Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Teď! Teď je ta šance!
Sylvain Wiltord dostal krásnou průnikovou přihrávku za obranu, ta navíc zůstala stát jako zkoprnělá.
Vyrazil jsem sprintem dopředu, tři na nula. To přece musí být gól!
„Druhá! Nahraj! Jsem sám!“
Křičel jsem na svého spoluhráče a už sám sebe viděl, jak za pár vteřin roztáhnu ruce, rozběhnu se k rohovému praporku a těsně před ním to skluzem pošlu na kolena. Slavný stadion Highbury bude bouřit nadšením, já klouzat po zemi, řvát „GÓÓÓÓL“ a bušit u toho pěstí do znaku na prsou, zatímco televizní komentátoři budou jako u vytržení.
Michal Papadopulos zpečetil postup Arsenalu do dalšího kola Carling Cupu!
Talent londýnského klubu se při své premiéře v prvním týmu uvedl gólem!
Českému útočníkovi stačilo po příchodu na trávník jen pět minut, aby ukázal, co v něm je!
No… Neznělo by tohle všechno krásně?
Samotného mě ještě dnes při takové představě mrazí. Stačilo tak málo, abych ve svých osmnácti letech ten gól v dresu tehdy nejlepšího týmu Evropy opravdu dal.
Tak málo!
Sylvain to vyřešil parádně, neukvapil se. Měl hlavu nahoře a dopředu věděl, že bude přihrávat. Počkal na správný moment, až půjde brankář na zem, a v tu chvíli poslal balón pod sebe. Před prázdnou bránu, kam jsem si sprintem nabíhal já a spolu se mnou taky jeden – tehdy teprve šestnáctiletý – Španěl, kterého dnes všichni dobře znáte.
Wiltord měl jen dvě možnosti, jak přečíslení vyřešit, a já jsem dodnes přesvědčený, že by gólem skončily obě.
Vybral si BOHUŽEL pro mě tu… druhou. Balón místo na penaltu poslal podél brankáře až na zadní tyč, kde v náběhu celou akci zavíral jistý Césc Fábregas. Stačilo mu nastavit placírku a míč byl v síti.
3. prosinec roku 2003.
Den, na který vzpomínají všichni fanoušci Arsenalu jako na ten, kdy budoucí hvězda týmu vstřelila do sítě Wolwes svou první z desítek nádherných branek, kterými Fábregas během kariéry lidem v Anglii i Španělsku rozdával radost. Mně ten den zase připomíná ikonická fotka, na které spolu ve vzájemném objetí běžíme směrem k rozjásaným tribunám.
Ten den jsem za Arsenal nastoupil poprvé.
Ten den jsem dres anglického klubu oblékl taky naposledy.
V řecké reprezentaci svého času taky jeden Papadopulos hrával, ale já s ním nic společného nemám. Je to vlastně typické, v Řecku hodně používané jméno. Papadopulosů je tam asi tolik, co u nás Nováků. Když se mě dnes na můj původ někdo zeptá, nepřemýšlím o něm a odpovídám hned. Jsem Čech.
Je ale pravda, že řecké kořeny, s tím související energie a snad i charisma se ve mně nezapřou. Alespoň to tak říkají lidé, které potkávám. Jen málokdy se na ně mračím, takže na tom asi něco bude.
Klan Papadopulosů se v Ostravě ocitl v padesátých letech poté, co na konci 2. světové války vypukla v Řecku taky válka občanská. Mému dědečkovi, tehdy ještě malému chlapci, tam vojáci vyvraždili celou rodinu, a proto ho i se sestrou nakonec nechali odvézt do zdejšího sirotčince. Řeků s podobným osudem bylo víc. Oficiální čísla uvádějí až sto tisíc válečných uprchlíků, z nichž minimálně deset tisíc skončilo v tehdejším Československu. Tak jako můj dědeček.
Pamatuju si ho jako velké řeckého vlastence. Dokonce jsem z těch vzpomínek přesvědčený o tom, že kdyby se tenkrát nezamiloval do babičky, nejspíš by se býval domů i vrátil. I proto má k Řekům mnohem blíž než k Čechům ještě můj táta, který se přitom narodil už tady v Česku. Děda ho tak ale vychovával. Ostatně na mě, když jsem byl ještě malý kluk, mluvil dědeček taky jen řecky.
Vždycky říkal: "Musíš vědět, odkud pocházíme. Máš být na co hrdý."
Já mu jsem za to dnes vděčný. Díky němu, a pak i tátovi, který v mém předškolním věku hrával celý rok třetí řeckou ligu, se dnes řecky pořád plynule domluvím. V kariéře mi to nejednou hodně pomohlo, nejen v Arsenalu. Všude jsem totiž potkával řecké hráče a díky jazyku k nim měl blíž. Navázat na to hodlám i po kariéře. Vedle řečtiny, totiž díky fotbalu plynule hovořím taky anglicky, německy, polsky nebo rusky. Vím, že se mi to jednou bude hodit.
Přitom je vlastně legrační, že já fotbal málem vůbec nehrál. Nebo to řeknu spíše takhle: Kybych si vybíral, pro co se rozhodnu dnes, asi by mě to táhlo spíše na zimák. Já jsem totiž normální hokejový fanatik. Sleduju zápasy Vítkovic, ráno u snídaně koukám na sestřihy z NHL, a když si po náročném dni vezmu ovladač do ruky a vyvalím se k televizi, fotbalový přenos u mě v podstatě nemá šanci. Vždycky se nejprve koukám, jestli někde nedávaj hokej. Dokonce taky přesně vím, co udělám, až fotbalovou kariéru ukončím.
Koupím si brusle, hokejku a vlítnu na led. Jen tak si hrát, s kamarády, bratrancem, s těmi co hokej po večerech v Ostravě už léta mastí.
Jak já se na to těším!
Však jsem hokej až do nějaké třetí třídy tady v Ostravě fakt hrával. Proč jsem nakonec dal přednost balónu, to mi nikdo v naší rodině vysvětlit neumí. Sám si to nepamatuju a znám to jen z vyprávění táty. Prý jsem si ale jednou před odchodem na zimák sedl na schody, začal bulet a křičel po rodičích, že nikam nejdu. Že chci na fotbal.
Myslím, že zas tak špatné rozhodnutí to nebylo.
