Milan Černý

Od chvíle, kdy pro tátu musel přiletět vrtulník, šlo všechno strašně rychle.

Člověk si pořád nechtěl připustit nejhorší variantu. Říkali jsme si, že se to určitě spraví, že se uzdraví.

První opravdovou krizi jsem měl v den, kdy šel táta poprvé na operaci s nádorem na mozku. Měli jsme s Hradcem Králové zápas ve Znojmě a trenér říkal, že tam jezdit nemusím, jestli nechci. Už předtím jsem vynechal pár tréninků, když jsme zařizovali různé věci kolem léčby. Ale já věděl, že bude mít po operaci radost, až mu řeknu, že jsem hrál, jako by se nic vážného nedělo.

Někdy v sedmdesáté minutě jsme dali gól. Všichni se začali radovat, naskákali na sebe a já si najednou uvědomil, jak zbytečná věc to v tu chvíli je.

Došlo mi, že nejpozději do roka bude táta pryč. Možná dřív.

Normálně jsem se na hřišti rozbrečel.

Trenér mě tam ještě chvilku nechal, ale mně pořád tekly slzy, tak mě vystřídal, ať se netrápím. Hned jsem šel do kabiny a brečel i tam.
Možná jsem klukům zkazil radost z výhry.

Ale tam jsem si poprvé opravdu naplno uvědomil, že táta umře.