Mikael Pančák

Chtěl jsem si jenom koupit něco hezkého na sebe.

Úplně obyčejná záležitost.

Přál jsem si koupit košili a oblek, protože jsme měli jít s partnerkou na společenskou akci a chtěl jsem, aby mi to slušelo. Jeli jsme kvůli tomu z Rakouska do Itálie, vkročil jsem do obchodu s pánským zbožím a už jsem to zase cítil.

Už jsem zase cítil, že na mě všichni koukají: „To chcete pro sebe?“ A já sám se zase začal cítit jako mimozemšťan. Říkal jsem si to tolikrát v životě, tolikrát jsem si opakoval, že sem asi nepatřím. V hlavě jsem měl pořád tytéž otázky, na které jsem se bál odpovídat.

„Kdo rozhoduje o tom, co je správné?“

„Kdo rozhoduje o tom, co je přijatelné?“

Tehdy v Itálii mi žádná z těch košilí nebyla, ani s jednou jsem nebyl spokojený. Proč? Protože jsem měl sice sportovní, ale pořád ženské tělo. Na prahu čtyřicítky to bylo vyvrcholení mých depresí. Potvrzení toho, že nepatřím NIKAM. Návštěva onoho obchodu s módou byla stejná jako mnoho jiných, a přesto nakonec jiná.

Došel jsem do bodu, kdy už to nešlo dál.

Tehdy jsem si poprvé v životě naplno připustil něco, před čím jsem minimálně dvacet let utíkal. Připustil jsem si, že musím udělat radikální krok – a musím ho udělat především sám pro sebe. Přestat se bát, co řekne mé okolí. Jak mě přijmou kamarádi.

Celou cestu domů do Salcburku jsme jeli v autě mlčky. Řídil jsem a brečel. Tehdy se ve mně prolomil led a všechny tak dlouho pečlivě střežené a ukrývané emoce musely ven. Ne, už jsem nemohl dál.

Už nebylo kam dál utíkat.

Dojeli jsme domů a já zvedl telefon. V adresáři jsem našel číslo plastického chirurga, kterému jsem v Salcburku trénoval syna.

„Jörg, potřebuji operaci prsou.“

Vůbec nechápal. Uklidňoval jsem ho, že všechno vysvětlím. V mém případě nešlo o estetický zákrok, v mém případě šlo o změnu života. O změnu, které jsem se do devětatřiceti let vyhýbal. Snažil jsem se myšlenky na ni vytěsnit z hlavy.

Jenže každý útěk jednou skončí.

Všichni máme svá osobní trápení, každý musíme najít sama sebe a v ideálním případě se naučit mít rád. Nechci proto mluvit o tom, že jsem to měl těžké, teď už nepotřebuji žádnou lítost. Jsem sám se sebou vyrovnaný.

Zároveň vím, že budou lidé, kteří mě i po přečtení příběhu odsoudí. Neříkám, že to nebolí. I nad to se už ale dokážu povznést. Daleko horší je totiž to, že řada lidí s podobným příběhem, jako mám já, už mezi námi není. A přitom tu mohli být, kdyby byli měli štěstí na někoho, kdo by jim dokázal pomoci povznést se nad stereotypy, nad strach z přijetí.

Vím, o čem mluvím. Taky jsem ho měl. Měl jsem obrovský strach, že ztratím lidi, kteří jsou mi blízcí. Jediné lidi, které jsem měl. Aniž to věděli a aniž si to přáli, právě kvůli nim jsem víc než dvacet let žil život, který nebyl můj.

Proto chci teď promluvit o cestě, která mě vedla ke změně pohlaví. Důvod je jeden jediný: že to snad někomu může pomoci, aby se necítil tak sám a nezažíval pocit, že nepatří NIKAM. 

Žil jsem s tím pocitem od puberty a pořád se v něm utvrzoval. Nepatřil jsem ke své rodině. Nepatřil jsem do Česka, protože jsem se velmi brzy odstěhoval do zahraničí. Doma jsem byl v Rakousku, ale ani tam jsem navzdory úspěšné trenérské kariéře jako cizinec naplno patřit nemohl.

Je to hrozný pocit, nepatřit nikam.

Je hrozný pocit nepatřit do vlastního těla.

A tak jsem to změnil.