Přitom já jsem nikdy nebyl velký talent. Nebyl jsem takové to zázračné dítě, které vidí míč a dovede s ním kouzlit. Mně prostě sport bavil, rodiče mě vedli k poctivosti, takže jsem po škole nešidil tréninky a brzy se mi to všechno začalo vracet. Přes tehdejší NH Ostrava jsem se totiž poměrně rychle dostal do Baníku, a tam byl ve všech mládežnických soutěžích nakonec středem pozornosti. Od začátku jsem tam totiž v útoku střílel fakt hodně branek, a to vše v době, kdy se Baníku dařilo vychovávat velké hráče a prodávat je ven.
Vždyť dva roky přede mnou odcházel do Liverpoolu Milan Baroš, za 180 milionů korun!
Myslím, že právě tenhle přestup otevřel cestu na Ostrovy taky mně. Baroš totiž v Liverpoolu hrál od začátku velmi dobře, takže i ostatní anglické kluby upřely pozornost do Ostravy, jestli tam v útoku nezbylo taky něco pro ně. Přitom nás dva nejde srovnávat, on byl úplně jinde. Vždyť když jsem poprvé nakoukl do áčka, Bary už byl jako hvězda a kapitán týmu na odchodu, zatímco já ve svých šestnácti letech čekal na první minuty v lize, které jsem dostával až na koncích zápasů, často už za rozhodnutého stavu.
Vlastně ani nevím, jestli jsem s ním někdy hrál. Nanejvýš tak dvakrát, třikrát?
I to bych asi přeháněl. Navíc jen v přátelácích. V lize ani jednou.
Ačkoliv jsme spolu v Ostravě prakticky vyrůstali, on je jen o čtyři roky starší, a oba jsme vydělali Baníku svými přestupy krátce po sobě spoustu peněz, totálně jsme se v kariérách minuli. Co si pamatuju, v základní sestavě jsem s ním v jednom útoku hrál jen jednou jedinkrát, a to až po letech, v dresu české reprezentace při kvalifikačním utkání v Polsku.
Zatímco on se pak domů vrátil, aby kariéru ukončil na místě, kde začala, mně tenhle můj plán nevyšel.
Fábregase dnes znáte jako lídra. Hráče s kapitánskou páskou, který vytváří klíčové situace, rozhoduje zápasy a všichni ostatní na hřišti ho následují. Já si ho ale pamatuju taky ještě jako zakřiknutého a hodně tichého kluka. Rozhodně byste do něj neřekli, že prorazí mezi světovou elitu s takovou suverenitou.
Přicházeli jsme do Arsenalu společně. Zatímco já jako plnoletý hráč z Baníku Ostrava vyfasoval v Londýně po podpisu smlouvy krásný apartmán, který se s tou naší třiplusjedničkou v paneláku v Zábřehu nedal srovnat, Fábregas jako šestnáctiletý supertalent z proslulé barcelonské akademie La Masia musel bydlet u jedné anglické rodiny.
Taky jsme spolu trávili spoustu času. Vždyť na cestách s béčkem jsme bydleli společně v hotelovém pokoji. Tím, že Césc neuměl na začátku prakticky ani slovo anglicky, toho ale moc nenamluvil. Mimo stadion byste si ho nejspíš vůbec nevšimli. Myslím, že se taky trošku styděl.
Do tehdejšího týmu Arsenalu ale zapadl skvěle.
Lépe než já.
Všechny ty hvězdy jako Pires, Henry nebo Bergkamp ho braly od prvního dne. Bylo mi jasné proč. Už v šestnácti letech vlítl na trénink áčka – a z toho zakřiknutého klučiny se na hřišti stalo hladové zvíře, ostych šel úplně stranou. Stačilo pár minut, aby člověk poznal, že z něj bude velký hráč. Měl to v sobě, fakt že jo.
Ta kopací technika, ten přehled, to sebevědomí! Pamatuju si úplně přesně, jak jsem tenkrát sledoval jedno ze cvičení, měl ruce v bok a kroutil hlavou nad tím, co s míčem dovede. Přebral balón, zasekávačka, rána a gól!
„Ty vole, co z toho kluka bude, až vyroste?“
Jako dalšímu mladému bažantovi se mi honilo hlavou, kam až to dotáhne. Dnes už to vím samozřejmě úplně přesně: Je z něj mistr světa, dvojnásobný mistr Evropy, vítěz evropského Superpoháru, dvojnásobný anglický šampion i mistr španělské ligy.
Je z něj LEGENDA.
A vůbec mě to teda nepřekvapuje.
Občas se zamyslím nad tím, jestli by se něco změnilo, kdybych ten gól tenkrát místo něj dal já.
Jasně, jen takové kdyby…
Ne, dělám si legraci. Nemyslím to vážně.
Ve skutečnosti mě totiž vzpomínka na ten moment pořád hřeje u srdce. Podívám se na fotku, na které se společně s Fábregasem držíme v objetí, a těší mě ten pocit, že jsem byl přímo u toho, jak jeden z nejlepších fotbalistů poslední dekády odšpuntoval svou výjimečnou kariéru. Blíž tomu přece nikdo jiný být nemohl.
Vlastně je to dodnes asi můj nejsilnější fotbalový zážitek.
Vždyť se celá ta scéna odehrála na úplně vyprodaném stadionu Highbury, ikonickém stánku, kde byl nejkrásnější trávník, na jakém jsem kdy hrál, a strmé tribuny tak blízko hřišti, že naše soupeře už při rozcvičce z té atmosféry musel svazovat pocit úzkosti. A my dva k nim v tu chvíli běželi jako smyslu zbavení, abychom si užili euforii, která v daný moment patřila nám. A hlavně teda Fábregasovi, který poprvé v ostrém zápase potvrdil, že je frajer, co v té nejsilnější konkurenci mezi ostatními dokáže bez ohledu na svůj věk dominovat.
Zatímco já si krom toho jediného zápasu připadal… tak trošku odstrčený.
Přišel jsem do Arsenalu rovnou z Baníku Ostrava, a s velkým ostychem poznával úplně jiný fotbalový svět. Svět, ve kterém sebevědomí hráči se svou herní inteligencí posouvali fotbal na úplně jiný level. V první chvíli jsem nejspíš ani nechápal, že toho vůbec můžu být součástí.
Abych ten svět porovnal konkrétně: Odcházel jsem z kolektivu pátého týmu Gambrinus ligy, a přišel do party neskutečných borců, kteří se v dalších měsících postarali o nejpozoruhodnější výkony v dějinách kolektivního sportu.
THE INVINCIBLES!
Nepřemožitelní.
