Milan Šumný

Spartathlon, rok 2021. To bylo dobrý!

Měl jsem velké ambice, ale žaludek byl scvrknutý a v sobě jsem byl fakt malinkej. Může ti na 120. kilometru dojít a co uděláš, jsi v půlce…

Stojíš v ranním šeru na parkovišti pod Akropolí a s tebou dalších tři sta devadesát běžců. V prvních řadách jsou desítky vlčáků.

To jsou běžci, kteří jdou po tom nejlepším čase a umístění. Ostatní to chtějí uběhnout. Prostě stihnout 246 kilometrů do limitu, ten je 36 hodin. Protože zvládnout tenhle závod je pro každého vítězství. Už kvalifikace je pro mnohé vítězstvím.

Na startu je se mnou Gábinka a český a řecký kamarád, Mirek a Kira. To je mé zázemí, můj tým. Své manželce jsem vděčný za to, že tady mohu být. Mám silnou podporu od rodiny, od dětí. Je to můj vnitřní závazek, běžím i pro ně.

Vnímám vzduch okolo, atmosféru, velikost závodu a v očích cítím slzy. Je to štěstí. Věřím, že by mě pochopila spousta lidí, která je vděčná za to, že někde může být. Je jedno, jestli to je Spartathlon, plavecký závod, dovolená s dětmi, výstup na horu. Je to ten moment, kdy cítíte obrovskou vděčnost, obrovskou lásku a zároveň pokoru k tomu, co děláte, co vás čeká.

Měl jsem před sebou 246 kilometrů, tentokrát podruhé a tentokrát jsem navzdory nervozitě věděl, že to s těma vlčákama pod 24 hodin poběžím. Bylo to odvážné, ale v hlavě jsem to měl od začátku.

Nahlas jsem to nikdy neřekl.

Nikdy jsem nepodnikal, nelákalo mě to a ani jsem necítil, že by to byla správná cesta. Vždy jsem byl zaměstnanec. Říkal jsem, že jsem zaměstnanec roku, ve všech firmách, do kterých jsem nastoupil. Nebylo jich mnoho. Nemám rád velké změny. Když jsem oblíknul firemní dres, byl jsem opravdu odhodlanej a makal jsem.

A to bylo vždycky a se vším. Když jsem se takhle do něčeho nadchnul, chtěl jsem být nejlepší.

Ale hubu jsem si nabil spoustukrát.

Žiju na důvěře a často se mi stává, že to s tou důvěrou přeženu. Ale mám skvělou ženu, která mě vždy usměrní a řekne třeba: „Proč dávat někomu druhou šanci, když někdo jiný čeká na tu první!“ Tak se snažím vždy oklepat, jít dál a věřit, že to byla zkušenost, která mě poučila a dala možnost posunout se.

Vždy jsem dost pracoval. Jel jsem nadoraz. Všechno na sto procent. A kalil jsem, možná na dvě stě procent.

To byl filtr.

Jel jsem jak šílenej. Business, práce od rána do večera a večer jsem prostě šel chlastat. Sport jsem neměl jako ventil. Ale potřeboval jsem něco, co mě trochu vypne. Nebo spíše přepne do jiného světa.

Vzpomínám si, to mi bylo 21 a prostě se přes den jely bomby v práci a o víkendu pařilo. Zavírali jsme nonstopáče a každý večer toho zvládli dost vypít. Takhle jsem to dával do třiceti.

Vzpomínek na akce mám spousty. A někdy to taky nedopadlo dobře.

Obrovský omyl je to, že když kalíš, že si myslíš, že naprosto všichni jsou tvoji kamarádi. To je fatální omyl. Půlka z nich ti druhý den omyje prdel. Když jsem začal běhat, tímhle jsem vystřízlivěl. Zjistil jsem, že vlastně nemám moc kamarádů. Myslet si, že když kalíš, že máš okolo sebe kamarády, to je klišé. Všichni čekaj na tvoji chybu a daj ti to pěkně sežrat. Na všechno koukáš těma opileckejma očima.

