Miloš Buchta

Už jsem nevěděl, jak z toho vykličkovat. Co nového si vymyslet, jak všechno ututlat. Jednoho dne už se zkrátka nedalo pokračovat. Všechny výmluvy mi došly, musel jsem s pravdou ven. S přítelkyní jsme si sedli a já jí začal vyprávět.

Hraju.
Prohrávám.
Dlužím.
Dlužím hodně.

„Je to na tobě. Chceš jít?“ zeptal jsem se.

Poslední dobou už stejně něco tušila. Hádali jsme se, moje bezdůvodné výčitky vždy mířily jejím směrem, odnášela moje blbé nálady. Už jen z toho, jak jsem vždycky přišel domů a byl nervózní, naštvaný a jak podrážděně jsem reagoval, se dalo poznat, že něco není v pohodě.

A ono fakt nebylo.

Kdyby mě tehdy opustila, protože na to měla plné právo, dneska bych možná už byl bezdomovec. Moje každodenní situace byla příšerná. Před tréninkem jsem sednul do herny a doufal, že tentokrát už to musí vyjít, že vyhraju tolik, abych se mohl dostat z největšího průšvihu. A pak jsem třeba i vyhrál, ale řekl si, že tedy můžu zkusit vyhrát ještě víc.

Ne, nikdy to nevyšlo. Nikomu to nikdy nevyjde.

Moje žena – protože po pár letech jsme se vzali – to se mnou tehdy nezabalila. To bylo to nejlepší, co se mi mohlo přihodit. Zvládla se mnou všechny těžké chvíle, kdy jsem se s její pomocí pustil do umazávání dluhů. Skutečného umazávání, ne vytloukání klínu klínem.

Nedocházelo mi, že když někdo prachy prohraje, nechlubí se. Po třech večerech jsem ze svého platu neměl nic.

„Proč? Proč to děláš?“ Často se mě na tyhle otázky ptala a já jí líčil všechno, co se mi v téhle souvislosti honilo hlavou.

Hraní jsem na čas nechal. Sliboval jsem, že už mě u beden nikdo neuvidí, ale stejně mě to k nim dál táhlo. Manželka mi proto kontrolovala pohyby na účtu, a když jednou chyběl větší obnos, špatně se mi vysvětlovalo, kde skončil. Domácí nepohoda byla zpátky.

Tentokrát už pohrozila rozvodem.

Prohlásila, že takhle to nejde dál a já si až teprve tady uvědomil, že jsem překročil hranici, kdy už by mi moje závislost nabourala celý život. Najednou totiž i člověk, který se mnou překonal nejtěžší chvíle, řekl, že ne. Takhle ne, můj zlatý…