Už mi rozumíte?
Do Arsenalu, který v té sezoně nakonec dokázal jako první a zatím jediný tým v historii vyhrát Premir League – nejtěžší fotbalovou ligu planety – bez jediné porážky, jsem navíc přicházel jako ne úplně ostřílený fotbalista. Vždyť já do té doby v české lize odehrál jen třináct zápasů. A možná by stálo za to říct, že jsem se jich spíš „zúčastnil“. Od první minuty jsem totiž tenkrát nastoupil v české lize jen dvakrát, dal jsem mezi dospělými jeden jediný gól.
A najednou jsem se ocitl v kabině nejlepšího týmu na světě.
Vím, že den před prvním tréninkem jsem v noci nemohl usnout. Vždyť jsem všechny ty hráče znal jen z časopisů nebo televize. Ještě dalších čtrnáct dnů jsem se pak do svého bytu vracel úplně hotový. Kazil jsem jednoduché míče a tempo ostatních zpočátku vůbec nestíhal. Postupem času jsem ale přišel na jednu zásadní věc, která mě nakonec provázela celou kariéru. Člověk si prostě na všechno zvykne.
A hnacím motorem toho všeho byl TLAK. Díky němu jsem den po dni začal sám sebe vnímat jako lepšího hráče.
Jeden dotek, druhý a ťuk zase dál. Míč rychle od nohy pryč. To od nás trenér Arséne Wenger vyžadoval a já najednou zjistil, že i tohle zvládnu. Musel jsem. Nic jiného než zvyknout si nepřicházelo v úvahu. Chceš v Arsenalu být? Buď dobrý. Jednoduché. Začal jsem dokonce za béčko dávat nějaké góly, a to na první pohled dokonalé a mně tak vzdálené prostředí plné perfekcionistů mi bylo stále více vlastní. Začal jsem se tam cítit dobře.
S nadsázkou by se dalo říct, že jsem se mohl začít prát o místo v útoku… Ale i dnes se tomu spíše směju. Vždyť tam hrál Thierry Henry. Chlap, od kterého jsem se mohl nanejvýš akorát tak učit. A ne si myslet, že ho ze základní jedenáctky někdy dokážu odstavit.
On byl navíc úplně jiný než všichni ostatní, držel si od nás odstup. Zatímco hráči jako Pires nebo Vieira s mladými pořád mluvili, na tréninku přicházeli s radami a myslím, že i jim záleželo na tom, abychom se zlepšovali, Henry se mnou neprohodil v šatně ani po tréninku ani slovo. Přišlo mi, že tak, jak je sebevědomý na hřišti, stejně suverénně se chová i mimo něj. Já si v jednu chvíli dokonce říkal, jestli není až moc namyšlený.
Přitom on je Thierry Henry fakt fajn chlap.
V Česku tehdy ještě vycházel časopis Hattrick a v jednom z čísel byl Henryho plakát. Kamarádi, kteří za mnou do Londýna přijeli kouknout na náš zápas, tehdy v Ostravě vykoupili všechny trafiky. Přivezli těch časáků minimálně třicet s tím, že domů neodjedou, dokud nebudou všechny podepsané.
A já pak po tréninku s plným batohem v ruce seděl na svém místě a čekal na vhodnou příležitost.
„Mám za ním jít? Nemám? Ty jo, teď se škaredě podíval, třeba nemá náladu.“
Nakonec jsem to zkusil. Vyrazil jsem k němu, natáhl ruku s fixem a on se už z dálky mile usmíval. Bez jediného slova všechny podepsal, a na pár z nich pro mě i mé kamarády přidal taky osobní věnování. V ten moment jsem si uvědomil, že celý jeho odstup vychází jen z mého přehnaného respektu. A až později mi došlo, že jsem v kabině plné hvězd byl až příliš ostýchavý, a třebaže jsem s těmi lidmi sdílel každý den společné prostory a kopal s nimi do balónu, neměl jsem v sobě dost sebevědomí na sebe v té partě taky upozornit.
Když jsem po roce v Arsenalu skončil, našli se i tací, kteří měli za to, že jsem do takhle velkého světa fotbalu vyrazil příliš brzy. Pro mě je ale tohle i dnes úplně bezpředmětná debata. Já totiž žádnou chybu neudělal. Jasně, kdybych v Baníku zůstal, byl bych v roce 2004 u mistrovského titulu. Třeba bych o rok či dva později odcházel do Anglie z pozice hvězdy, jakou byl Milan Baroš. Třeba bych to pak ve fotbale dotáhl dál než k jednomu startu v Arsenalu a třem sezonám v Bundeslize.
No a nebo taky třeba ne.
Křišťálovou kouli nikdo z nás nemá, já vycházím z vlastního pocitu. Myslím, že dnes sám nejlépe vím, jak moc mě rok v Arsenalu zocelil. Jak moc sebedůvěry do mě každodenní tréninky s těmi nejlepšími fotbalisty planety napumpovaly, jak psychický odolný hráč se ze mě stal.
Naučil jsem se tam tlak vnímat jako výhodu, protože tak to dělali taky ostatní.
Všichni v Premier League se na nás chtěli v tom roce vytáhnout. Porazit tým, jehož trenér před sezonou troufale prohlásil, že neprohraje ani jednou. A ti hráči o tom nepochybovali. Oni nepochybovali o tom, že vyhrajou. Naopak se mezi sebou byli schopní pohádat, o kolik.
Výsledkem bylo dvacet šest výher, dvanáct remíz a NULA proher.
Byl jsem u toho, když Arsenal vyhrál naposledy Premier League, a to způsobem, který nejspíš už nikdo nepřekoná. Nezasáhl jsem sice do jediného ligového zápasu, mé jméno na soupisce legendárního týmu NEPORAZITELNÝCH napsáno není. Ale já u toho byl. Každý den.
Byl jsem s tím týmem každé ráno na tréninku. I každý večer po zápase.
A řeknu vám jediné: Strašně moc bych to chtěl zažít znovu.
Už skoro deset let vstávám každý den v šest ráno, mnohem dřív než zbytek mé rodiny.
Vstávám proto, že musím.
Musím proto, aby můj život zůstal plnohodnotný a já dál mohl hrát fotbal na úrovni, jakou od sebe vyžaduju. Každé ráno takhle polykám prášky s hormony, které nedokáže produkovat má štítná žláza. Potýkám se s nevyléčitelnou Haschimotovou chorobou. Nemocí, kvůli které jsem kariéru v nejlepších letech málem musel ukončit. A díky které jsem ve svém životě zpomalil. Přestal se furt za něčím hnát.
