Miloš Škorpil

Synové to nechápali.

Tati, co děláš? Vždyť jsi přeci ve věku, kdy máš všechno podstatné za sebou. Bylo mi třiapadesát a rozváděl jsem se. Dnes, po deseti letech, je oběma přes třicet a už to berou.

Moje první žena byla jiná než já.

Vzájemně jsme si vyhovovali a vycházeli si vstříc, ale každý žil po svém. Celou dobu jsme to cítili, bylo nám líto, že fungujeme spíš vedle sebe než spolu. Rozdělila nás nakonec věc, která to stejně dobře mohla i spojit. Jednou jsem jí připínal řetízek a na krku nahmatal divnou bulku. Hned jsem ji poslal na vyšetření, kde lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin. Podchytilo se to v zárodku, manželka se z toho celkem rychle dostala.

Vyléčila tělo, ale duše zůstala nemocná. Rozhodla se být sama, nechodila mezi lidi. Bylo to náročné po všech stránkách, i finančně. Možná si řeknete, že je malicherné v téhle situaci řešit peníze, ale pokud v tom fungujete každý den, změníte názor. Jen výživa, která musí brát ohledy na nulovou imunitu, je výrazná investice. Cokoliv otevřete a nesníte, vyhodíte, aby to nepřišlo do styku s bakteriemi.

Postupně jsme došli do fáze, kdy byl konec jediným řešením. Tím, že jsem jí přestal být nablízku, musela vstoupit zpět do života, od kterého se odřízla. Bral jsem to jako pomoc, a i ona vše časem pochopila, dnes je samostatná.

Dana, moje druhá žena, si mě našla v době, kdy už jsem se nesnažil vystupovat jako atlet a ultramaratonec, ale jako běžecký trenér.

Přitom jediné, co spolu skoro neděláme, je běhání. Nejčastěji chodíme cvičit a na procházky. Když jsem bydlel v Praze, vstával jsem po páté ráno, abych byl v osm v Sokolově a mohl s ní vyvenčit psa. Přesto jsme se po čtyřech krásných letech rozešli. Byla vdaná, s manželem sice fungovali odděleně, ale bydleli pod jednou střechou. Nechtěl jsem čekat na svoje štětí do chvíle, než ostatní umřou. Když se rozvedla, hned jsem ji požádal o ruku a místo dětí jsme si pořídili tři anglické chrty.

Pokud bych se u první i u druhé manželky zachoval jinak, nemohl bych vystupovat jako někdo, kdo v dobré víře pomáhá ostatním. Protože největší průšvih, který kolem sebe vidím, je kopírování rodinných modelů. Málokdo se dokáže vymanit z vlivu prostředí, jež ho vychovalo.

Díky nestandardnímu dětství jsem měl v tomhle ohledu výhodu.

Moji rodiče pracovali na stavbách, hodně jezdili na Slovensko, od tří do šesti let jsem tam byl s nimi a domů do Počernic se dostal jen na prázdniny. Otec s matkou se moc nemuseli a domáhali se odpovědi na otázku, koho mám víc rád. Cítil jsem to a v kombinaci s prostředím, kde jsem nejdřív nerozuměl ani ostatním dětem ve školce, jsem toho využíval.

Byl jsem hajzlík, který si dělal, co chce. Jako čtyřletý jsem se o poledním klidu, kdy ostatní spali, sebral a utekl do lesa. Přebrodil jsem řeku a chodil v kopcích. Všichni si mysleli, že jsem se utopil, takže po návratu v šest večer se jim nejdřív ulevilo a pak následoval hrozný výprask.

Za týden jsem to udělal znovu.

Matku má nevypočitatelnost vytáčela, a když mi bylo osm, v jednom návalu zlosti řekla, že jsem přišel na svět jen díky tomu, že ji otec znásilnil. Měla o deset let staršího syna z prvního manželství, dceru s mým otcem a další dítě už neplánovala. Pro kluka v nejcitlivějším věku to byla velká psychická rána. Začal jsem nesnášet lidi, stal se ze mě velký introvert, tím spíš, když mi i ségra naznačovala, že nejsem vítaný. Proto jsem mizel do hor a přírody, kde mi bylo dobře. Hodně jsem chodil, kdekoliv, hlavně abych byl sám.

Trvalo dlouho, než všechno začalo dávat smysl.

Mámě jsem odpustil v patnácti, nemohla za to. Začal jsem si říkat, že i když mě nechtěla, něco asi mou existenci způsobilo. Že mám nějaký význam. Pokud se rodíme víckrát, do různých životů, asi tu mám být. A že jediný způsob, jak k tomu mohlo dojít, byl, že se mezi mými rodiči stala taková věc. Rozhodl jsem se na věci dívat úplně jinak. Krutá informace i způsob, jakým mi byla podána, uspíšily můj vývoj. Žil jsem mnohem víc sám než s příbuznými. Byl jsem dítě, které hned po škole vypadne ven, toulá se a vrátí se až večer. Díky tomu mě nepostihl náš rodinný model. Dodnes se nechovám podle žádného programu, na všechno si přicházím sám.

Problémy urovnal čas, rodiče pořád cestovali, starala se o mě babička a druhou mámu mi nakonec začala dělat ségra. Je o šest let starší a dnes spolu máme výborný vztah, což platilo i o bráchovi, který loni umřel.

Zpětně mi došlo, že podobné věci, i když třeba ne tak drsné, řeší skoro každý. Jako trenér mám před očima spoustu osudů, které se díky běhu začnou stáčet úplně jinam. Jde hlavně o partnerské vztahy.

Jedny to spojí, další rozdělí. Lidé dospějí s pomocí pohybu do stavu, kdy klidně přehodnotí třicet let života a začnou se chovat jinak. Když se kvůli tomu rozpadne rodina, je největším problémem majetek. Málokdo se chce rozvést a nechat půl jmění druhému, protože v něm vidí hajzla, který to celou dobu komplikoval. Přitom peníze jsou to, co lidem brání fungovat. Hromadí, ale nežijí. Pak si jdou zaběhat a zjistí, že ve skutečnosti nepotřebují baráky a investice, ale někoho, s kým mohou sdílet svět kolem sebe.

Stejně jako já.