Neměl jsem moc záklopku a když jsem začal pít, zvládnul jsem to do rána. Ráno jsem pokračoval do práce. Osprchoval jsem se, nasednul do auta a šel dál makat. Dokázal jsem přijít domů nakalenej a usnout v koupelně. Teď je mi jasné, že pro moji ženu to muselo být těžký. Zbořenej v koupelně, s kravatou na krku.

Jezdili jsme pařit i jinam. Takže jsem takhle upadnul na hotelu, lehnul v obleku.

To trochu zachraňovalo situaci. Ale už to fakt bylo blbý. Snažil jsem se nebejt doma vylitej, aby to neviděly děti. To jsem fakt nechtěl, snažil jsem se držet.

Celá naše komunita takhle kalila, byl jsem toho součástí, spoluvytvářel jsem to. Byl to pracovní tým, který měl cíl. Součástí té práce bylo trávit čas i v hospodě. Domluvila se tam celá spousta věcí, udělal se obchod, vyřešila se různá témata.

K businessu se to prostě hodilo. Jenže samozřejmě jsem si ne vše pamatoval. Prostě ta spousta alkoholu vytvořila malý okno, pak velký okno. Ale druhý den jsem i přes to okno věděl, že je schůzka, práce a je nutný to zvládnout. Disciplína tam byla vždycky, asi se přenášela skrz životní témata. Jen jsem nikdy nevydržel u jedné láhve.

Na párty byla spousta lahví. U běhání je spousta kilometrů.

V roce 2014 jsem si uvědomil, že to je moc. Že už to nechci dva dny táhnout s alkoholem v krvi a dva dny se z toho dostávat. A myslím, že i ženě docházela trpělivost, i když to nikdy neřekla nahlas.

Když jsem začal sportovat, přicházel i pocit lítosti nad ztrátou těch dnů. Zaběhal jsem si, měl jsem ze sebe dobrý pocit a alkohol zabrzdil tenhle progres a dobrý pocit ze sebe. Takže tam byl před deseti lety takový dvouletý přechod. Začal jsem daleko méně trávit čas s ostatními v hospodě a daleko více venku nebo ve fitku.

Jsem sebemotivační. Nepotřebuji pochválit, poplácat nebo tlačit do práce. Mám obrovskou vnitřní motivaci a tu jsem mohl začít uplatňovat i jinde. Vše jsem si přenesl i do sportu.

První rok byl opravdu náročný, všichni říkali, že jsem magor, že to nevydržím. Věděl jsem, že co se týče pití, že mám dost, že co jsem vypil, to už nikdo nepřeplave. Už jsem se rozhodl. Neříkal jsem, že už se nikdy nenapiju, ale už toho bylo dost.

Navíc jsem potřeboval změnu.

Moje priorita do té doby byla vydělat peníze a zajistit rodinu. Můj hodnotový systém byl naprosto rozdílný. Vím, že bych dnes nebyl tam, kde jsem, kdybych si neprožil to, co jsem si prožil. Za tu zkušenost jsem vděčný. Ale teď se cítím jiným člověkem s jinými hodnotami. Vždycky jsem chtěl děti a věděl jsem, že je musím zajistit. Chtěl jsem prostě vydělávat prachy, hodně peněz. Bavilo mě být s lidmi a obchodovat. Práce mě fakt naplňovala. Obchodování je hra, získat lidi na svoji stranu a přesvědčit je.

Vzpomínám si na opravdový moment, kdy se to změnilo a všechno to nabralo směr k ultra.

V prosinci jsem všem oznámil svoji výzvu, před mojí první oficiální stovkou z Florencie do Faenzy, která mě čekala v květnu. Vyhlásil jsem, že od ledna nepiju.

A ve firmě se našli lidi, kteří to vydrželi se mnou, to byla dobrá podpora. Slíbili jsme si, že když to dám, nekalit, vůbec nepít, až do toho závodu, že se pak ožerem.

Jenže.

Najednou, já uběhnul stovku, všichni vyhlásili party a já už si říkal, proč. Všichni se na to těšili a já měl v hlavě, že mám zaběhnutou stovku, že chci dál trénovat a že si to nechci tímhle zkazit.

Už jsem to nepotřeboval a naopak řešil, jak víc a líp trénovat.