Anglie, Německo, Nizozemsko, Rusko, Polsko…
Vy v tom možná vidíte, že šla má kariéra postupem času dolů, a já jsem přitom rád, že fotbal ještě pořád můžu hrát.
Po sezonách v Bundeslize, kdy jsem nakoukl i do české reprezentace, mě začala zlobit kolena. Od nějakých sedmadvaceti let mám v obou z nich dokonce jen čtyřicet procent křížových vazů. Ostatní jsou nadobro přetržené. Víceméně do každého zápasu jdu s tím, že se může něco stát. Ve svém věku si uvědomuju, že by podobné zranění bylo konečná. A to jen proto, že jsem tehdy odmítl podstoupit plastiku, po které by mi hrozilo minimálně devět měsíců bez fotbalu.
Na doporučení doktora Holuba, který věřil, že mé tělo nápor zvládne, jsem se tak podrobil jen lehké operaci menisku a dal přednost rychlejšímu, zároveň o to riskantnějšímu a náročnějšímu řešení problému. Začal jsem posilovat nohy tak moc, aby kolena držely pohromadě pevné svaly. Doktor i já jsme věděli, co děláme. Už v Arsenalu jsem se v posilovně na sílu nohou zaměřil, a i v dalších angažmá jsem si přidával navíc dávky, ze kterých jsem mohl čerpat i po všech operacích. Musím zaklepat, dodnes má kolena drží.
Právě tehdy, po sérii nepříjemných zranění, jsem se rozhodl pro restart kariéry v Polsku a vím, že to bylo správné rozhodnutí. V Lubinu mi pod trenérem Hapalem hned v první sezoně vycházelo vše, na co jsem sáhl. Hrál jsem dobře a sám jsem si to uvědomoval. Nastřílel jsem tenkrát jedenáct branek a do posledních kol pomýšlel na titul krále střelců. Užíval jsem si pozornost médií i roli jedné z hvězd soutěže. Jenže hned na začátku další sezony, kdy jsem chtěl vše potvrdit a odrazit se zpět do soutěží na Západě, přišly problémy, které mě totálně zničily.
Začalo to přitom tak nevinně.
Na předsezonních lékařských testech se objevily problémy s krví. Nikdo si špatné výsledky neuměl vysvětlit. Přestože jsem trenéra zpočátku utvrzoval v tom, že jsem úplně v pohodě, série dalších a dalších vyšetření přinášela stále horší zprávy. Po jednom z nich mi doktoři řekli, že to vypadá na problémy s ledvinami. A že jestli se prognózy potvrdí, budu muset ze dne na den s fotbalem skončit.
„No a co? Tak skončím. Vždyť zdraví máme jen jedno.“
V momentě, kdy člověk podobné zprávy uslyší poprvé, jde fotbal u každého na vedlejší kolej. U mě to nebylo jiné, jenže další návštěvy nemocnic žádné fatální zprávy nepotvrdily. Ledviny byly v cajku, ale já sám sebe nepoznával. Moje tělo normálně úplně vyplo.
Hned z kraje sezony jsem dal gól, ale další už nepřidal. Já byl jedním slovem MIZERNÝ. Brzy na to navíc odvolali trenéra Hapala a pod novým polským trenérem už jsem si neškrtl. Nemohl jsem od něj dostat šanci, protože jsem ani na tréninku nebyl schopný si o ni říct.
Během následujících týdnů jsem totiž začal taky nekontrolovatelně přibírat na váze. Z hráče, od kterého lidé v Polsku očekávali velké výkony, byl v podstatě ze dne na den otylý fotbalista, který bez nadsázky neuměl kopnout do míče. Vždyť já časem nebyl schopný dělat ani nožičky. Jedna, druhá, třetí… a při šesté mi míč utekl, jako kdybych balon viděl poprvé v životě. Mé kotníky natekly, zalila je voda a já kvůli tomu v kopačce ztrácel cit. Zašlo to tak daleko, že jsem kazil jednoduché přihrávky a při střelbě nebyl schopný trefit bránu.
S výživovými poradci jsem tenkrát úplně překopal svůj jídelníček, začal jsem jíst jen zeleninu, na kterou jsem v takovém množství nikdy nebyl zvyklý. Měl jsem energetický výdej jako blázen, příjem minimální, ale kila dál naskakovala. Z mých jednaosmdesáti skoro na devadesát.
Začal jsem si na tréninku přidávat, ale shazovat prostě nebylo co. Nepřibíral jsem tuky, ale vodu, která se usazovala v mém těle. To bylo navíc v takovém stavu, že se nedokázalo ani potit. Hypnotizoval jsem každý den sport tester, ale ani při sebevětším úsilí jít do sprintu a zátěže jsem nebyl schopný dostat se přes tepovou frekvenci 130, kvůli které bych se zvládal alespoň zadýchat.
Vždycky jsem po tréninku míval dres úplně durch.
A najednou jsem po něm nemusel ani do sprchy.
Nikdy mi do očí nikdo nic neřekl, ale to, jak na vás lidé koukají skrz prsty, za zády cítíte. Není to nic příjemného.
„Vždyť on jenom přibírá, určitě po večerech kalí!“
„Podívejte se na něj, jak na to sere, vždyť není ani spocený!“
Bylo mi jasné, že i tak mě lidé v Polsku vnímali, a to mě drtilo ještě víc. Protože já se jim vůbec nedivil. Jsem navíc spíš introvert. Hrozně nerad si na něco stěžuju. Nesnáším, když někdo remcá, a nechtěl jsem to dělat ani tehdy. Nechával jsem si své problémy pro sebe.
Říkal jsem si, že jsem jen unavený, že to časem přejde. Jenže to tak šlo jeden měsíc, druhý, třetí, a já byl stále v horším stavu. Byly to týdny bez relaxu. Na tréninku jsem nebyl schopný jít do plné zátěže, po něm jsem celé odpoledne prospal. Nebyl jsem schopný vypnout, ani se bavit. A o alkoholu nebyla vůbec řeč. Mám pivo rád, tehdy jsem se ho ale ani nedotkl. Zaprvé mě děsilo, že z něj přiberu. Zadruhé, co když mám fakt v háji ledviny?
