech. Je to taky teprve pátá medaile přivezená z šampionátu vůbec.

Ani na chvíli jsem ale nevypadl z reality. První věc, kterou jsem řešil po návratu ze šampionátu v Budapešti, bylo rozbité auto. Šestnáct let starý Renault s rozhašenou klimatizací, s níž jsem dlouho nic nedělal, protože jsem nečekal, že mi ten auťák vydrží takovou dobu. Byl z bazaru. Nové, tedy novou ojetinu, jsem si pořídil až teď. Udělal jsem si radost po svém posledním úspěchu.

Nemám sponzory. Jsem samorost bez zázemí a díky tomu sám sobě říkám rekreační sportovec. Rekreační sportovec s medailí na krku, který trénuje tak nějak sám, a přitom je už osm let mezi několika vybranými skokany v elitní sérii. Mezi špičkou, do níž se stejně všichni vždycky musíme prokousat přes kvalifikaci. Až nedávno se mě ujal Olymp a po výměně lidí v plaveckém vedení mě tam začali brát vážně a jsem rád, že komunikace mezi námi funguje.

Než začnete řešit, jak je možné, že jsem čekal tak dlouho, řeknu vám, jak se dívám na tenhle svět. Není to o tom, v jakém autě jezdíte, ale o tom, co umíte a jak žijete.

To už jste asi někde slyšeli nebo četli, že jo?

Ale chováte se podle toho? Já ano, protože tomu absolutně věřím. Vím, co umím a co dokážu.

Ostatně, to staré auto mi stačilo, vždyť já po Praze jezdím většinou MHD. Nikde jinde na světě nefunguje tak dobře jako u nás.

Jo, jsem možná naivní. Především v dnešní době, kdy hodně lidí hraje na vizitku. Musí mít telefon s jablíčkem ve znaku, drahé auto, výrazné hodinky a v ruce kafe za sto korun.

Na to jsem nikdy nebyl. Víc jsou pro mě zážitky, které mi dal tvrdý trénink. Nebylo to o penězích, ale o investovaném čase. Zavřít se sám do místnosti a cvičit. Hodiny a hodiny. Každý den, dokud nebudu spokojený s tím, co dělám. To je pro mě víc než jít mezi lidi a vzít si tričko s logem série Red Bull Cliff Diving. Protože Red Bull sám o sobě upoutává pozornost kolemjdoucích a pro spoustu lidí je důležité, aby ho dávali na odiv.

Já to ke štěstí nepotřebuju.