Michal Trávníček

„Proč vůbec hraju hokej?“

Bylo mi pětadvacet let, když jsem sám sobě položil tuhle otázku.

A víte, co na tom bylo nejhorší? Že jsem na ni v jistou chvíli vůbec neuměl najít odpověď, která by mé pochybnosti dokázala vyvrátit.

I když mě bavilo, co dělám, neviděl jsem v tom vůbec žádný smysl. S tím, že jsem profesionální hokejista, jsem začal mít v nejlepších letech své kariéry morální problém. Přemýšlel jsem v té době o strachu, který mě svazoval. A taky o životě. O tom, co vlastně je a co není jeho smyslem. O tom, co mám dělat, abych byl lepším člověkem, žil dobrý život.

Zatímco lidé mě v té době viděli jako relativně úspěšného hokejistu, který byl členem širšího týmu dospělého nároďáku a sledovaly ho zahraniční týmy, já vedl v tichosti v hlavě svůj vlastní vnitřní boj. Přemýšlel jsem o tom, jestli je správné, že náplní mého života je honit se každý den po ledě za pukem, přitom jsem o tom stále častěji začínal pochybovat.

Dostával jsem se do takových extrémů, že jsem za sportem viděl pouze „chléb a hry“. Přemýšlel jsem, jestli jako hráč nesloužím jen jako prostředek bohatých, jak udržet lidi v jejich podřízenosti. Třebaže jsem miloval vítězství i hokej jako takový, atmosféru v kabině, do které jsem se každý den ráno za spoluhráči rád vracel, v hlavě mi šrotovalo, že za tím vším stejně není žádný hmatatelný výsledek.

Vůbec mi přitom nešlo o to, že mě dlouhou dobu míjely týmové úspěchy, že jsem neprorazil do NHL, o které jsem snil, a že jsem nevyčníval v popředí statistik ani doma v Česku. Já jsem prostě nenacházel smysl v hokeji jako takovém. Viděl jsem za ním jen fabriku, která na začátku sezony vzala svých sto milionů korun a hodila je do větráku, abychom si mohli hrát. Přemýšlel jsem, co by za naše peníze mohlo na světě vzniknout a kolik lidí by je na rozdíl od nás utratilo smysluplně.

Takové myšlenky mě drtily.

Četl jsem po tréninku knížky a hledal pravdu, kterou se všichni snažíme hledat celý život.

Trvalo mi to.

Trvalo mi to hodně dlouho a nejspíš ještě dlouho trvat bude.