Usínal jsem každý večer fyzicky úplně na dně a budil se s tím, že půjdu na trénink podat výkon, přičemž moc dobře vím, že toho vůbec nejsem schopný. Nebýt mé tehdejší přítelkyně a dnes už manželky Simony a nejbližší rodiny, asi bych se z toho zbláznil.
Byla to šílená doba.
V polských nemocnicích nemohli na nic přijít půl roku, popravdě tomu dodnes nerozumím. Když jsem se rozhodl, že se začnu léčit raději doma v Česku, měli doktoři jasno po prvním krevním odběru. Můj endokrinolog pan Nezdařil dodnes kroutí hlavou, v jakém stavu jsem za ním přišel. Zatímco zdravý člověk má hladinu TSH v krvi mezi 0 až 4, mně vylítla na 225.
Byly to abnormální, neskutečné hodnoty. Doktoři se divili, že po tom, jak jsem dlouhé měsíce sám sebe huntoval tréninky i stravou, v kombinací s nemocí vůbec ještě chodím.
Nasadili mi hormony, které po ránu chroupu dodnes. A za pár týdnů mi na tréninku po čele stékala první krůpěj potu.
Byl jsem zpět.
Arséne Wenger na mě udělal dojem už při první osobní schůzce.
Ten chlap byl… Neskutečný!
Popravdě jsem nikdy poté nezažil trenéra, který by měl v týmu u hráčů takový respekt jako on. Přitom jsem Wengera za celý rok ani jednou neslyšel zvednout hlas. Neřval. Nikdy. A na nikoho. Dokonce ani ve chvíli, kdy jsme zápas zvorali… I když, já tam vlastně žádný takový asi nezažil.
On hovořil k týmu vždy s absolutním klidem. A stejně všechny ty hvězdy s naprostou pozorností hltaly každé jeho slovo. Sotva začal Wenger mluvit, už byl v kabině klid.
Co trenér řekl, to platilo.
Byl klidnou a naprosto sebevědomou sílou. A především byl psycholog jako hrom.
Těch sezení u něj v kanceláři jsem mezi čtyřma očima zažil několik. Tím, jak se postupem času zlepšovala i má angličtina, odnášel jsem si z nich víc a víc. Dodnes ale nechápu jednu věc: Jakým způsobem dokázal všem hráčům dodávat sebedůvěru. Když jsem v prvních týdnech pochyboval o tom, jestli na úroveň Arsenalu vůbec mám, on to viděl a zavolal si mě do kanceláře. Ta schůzka trvala pět minut a já z ní odcházel s pocitem, že jsem nejlepší hráč na světě.
„Jinak bys totiž v Arsenalu nebyl,“ říkal mi. Přesně si ta slova a tón jeho hlasu i po těch osmnácti letech vybavím. Koukal se mi upřeně do očí, mluvil s klidem a na konci se usmál.
Tehdy jsem v Arsenalu začal chápat, že tlaku okolí se člověk nesmí bát.
Tlak má totiž člověka pohánět. Tlačit ho k tomu, aby se zlepšoval.
Byl to tlak od všech těch lepších fotbalistů v týmu, který mě po prvních trénincích donutil na sobě pracovat tak moc, že jsem se jim na hřišti vyrovnal, respektive jejich kombinace minimálně přestával kazit. Byl to tlak, díky kterému jsem si nakonec celý ten rok v Arsenalu dokázal tak moc užít.
Přiznal jsem se rozhodčímu, aby gól neuznal. Koho by těšil, když nebyl fér?
Na úplně první schůzce, když jsem s ním podepisoval v Arsenalu smlouvu, mi Arséne Wenger taky vyprávěl příběh o tom, jak dlouho mě sleduje. Že už dva roky ví, jak dobrý fotbalista jsem… Nevím teda, jestli se byl někdy osobně na Bazalech koukat, jak hraju za Baník, to spíše ne. Ale vím přesně, že byl na mistrovství Evropy sedmnáctek, kde jsem dal už v šesté minutě gól Španělům.
Možná budu až moc skromný, ale mám pocit, že jsem měl před přestupem do Arsenalu spíše veliké štěstí. Jak Wenger, tak hlavní skaut klubu, mě totiž osobně viděli jen v zápasech, kdy jsem dokázal gól dát. Ale to jsem se dozvěděl až později. Faktem je, že mě Arsenal chtěl z Ostravy koupit už tehdy za sto milionů korun, oba kluby se na tom dokonce dohodly, ale já si dva dny před odjezdem do Anglie na soustředění Baníku urval v přípravě meniskus. Říkal jsem si, že je to všechno v háji. A měl za to, že se do Arsenalu nedostanu.
Musím vyzdvihnout, že se tehdy i sám pan Wenger zachoval perfektně.
Vzkázal do Baníku, že přestup rušit nechce. Mé zranění sice tenkrát představovalo určité riziko, ale klub o mě nadále stál. Dohodli se proto s Baníkem, že první rok budu v Anglii hostovat a v případě, že se prosadím, zaplatí za mě domluvenou částku až napřesrok.
První den jsem tak do kabiny v tréninkovém centru Arsenalu mezi všechny ty hvězdy pajdal o berlích. Zatímco Fabrégas od počátku ukazoval, co z něj jednou bude, a Henry makal jako šroub, já zpočátku všechny jen nesměle zdravil a jako bezejmenný hráč zaměstnával fyzioterapeuty, kteří mi před ostatními věnovali až nebývale hodně pozornosti.
Nebylo mi to příjemné. Myslím, že i proto jsem měl ostych do party k Henrymu zapadnout.
Vždyť já v prvních týdnech neměl jak ukázat, že v Arsenalu nejsem náhodou.
Copak nějakého Papadopulose, co dal do té doby jeden jediný gól nějakému Synotu, někdo z těch hvězd znal? Samozřejmě že ne.
Wenger se mnou ale pravidelně mluvil a dodával mi sebevědomí, díky kterému jsem nakonec dal gól hned v prvním zápase za rezervní tým a sám sebe utvrdil, že v Anglii nejsem omylem. „Přesně proto jsem tě do Arsenalu přivedl,“ řekl mi pak Wenger a poplácal mě po ramenou.
Vlastně mě na něm zaujala ještě jedna věc. Byly to jeho taktické přípravy a meetingy u videa, kterých jsem se mohl s týmem účastnit i přesto, že jsem anglickou ligu nakonec nikdy nehrál. Čekali byste, že byly důkladné? Bylo to přesně naopak. Meetingy před utkáním totiž netrvaly nikdy déle než deset minut. Wenger s klidným hlasem pustil pár standardních situací, ukázal video, kde je soupeř zranitelný, a to bylo všechno.
