Michal Sadílek

Na telefonu mi blikla další notifikace. Sjel jsem k němu pohledem od dění na hřišti pode mnou.

Pokud by se hledal největší fanoušek aplikace od Livesportu, rozhodně bych byl alespoň v užším výběru. Sleduji všechno, stejně jako můj brácha. Do fotbalových výsledků jsme úplní blázni. Kamarádi si ze mě dělají srandu, že mám přehled i o zápasech typu mládežnické reprezentace Guiney proti Mali.

Ale já ho fakt mám. Zajímá mě, kdo jak hraje, jací zajímaví hráči mé generace se po světě objevují.

Ten den jsem však předpokládal, že i já sám přidám nějaké ty údaje do svých statistik. Ještě ráno jsem nepochyboval, že budu v sestavě. Že zřejmě začnu na lavičce, ale že rozhodující zápas play off Evropské ligy proti Rosenborgu budu prožívat přímo s týmem. Po zimním zranění a pauze způsobené koronavirem jsem na začátku sezony zase začal aspoň jako střídající naskakovat za PSV Eindhoven a dostal jsem se do hry i v přechozím utkání předkola.

Jenže najednou… Najednou jsem se po ranním tréninku v Norsku dozvěděl, že půjdu jen na tribunu a budu sledovat spoluhráče, jak dotahují postup do základní skupiny.

Honila se mi toho hlavou spousta.

To jako těch sedm měsíců bez zápasu nebylo dost?

Takže teď budu bojovat o to, abych se vůbec vešel mezi ty, kteří jsou připravení pro zápasy?

Vždyť já potřebuji hrát. A potřebuji hrát o něco. O body. O postavení v tabulce. O titul. Mít nějakou vidinu, k níž směřuji. Utkání za juniorku na rozehrání jsou fajn, ale…

Právě do toho mi zase bliknulo upozornění na telefonu.

Upozornění ze zápasu, který jsem měl označený jako ten, co sleduji. Liberec-APOEL.

Liberec dal gól.

V nastavení.

Ty bláho, Liberec… On snad postoupí.

A ty bláho… Co kdybych odešel do Liberce? To by přece bylo super, hrát za něj Evropskou ligu. Hned mi problesklo, že tohle by přece dávalo v mé současné situaci smysl.

Další notifikace. Konec zápasu. Liberec jde dál.

Vnímal jsem to jako znamení. Ještě před odletem z Norska jsem tak začal volat všem, s nimiž jsem se o tomhle svém spontánním nápadu potřeboval poradit. Manažerovi. Našim. Přítelkyni. Matěji Chalušovi, spoluhráči z reprezentace, který v Liberci hraje. Trenérovi Krejčímu z jedenadvacítky, který o nás všech chce mít přehled.

Nikdo mi můj plán nerozmlouval. Liberec byl pro, PSV taky souhlasilo, a tak najednou bylo jen na mně, jak se rozhodnu…

Šel jsem do toho.

Do konce přestupního období zbývalo pár dnů. Měl jsem signály, že v zimě by o mě stály týmy z Belgie nebo Německa, dokonce jeden z Bundesligy. Ale já nechtěl čekat další dva měsíce bez pořádného zápasu. Byl jsem na fotbal vyloženě nadržený. Česká liga navíc není špatná soutěž, oproti Holandsku mi dokonce přijde fyzicky náročnější, takticky vyspělejší. Liberec je výtečné mužstvo, s nímž jsem měl šanci hrát špičkovou evropskou soutěž. A hlavně, když už se pro něco rozhodnu, neuhýbám. Pokračuji za svojí vidinou hlava nehlava. Může se nedařit, můžu udělat i špatný krok, ale i ten mě přece posune. Pořád lepší zkusit, co cítím, že je správné, než sedět rok na zadku, na něco čekat a nadávat na trenéra, že mě nestaví.

To není můj styl.

Můj styl je přistupovat k věcem pozitivně. A když se mi něco nezdá, přemýšlet, co můžu pro zlepšení své situace udělat. Můj styl je být poctivý a upřímný.

