Miloš Petrášek

Hodil jsem soupeře na zem a nasadil mu kimuru, svou oblíbenou páku na rameno, která mi do té doby na každého brutálně fungovala. Rval jsem ho za ruku vší silou a držel. Dal jsem mu ji do úplně nepřirozeného úhlu, párkrát mu v ní nechutně zapraskalo, ale on se pořád nechtěl vzdát.

Po pár vteřinách jsem si uvědomil, že jsem úplně vyčerpaný, dostal jsem se na totální nulu. Najednou jsem se probudil v sanitce a uviděl záchranáře, který kontroloval kapačku.

Jak jsem dopadl?

„Hele, v prvním kole jsi byl výbornej, ale pak jsi nějak umřel.“

Tenhle zápas na turnaji v Poděbradech v roce 2016 ovlivnil moji kariéru bojovníka MMA víc, než jsem si nejdřív dokázal připustit.

Nastoupil proti mně Maďar Csaba Hocz. V té době jsem měl na kontě šňůru sedmi výher v prvním kole, zatímco jeho oficiální statistiky ukazovaly jediný vyhraný zápas. Jenže náš sport je mimo jiné i o tom, že se vždycky najde někdo lepší. Často je to ten, od koho to vůbec nečekáte. Já to fakt nečekal. Pustil jsem se do něj od první vteřiny a strašně ho mlel. Řezal jsem ho na zemi loktem do hlavy, byl úplně dobitej, ale nedokázal jsem ho ukončit.

On vydržel a já se tím oddělal.

V pauze mezi koly jsem seděl úplně vyřízený ve svém rohu klece a trenéři mě uklidňovali. Říkali, že je soupeř mimo a nebude pokračovat. Podíval jsem se přes jejich rameno a v tu samou chvíli jsem si všiml, že vstává a je připravený dál bojovat. Co teď? Začalo kolo, já se pokusil o poslední útok a pak jsem zkolaboval. Přestal jsem se prát a soupeř mi nasadil triangl, škrcení nohama. Odpadnul jsem přímo v kleci a už mě vezli.

Večer jsem strávil v nemocnici a další den mě všechno dost bolelo, navíc mi otekl loket, zvětšil se snad dvojnásobně. Nakonec se ke mně doneslo, že Maďar přežil můj tlak díky tomu, že cvičil jógu. Bez prdele… Proto si dal ruku do nemožné pozice a nakonec vyhrál.

Já se naopak dostal do stavu, kterého jsem se podvědomě začal bát.

Další zápas jsem prohrál na body s neporaženým Polákem. Nebyla to ostuda, ale v kleci jsem nenechal ani padesát procent. Celou dobu jsem byl zatažený, jen jsem vyčkával, najednou to skončilo a mně došlo, že jsem se ani nezadýchal. Bál jsem se to rozbalit, abych zase nenarazil na dno. Jako bych se bránil možnosti dostat ze sebe všechno.

Od té doby mě tenhle stav dohání před každým zápasem – a dodnes jsem nepřišel na to, jak to změnit.