„Běžte si hrát, běžte vyhrát, “ shrnul přípravu jednou větou. A tak šli všichni ti borci hrát.
„Jo a kluci, nezapomeňte si to užít,“ dodal závěrem.
Arsenal, kterému před jeho příchodem přezdívali „boring, boring Arsenal“ nebo taky nejnudnější tým na ostrovech, díky tomuhle přístupu hrál nakonec nejkreativnější fotbal na planetě. A já měl to štěstí, že jsem to mohl takhle zblízka všechno vidět.
V tehdejším Arsenalu nebyl nikdo svázaný pokyny, taktikou nebo kdovíjak složitými instrukcemi. Já jsem dokonce dodnes přesvědčený, že je to tak lepší. Ti hráči šli na trávník jen s tím, že vyhrají zápas Premier League nebo Ligy mistrů díky tomu, co sami odmala umí nejlépe. Hrát fotbal.
Obrovsky jsem se s tím ztotožňoval. Vždycky se mi totiž vybavila léta v Ostravě, kdy jsme v tehdejší silné mládeži Baníku nic jiného než vítězství neznali. Byli jsme Baník a nic víc nás nezajímalo. A v Arsenalu, akorát že v dospělém fotbale, to měli nastavené úplně stejně. Nikdo se nebál, že něco zkazí, protože Wenger po hráčích zásadně neřval. Každý hráč byl v tom roce na vítězné vlně s úplně čistou hlavou. Šel na hřiště s tím, že je jednoduše lepší než soupeř.
„Běžte hrát, běžte vyhrát, běžte si to užít.“
Dnes mi ta slova dávají ještě větší smysl. Protože jako zkušený fotbalista neznám lepší pocit, než když si po zápase uřícený sednu do kabiny, rozhlédnu se kolem po ostatních hráčích a řeknu si: „Dneska to fakt stálo za to!“
Hashimotova choroba je autoimunitní onemocnění. Zjednodušeně řečeno se člověku vinou nedostatečné hladiny hormonů zpomalí metabolismus. Zároveň to ale není nemoc, která by dnes můj život nějakým zásadním způsobem omezovala. Jenže rozhodně můj pohled a přístup k němu změnila.
Z fotbalisty, který odmala snil o tom, že jednou bude hrát za Manchester United a v poměrně brzkém věku to nakopl přes Arsenal taky do Bundesligy, se ze mě ze dne na den stal člověk, který si přehnané cíle přestal klást. V sedmadvaceti letech jsem najednou měl čas se na chvíli zastavit a srovnat priority celé rodiny.
Najednou jsem nebyl ten, kdo se pořád za něčím honí. Chtěl jsem být hlavně dobrým tátou, který dá své rodině jednou možnost se konečně usadit. Vždyť my až do té doby cestovali světem. Žili jsme v Německu, Nizozemsku, Rusku.... Najednou jsem si uvědomil, že takhle už to dál nechci.
Diagnózu mí lékaři stanovili až v lednu. V polovině sezony, ve které jsem se trápil, byl fyzicky vyždímaný a psychicky hodně nalomený. Trvalo pak dalších pět měsíců, než se pravidelným užíváním léků hladina hormonů v mém těle srovnala na hodnoty, díky kterým jsem se nejen že začal konečně na tréninku potit, ale v zápasech také podávat výkonnost, která v očích trenérů, fanoušků a především mě samotného dosáhla očekávané úrovně.
Bylo to obrovsky těžké období i proto, že tahle sezona nestála za nic ani z týmového pohledu. Sestoupili jsme do druhé ligy. A já, fotbalista, od kterého se toho hodně čekalo, bral část viny za tohle fiasko taky na sebe. Nebyl jsem schopný hrát a nemohl klubu pomoct. Cítil jsem po sestupu vůči Lubinu obrovský dluh. A proto jsem se v něm rozhodl zůstat i ve druhé lize. Cítil jsem, že je to tak stranou osobních sportovních ambicí prostě správné.
Bylo to rozhodnutí, kterého si dnes hodně vážím.
Většina ostatních hráčů se totiž své zodpovědnosti za mizerné výsledky zřekla. Rozhodli se z klubu odejít a odmítli druhou ligu kopat, přestože měli platné smlouvy. Zůstali jsme tam nakonec jen tři kluci z původního kádru, ale podařilo se nám vytvořit osu týmu, který se do Ekstraklasy dokázal suverénním způsobem hned první rok vrátit. A i když o sobě takhle nerad mluvím, vím, že si mě tam lidé za to dodnes váží. Pro mě samotného to bylo dost velké zadostiučinění.
Kdykoliv jsem se pak navíc do Lubinu vracel v dresu soupeře, celý stadion mi tleskal. Bylo to upřímné ocenění pro někoho, kdo se ke klubu a jeho fanouškům neotočil zády. Bylo to gesto, které je na sportu nejkrásnější. Musím říct, že to pro mě byl emotivně hodně silný zážitek.
V Polsku jsem nakonec zůstal převážnou většinu mé kariéry. I když jsem v dobrém smyslu vlastenec, který se na konci roku vždycky rád vrátil domů do Česka, přirostla mi ta země k srdci. Všude na světě potkáte zlé lidi, ale drtivá většina Poláků k nám byla milá, otevřená a nápomocná. Líbilo se mi tam.
Jsem zároveň člověk, pro kterého je nejdůležitější jeho charakter. Zakládám si na něm, a proto držím slovo. Když něco někomu slíbím, dodržím to. Takhle mě vychovávali rodiče, takhle já vedu do života i svou dceru. Je to vlastnost, která pro mě vždycky byla mnohem důležitější, než sport a fotbalové ambice samotné. Vlastnost, na kterou jsem vážně hrdý.
A to i přes to, že jsem se kvůli tomu nemohl včas vrátit domů do Ostravy, jak jsem si vždycky přál.
V sezoně 2016/17 hrál Baník ve druhé lize, klub vyřešil svou vlastnickou strukturu a pod novým majitelem mířil za postupem. Právě tehdy, v zimním přestupním období, mě Baník poprvé a naposledy oslovil, jestli se nechci domů vrátit.
Chtěl jsem, vážně moc.
Tehdejší sportovní manažer Dušan Vrťo mi ale zavolal až pár dnů poté, co jsem se v telefonu dřív dohodl s Gliwicemi.