Ke svým povinnostem i sám k sobě.

Od šestnácti let jsem hráč PSV Eindhoven. Nizozemského klubu, který dokáže rok co rok vychovat pro velký fotbal spoustu hráčů.

Já, Michal Sadílek z Uherského Ostrohu.

Nemyslím, že jsem své nadřízené tehdy zaujal jen svými fotbalovými dovednostmi. Vybavím si spoustu kluků šikovnějších než já. Ve věku, kdy jsem odcházel, tomu tak rozhodně bylo. Kopnout do balonu jsem uměl, ale nebyl jsem zase tolik výjimečný.

Velké kluby si ovšem vedle čistě fotbalového výkonu všímají ještě něčeho jiného.

Charakteru.

Vím, že v tom spočívá moje velká přednost. A je velká zásluha naší rodiny, že tomu tak je.

Začíná to u mamky, která se s námi nikdy nepárala. I když na nás s bráchou po nějaký čas zůstala sama, protože táta od nás odešel, když jsme byli malí, neměla problém zjednat si respekt. Pokud jsme dělali nepořádek, uměla si nás srovnat. A že jsme jí dávali zabrat. Pořád jsme se řezali. Brácha je o tři roky starší, takže mě třeba vzal za nohy a točil se mnou v obýváku.

Od rohu stolu mám nad okem pěknou jizvu.

Na denním pořádku byly naše hokejové bitvy pěnovým míčkem i zuřivé dětské hádky. Byli jsme schopní se do krve pohádat, pokud jsme při hraní s balonem získali pocit, že jeden to tomu druhému kazí. Sotva ale cokoliv začalo přerůstat únosnou mez, mamka zařvala a byl klid. Stalo se dokonce, že jsme zase kvůli nějakému řádění dostali zaracha. Zabouchla nás v pokojíku s tím, že nikam nejdeme.

Problém byl, že za dvě hodiny začínal náš fotbalový zápas.

Děda, nejdůležitější postava našich fotbalových začátků, pak volal, kde jsme. Mamku musel vyloženě uprosit, aby nás pustila.

Právě děda nám pak vštěpoval zásady, jakých je třeba se držet na hřišti.

A že on velmi dobře ví, o čem mluví. Fotbalem žije. Je to takový ten pán, jakého mají všude v malých klubech. Neskutečně zapálený člověk. Kdysi sám hrával, pak byl v Ostrožské Nové Vsi místopředsedou klubu a dodnes občas pomůže jako pořadatel na zápasech. Ve chvíli, kdy viděl, že nás s bráchou fotbal baví, stal se i naším prvním trenérem. Věnoval nám veškerý čas, který mohl, aby z nás něco vyrostlo.

Učil nás základy taktiky i technické dovednosti, jistě, ale snad ještě víc trval na jiných věcech. Na respektu ke spoluhráčům, k týmovému pojetí. Lpěl na tom, abychom byli v první řadě přísní sami na sebe. Aby naše píle a touha byly tím, co nás bude charakterizovat.

To díky němu dneska já i brácha, který hraje ligu za Slovácko, naběháme každý zápas kolem dvanácti třinácti kilometrů a vždycky patříme mezi ty, kteří toho na trávníku nejvíc zastanou.

To vůbec není o fyzičce. O objemu plic.

Je to o vůli.

Soutěživost jsme v sobě s bráchou pěstovali přirozeně. Já se mu odmalička snažil přiblížit a on zase musel vždycky přidat, abych ho já, malý capart, nedohnal. To nás oba posouvalo. Děda nás pak směřoval k tomu, abychom tuhle svoji vlastnost ukazovali na hřišti v tom, že nikdy nic nevypustíme. Že se nebudeme dívat po ostatních, kdo měl co udělat líp, ale sami půjdeme příkladem.

A vždycky od nás čekal víc, než jsme předvedli.

