Milan Tomašík

2:5.

Výsledek finále švédské Superligy mezi Dalenem a Falunem, kde jsem stál na straně poražených. 13. dubna 2013.

V tu chvíli jsem cítil zmar. Výčitky kvůli dvěma nevyužitým přesilovkám v poslední třetině a několika nepovedeným situacím. I proto mi už podruhé v kariéře utekl titul v nejlepší florbalové soutěži světa. Kousal jsem to blbě, než se o chvíli později ukázalo, že šlo v podstatě o ptákovinu.

Celý tým sklápěl oči k zemi, ale já pořád utíkal pohledem na tribunu. Na čtyři prázdná místa. Na sedačky, kde měli sedět mamka, strejda a brácha se svou přítelkyní. Před zápasem jsem se jim nemohl dovolat, neodpovídali ani na zprávy.

Třeba uvízli v zácpě, třeba jim ujel trajekt.

Během hry jsem moc nevnímal, že nepřišli. Ale pak už ano. Odběhnul jsem do šatny kouknout na telefon, ale nebyly na něm žádné nepřijaté hovory nebo zprávy s tím, co se stalo.

Zavolal jsem babičce. Zbytek si pamatuju jen zmateně.

Nehoda na německé dálnici.

Mikrospánek a auto, které zezadu najelo pod kamion.

Strejda a bráchova slečna nepřežili, máma a brácha jako zázrakem vyvázli s lehčími zraněními.

Ani po těch letech se mi to nevyslovuje snadno.

Zhroutil jsem se, spoluhráči vyklidili kabinu a tým mi zavolal psycholožku. Nevím, co říkala. Hodinu jsem jen ležel na zemi a nechtěl vstát, v těle se okamžitě něco přepnulo. Něco, co neznáte, dokud to nezažijete.

Nemohl jsem na nic myslet, nemohl jsem nic dělat a nemohl jsem ani být sám. V první chvíli jsem se rozhodnul, že půjdu se zbytkem týmu na party, ale rozmluvili mi to. V Dalenu byla skvělá skupina, kamarádská, lidsky hodně vyspělá. Ukecali mě, ať jdu odpočívat do hotelu na pokoj, kde mi dělal společnost spoluhráč, který si v zápase urval kolenní vazy.

Skoro jsme nespali, ale každý trpěl jinak.

Hned ráno jsem odletěl za rodinou do Ostravy a pořád se ve mně střídaly těžko uchopitelné stavy. Hrůza ze ztráty strejdy a Kačky, zároveň úleva, že byli máma s bráchou v pořádku. Doma jsem nevěděl, co říct, co by se hodilo, co by mohlo pomoct, abychom tragédii zvládali aspoň o trochu líp. Mlčel jsem a začínal být v duchu zlý sám na sebe.

Je to moje chyba!
Vždyť jeli za mnou!
Kdybych nehrál ve Švédsku…
Kdyby se Dalen nedostal do superfinále…

Tohohle sebeobviňování jsem se zbavil až po hodně dlouhé době. I s pomocí bráchy. Je o tři roky starší, obdivoval jsem ho za to, jak se se vším vyrovnal. Osobně si to prožil, a přesto byl v tu chvíli silnější než já.

Je to můj vzor.

Hodně jsme si spolu o všem povídali, hodně jsme toho spolu proplakali. Jsme na sebe teď navázaní. Dřív jsme sice dost soutěžili a většinou jsem ho porážel, ale nakonec jsme se začali doplňovat. Je umělecky zaměřený, vystudoval design a grafiku. Vidí věci jinak a díky němu jsem si uvědomil, že na sebe nemůžu všechno neštěstí donekonečna nakládat.

K tomu, abych takhle uvažoval, jsem se samozřejmě nejdřív musel vším protrápit.

Když se stane smutná věc, začnete život vnímat jinak. A pak už je jen na vás, co se stane dál.

Ze začátku přemýšlíte, hledáte odpověď na to, proč k tomu došlo. Než zjistíte, že to vlastně vůbec žádnou odpověď nemá, takže ani nemá smysl se danou věcí užírat.

Jsem spíš uzavřenější, v osobních věcech hodně, proto pro mě nebylo podstatné celou situaci někde veřejně ventilovat. Lidi, co se motají okolo florbalu, to navíc věděli. Párkrát mě někdo prosil, ať o tom veřejně promluvím, ale já nechtěl vzbuzovat lítost nebo soucit, nechtěl jsem na sebe upozorňovat jinak než jako sportovec.

O vše se můžu podělit s ostatními až teď. S odstupem. Poté co jsem pochopil, že život se neustále mění úplně všem.

Když se stane smutná věc, začnete ho vnímat jinak. A pak už je jen na vás, co se stane dál. Vím, že nejsem sám, kdo něco podobného prožil. Vím, že upřímně sdílená starost je poloviční. Přesně takhle jsme si to řekli doma. Slíbili jsme si, že to spolu překonáme, že se navzájem podržíme.

Sice nic z toho nevrátíme, ale zvládneme s tím fungovat.