I tehdy jsem své slovo dodržel.
V Gliwicích jsem za to byl odměněný něčím, s čím už jsem ve své kariéře vůbec nepočítal.
Vždyť my se hned v prvním roce dokázali v lize zachránit až v posledním kole, když jsme na vlastním stadionu dokázali porazit soupeře, kterému k záchraně stačila remíza. Stáhli jsme ho pod sebe, a hned v dalším roce v podstatě s totožným kádrem dokázali celé Polsko šokovat ziskem mistrovského titulu. Malý klub, jenž zázemím ani financemi nemohl ani zdaleka konkurovat Legii, Wisle a dalším velkým značkám polského fotbalu, v dramatickém finiši sezony dokráčel k senzačnímu vítězství.
V roce 2004, na začátku toho všeho, jsem s nadsázkou přišel o dva tituly. O ten v Baníku, ze kterého jsem odešel do Anglie. I o ten s Arsenalem, kde jsem sice součástí prvního týmu byl, ale v Premier League nezasáhl do jediného zápasu, takže ani tuhle medaili nemám.
Pohár s Gliwicemi mi nikdo nesebere.
„Ty vole, ty se znáš s Bergkampem?“
Mí spoluhráči byli v šoku. Hrával jsem už za Hereenveen a při cestě na zápas s Ajaxem Amsterodam jsem v autobuse přemýšlel, jestli svého bývalého spoluhráče z Arsenalu – v té době už jednoho z asistentů trenéra soupeře – zajdu pozdravit. Říkal jsem si, jestli si na mě vůbec bude po těch letech pamatovat. V Nizozemsku velmi rychle pochopíte, jakou ikonou Dennis pro lidi je. Klanějí se před ním fanoušci všech klubů a velkou úctu k němu chovají i ostatní ligoví fotbalisté.
No a než jsem si to rozmyslel, jestli za ním jít, či ne, přišel Dennis za mnou sám...
„Nazdar Michale, tak co, jak se vede?“
Zůstal jsem stát s otevřenou pusou stejně jako mí spoluhráči. Kecali jsme tam pak spolu asi deset minut. Byly to spíše fotbalové věci, fráze. On se mě pak zeptal na rodinu, já zase jeho na život po kariéře. Musel přitom sám cítit, s jakým respektem své otázky kladu.
„Ty vole, však to byl Bergkamp!“ říkali mi pak spoluhráči.
„Já vím, však jsem s ním hrával,“ tvářil jsem se tak na oko jako suverén.
Ve skutečnosti to pro mě bylo obrovské zadostiučinění. Když si na mě po tolika letech vzpomněl chlap, kterému jsem fotbalově nikdy nesahal ani po kotníky, bylo to prostě... Hele, mě to tenkrát asi vážně dojalo. Byl to pro mě důkaz, že i když jsem v Arsenalu nikdy pořádně nehrál, ti kluci mě tam asi nakonec měli docela rádi.
Když už jsme ale u toho Bergkampa, zrovna díky němu jsem se s Arsenalem dostal i k zápasu Ligy mistrů proti Interu Milán. Není žádné tajemství, že se Dennis bál sednout do letadla. A tak se dlouho dopředu vědělo, že do Milána tým odcestuje bez něj. Já ráno přišel na trénink, kouknu na tabuli a… Mé jméno bylo v sestavě. Okamžitě jsem volal tátovi, mámě, kamarádům. Nemohl jsem tomu uvěřit.
To jako fakt pojedu hrát s Arsenalem Ligu mistrů? Na San Siro?
Jo, já tam fakt jel. Jen díky tomu, že v letadle zůstalo Dennisovo místo volné.
Byl chladný podzimní večer, my vyhráli 5:1 a já to celé sledoval zachumlaný do péřovky jen ze střídačky. Ani za rozhodnutého stavu mě tam trenér v závěru neposlal. Stejně jsem byl spokojený, byl to zážitek jako hrom, a hlavně jsem v tu chvíli pořád ještě věřil, že podobných zažiju s Arsenalem mnohem víc.
Štve mě proto dneska úplně jiná věc.
Za Inter Milán tehdy hrál Christian Vieri, můj idol. Fotbalista, kterého jsem fakt miloval. Celý zápas jsem z něj nespustil oči a v hlavě mi šrotovalo, jakým způsobem ho odchytím, aby mi věnoval svůj dres.
Závěrečný hvizd. Konec. A já zůstal na střídačce sedět jako puk.
Netroufl jsem si za ním jít. Bál jsem se.
Bál jsem se, že by to vypadalo hloupě jak před ním, tak před mými spoluhráči.
Mladý cucák si nekopl do míče, ale bude žadonit o dres hvězdy soupeře?
Dres mého nejoblíbenějšího hráče v mé sbírce chybí. A že je fakt rozsáhlá! Čítá několik stovek artefaktů, doma v kumbále mám dresů plné pytle. Jsou v nich třeba originální dresy Milana Baroše z Liverpoolu, Tomáše Rosického z Dortmundu, několika spoluhráčů z NEPORAZITELNÉHO ARSENALU i s jejich osobním věnováním.
Mám dokonce kompletní sbírku dresů řeckých reprezentantů.
Ale ten Vieri, ten zatracený Vieri, mezi nimi není.
Když vás někdo chce v osmnácti letech koupit za sto milionů korun, kdekomu se z toho zamotá hlava. Mě ale v Arsenalu tenkrát naučili ještě jednu věc: Fotbal se pro peníze nehraje. Je teda vtipné, že mi tam tohle říkali kluci, kteří jezdili v docela dobrých autech, zatímco já neměl ani řidičák a na tréninky se vozil taxíkem nebo mě někdo z těch hráčů přibral svým vozem, ale něco na tom fakt bude.
Henry a spol. se totiž netěšili na výplaty.
Oni se těšili na to, že si půjdou každý den na tréninku zahrát fotbal.
Peníze byly jen bonus. Bonus pro ty, kteří měli z fotbalu radost, a jak říkal pan Wenger, dokázali si ho na hřišti také užít. Díky tomu byl totiž Arsenal tenkrát nejlepší. A díky tomuhle nastavení ti hráči nad ostatními tak vyčnívali.
"Hrajte tak, jako byste hráli támhle na hřišti za barákem," i tohle Wenger nejednou zopakoval.