Ne že by nám někdy vyčetl, že jsme se na něco vykašlali. K tomu jsme mu snad nikdy nedali důvod. Sám, pokud mám pocit, že jsem v zápase nenechal maximum, nemůžu se na sebe pár dnů podívat do zrcadla. Nesnáším pocit, když vím, že jsem se úplně nevyždímal. Jsem v tomhle ohledu náročný.

Ale děda je ještě náročnější. Výborný výkon je pro něho až za hranicí možností.

Dodnes si po zápasech voláme. Dostal od nás předplatné O2 TV, takže sleduje úplně všechno. A stále mi dokáže říct: „Dneska jsi to nebyl ty.“ Dá mi upřímný a tvrdý pohled na to, jak jsem zahrál.

Tím mě vždycky posouval a dodnes posouvá. Drží mě při zemi, přestože si jsem jistý, že já bych nikdy moc vysoko nelítal.

Ne s tím, jak jsem vychovaný.

Naše rodina mi pomohla už jen tím, že si nikdo nedával cíle místo mě. Zažil jsem kluky, jejichž kariéra skončila ve chvíli, kdy jim do ní začali rodiče zasahovat. Cpali je manažerům, vyprávěli o svých synech hory doly, aby je prosadili.

To naši i děda viděli, že sám chci, že fotbal dělám s vášní a dokážu na hřišti zaujmout sám od sebe. Od určitého věku už věděli, že základy mám od nich dobré a že se o mě nemusejí bát.

Posun přišel automaticky.

Důležitý detail prošlápl i brácha, který už v šestnácti mohl odejít do akademie týmu z Premier League, ale neměl ve smlouvě výstupní klauzuli. Slovácko tak dlouho navyšovalo odstupné, až si to ten druhý klub rozmyslel. Nikomu to doma nemáme za zlé, i brácha to vzal tak, že to tak mělo být a kdo ví, jestli by mu to v kariéře i neuškodilo. Zároveň, když jsem za čas podepisoval na Slovácku smlouvu já, klauzuli už jsme do ní zařadili.

Na stáži v Eindhovenu, jednom z nejvyhlášenějších míst v Evropě co do práce s mladými fotbalisty, jsem byl poprvé už ve svých čtrnácti letech. S bráchou a příbramským Alešem Matějů. Tehdy jsem ještě kvůli věku nemohl přestoupit, ale aspoň jsem si tamní prostředí vyzkoušel a za dva roky jsem dostal možnost zase se tam ukázat. Rozhodující přátelák se mi povedl, neměl jsem pochyby, že zůstanu. Z večeře se svým tehdejším agentem a vedením PSV jsem odešel na hotelový pokoj s tím, že oni dořeší už jen formality.

Jenže.

Agent mi za chvíli zaklepal na dveře. Sedl si a… A rozbrečel se.

„Ono to asi nedopadne. Oni z toho couvnou.“

Popravdě, byl jsem už sbalený s tím, že se domů jen tak nevrátím. V Česku jsem byl rok co rok vyhlašovaný nejlepším dorostencem, nepochyboval jsem, že mám na to se v zahraničí uchytit. Místo toho jsem sledoval člověka, co měl dotáhnout podmínky přestupu, jak mi v slzách oznamuje, že se nic nekoná.

Vyrazil jsem zpátky. S tím, že holt ve Slovácku navážu tam, kde jsem skončil, a snad se poštěstí příště. Za nějaký čas se ale PSV přece jen rozhoupalo s tím, že mě berou. Ale aby to pro ně nebyl takový risk, tak jen na hostování s opcí. Měl jsem půl roku na to je přesvědčit, aby si mě skutečně nechali.

To bylo v září. A já další dva měsíce čekal, než mi FIFA povolí registraci, abych mohl konečně nastoupit do zápasu.

Celou dobu jsem si připadal zvláštně. V cizím prostředí, kde jsem měl ukázat, co ve mně je, jsem k tomu dlouhé týdny nedostal příležitost. Táhnoucí se nejistota byla příšerná.