Já přitom ani jako teenager moc vysoko v oblacích nelétal. Zaprvé jsem ze svých výplat neviděl ani korunu, protože jsem všechny musel odevzdávat tátovi, který se mi o peníze staral, zadruhé jsem vždycky chtěl hrát radši za Manchester United. Odmala jim stejně jako Baníku fandím. A když já se do něčeho zakousnu, z hlavy to pustit neumím. Jenže to jsem tehdy, ve světle nevraživé rivality obou klubů a mediálních sporů mezi sirem Fergusonem a panem Wengerem, nesměl nikde vyprávět.
Holt se tenkrát ozval Arsenal, tak se šel hrát fotbal za Arsenal.
Šel jsem tam s tím, že si půjdu plnit své cíle. A dostat se do Anglie byl slušný mezikrok pro to, abych si třeba jednou i za ten Manchester fakt zahrál. Kdybych si byl tenkrát těsně před odletem v Ostravě neurval koleno, podepsal bych v Londýně smlouvu na pět let. Takhle z toho bylo jen roční hostování a osm minut na hřišti při pohárovém zápase proti tehdy ne úplně věhlasnému soupeři.
Když mé hostování končilo, seděli jsme spolu s Arséne Wengerem v kanceláři hodně dlouho. Existovala tehdy varianta, že by mě Arsenal z Baníku skutečně odkoupil, ale pan Wenger chtěl znát především můj názor. Byl ke mně prostě zase naprosto férový. Bylo to jen pár dnů po oslavách titulu a já sám věděl, že v čerstvých devatenácti letech nemám šanci za tenhle tým hrát. Wenger mi to sám přiznal. Řekl mi, že by mě rád koupil, ale já bych musel počítat s tím, že příští roky strávím na hostování v jiných týmech.
"Moc vám děkuju za všechno, co jsem s vámi tady zažil, ale už mi to stačilo. Vrátím se domů."
Arséne Wenger se na mě zase jen usmál, podal mi ruku a řekl slova, na která nikdy nezapomenu.
"Jsi dobrý hráč. Tvým dalším cílem musí být se jednou sem do Arsenalu vrátit."
Když dnes odjíždím z domu v Ostravě na trénink, občas mě to zamrzí.
"Krucinál, škoda, že se mi nikdo z Baníku ještě někdo neozval."
Po konci v Arsenalu jsem si v Ostravě střihl ještě rok. Rozloučil jsem se s mým klubem vítězným gólem ve finále Českého poháru, a zvedl tak nad hlavu zatím poslední klubovou trofej. O pár týdnů později už jsem z Ostravy skutečně dokázal přestoupit. Baník mě v roce 2005 prodal Bayeru Leverkusen nakonec za 60 miliónů korun. Už nikdy jsem se pak domů nevrátil, přestože dodnes v Ostravě bydlím.
Strávil jsem v podstatě celou kariéru v cizině, posledních osm let v Polsku.
Tak blízko. A přitom tak daleko.
Za tu dobu se toho hodně změnilo.
Když se dnes podívám na Baník, znám v tom klubu v podstatě jediného člověka, brankáře Honzu Laštůvku. Všechno ostatní už je na Bazalech jiné. Klub řídí lidé zvenčí a na mě, fotbalistu, co roky nebyl na očích, se možná trochu zapomnělo. Přitom jestli jsem si něco přál, bylo to vždycky končit s fotbalem právě tam.
Osud to takhle ale asi chtěl.
Že skončím, jsem byl upřímně přesvědčený už před letošní sezonou. Říkal jsem si ale celou dobu, že by bylo hezké, kdyby zavolal ještě někdo z Baníku. I kdyby neměli zájem, potěšilo by mě, kdyby se mě někdo alespoň zeptal, jak to vidím dál.
Místo toho se mi rozezvonil telefon z Karviné.
"Hele, nechceš to zkusit? Přijeď, normálně si s námi zatrénuj a uvidíš."
Tak jsem to zkusil a hned po prvním tréninku věděl, že do toho půjdu. To prostředí tam mě nabilo novou energií.
Jsem za tu nabídku lidem z Karviné hodně vděčný. V rodinné atmosféře tady totiž hrajeme fotbal, který si užívám.
Jestli jste totiž můj příběh dočetli až sem, budete mi rozumět. Já už fotbal vážně nehraju proto, abych něco dokazoval sobě nebo ostatním. Ve svém věku a po tom, co jsem zažil a čím si prošel, už nic z toho zapotřebí nemám.
Proto ze sebe nechci dělat před lidmi blbce.
Proto jsem na podzim rozhodčímu řekl, aby náš gól neuznal.
Hráli jsme doma se Zlínem, prohrávali 0:2 a patnáct minut před koncem vstřelili kontaktní branku, kterou sudí s kolegy u VARU dlouho zkoumali. Chvíli mi vlastně ani nebylo jasné, co na videu hledají. Ve vzdušném souboji jsem přehlavičkoval jednoho z obránců a posunul míč svému spoluhráči, který ho nasměroval do sítě.
Vypadalo to, že sudí Orel nakonec gól uzná.
Pak jsem ale viděl, jak debatuje s Tomášem Poznarem a najednou za mnou přiběhl s tím, že můj kontakt míče s hlavou na videu nebyl vidět. Ale že jestli jsem se míče opravdu dotknul, gól pro ofsajd neplatí. Takže jak?
Nebylo co řešit.
"Míče jsem se dotknul, neplatí, hrajme dál."
Mohl jsem rozhodčímu svůj dotek zapírat. Mohl jsem lhát. Ale tím bych popřel vše, co jsem vám tady vyprávěl.
Ten zápas jsme prohráli, ale já si na konci zase mohl říct, že jsem si ho užil. Copak by mě měl těšit gól, který není fér? Ve fotbale chci odjakživa vyhrávat proto, že jsem lepší. A ne proto, že dávám góly z ofsajdů. Vítězství si ten den víc zasloužil soupeř, tohle já uznat umím.
Vím, že to někteří lidé ocenili. Vím, že se našli i tací, kteří se mému přiznání divili. Ale i tohle já beru jako samozřejmost, udělal bych to znovu. Pan Wenger přece říkal, abychom hráli fotbal tak, jako kdysi za barákem. A tam jsme k sobě byli féroví a měli ze hry radost.
V letošní sezoně jsem dal už šest branek. Každý zápas hraju, jako kdyby měl být můj poslední a přitom začínám cítit, že možná ještě pořád nemám dost. Proto kdo ví, co bude v létě.
Třeba si to všechno půjdu užít ještě jednou i příští rok.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází