Miroslav Fryčer

 
Bern, září 1981.

Hned jak šéfové Quebec Nordiques dostali zprávu, že jsem opustil výpravu Vítkovic a jsem volný, přiletěl Marius Fortier, jeden z šesti zakladatelů klubu, a začal řešit můj přesun do Kanady. Nebylo to tak jednoduché, jak jsme si původně představovali. Byl jsem ve Švýcarsku bez dokladů, s sebou desetiměsíční dítě a manželku. Navíc ministr Axworthy mi odmítl udělit imigrační výjimku, kterou o rok dřív dostali bratři Šťastní. Okamžitý odlet se nekonal.

Musel jsem čekat, až švýcarské a kanadské úřady najdou řešení. Připadalo mi to nekonečné. Trpělivost, trpělivost, slyšeli jsme ze všech stran.

Věděl jsem, že do Československa mě vrátit nemůžou, ale klidný jsem nebyl. Neměl jsem situaci pod kontrolou. Byl jsem závislý na lidech, kteří všechno vyřizovali za mě. Pořád ve stresu a v napětí. Vůbec jsem netušil, co se v zákulisí děje a kdo tahá za jaké nitky.

Týdny jsem bezmocně seděl na zadku. A přibíral na váze.

Místo pobytu jsme drželi v tajnosti a vždycky po pár dnech se pro jistotu přestěhovali. Z hotelu do bytu, z bytu do hotelu, pak zase do jiného bytu. Nemohl jsem si jít ani zaběhat. Nikdo nevěděl, kam až můžou sahat chapadla Státní bezpečnosti, tak by bylo hloupé zbytečně riskovat.

Jediným zpestřením ubíjející nudy byly návštěvy lidí z Nordiques. Čas od času mě odvezli na ambasádu podepsat nějaká lejstra, i to byla vítaná změna.

V takové náladě jsem na konci září oslavil 22. narozeniny. Jediným dárkem, který jsem si přál, byla co nejrychlejší cesta do Kanady.

Dočkali jsme se 2. října, po měsíci stráveném v Bernu. Na kanadském velvyslanectví jsme dostali provizorní doklady a mohli odjet na letiště do Curychu. I tady jsme byli opatrní. Celou dobu nás hlídali tři švýcarští policisté a doprovodili nás až do letadla.

Když se stroj odlepil od země a kapitán ohlásil, že cílovou destinací je Montreal, ulevilo se mi. Týdny nejistoty a nervového vypětí skončily. Ale na bouchání šampaňského jsme náladu neměli. Seděli jsme v tichosti stranou a nechtěli na sebe zbytečně upozorňovat. Jak mě lidi z Quebeku varovali, po příletu se okolo mě strhne takový mumraj, až mi to bude nepříjemné.

Odpoledne jsme přistáli v Montrealu. Když jsem se při klesání díval na siluety města, proběhlo mi hlavou, že to opravdu začíná. Konečně jsem tady. Jenom kousek od okamžiku, kdy poprvé nastoupím na led. Měl jsem obavy. Zvládnu to? Hokej v NHL i život v zemi, o níž toho moc nevím? Nebyl jsem si jistý. Dobře jsem věděl, že něco jiného je přiletět do Kanady na týdenní turnaj a něco jiného je žít tam.

Ale cesta zpátky neexistovala. Byl čas dívat se dopředu, jenom dopředu.

Nordiques uspořádali v hotelu u letiště velkou tiskovku. Stejně jako před rokem, když přiletěli Peter a Tonda Šťastní, stejně jako o pár týdnů dřív, když se podařilo utéct i Mariánovi. Uměli si tyhle okamžiky náležitě vychutnat. Byl to především vzkaz pro Montreal Canadiens: „Podívejte, máme další posilu. Už nebudeme slabý, mladší bratříček, který si všechno nechá líbit.“ Rivalita mezi oběma frankofonními kluby byla obrovská, jak jsem se měl brzy přesvědčit. Naše derby Sparta versus Slavia je proti Battle of Quebec slabý odvar.

Na tiskové konferenci se sešlo celé vedení, byl tam i klubový prezident Marcel Aubut a nadýmal se pýchou. Aby ne. Během čtrnácti měsíců se mu podařilo získat čtvrtého československého reprezentanta.

Vedle mě se posadil brankář Dan Bouchard, se kterým právě Nordiques prodloužili smlouvu, i to pro ně byl důležitý krok.

A pak to začalo. První dotaz, druhý, třetí, čtvrtý. Kamery tiše vrčely, fotoaparáty cvakaly. Byl jsem jako v transu. Takový poprask kolem hokeje jsem z Československa neznal. S pomocí tlumočníka jsem ze sebe dostal pár vět, jak se do Quebeku těším a jak jsem rád, že si zahraju NHL. Potom mi Aubut předal dres s číslem 15, a když jsem si ho oblékal, všiml jsem si, že mám jmenovku i s háčkem. FRYČER. Milá pozornost. Asi se Peter zmínil. Nějaký reportér na mě zavolal, ať zapózuju, tak jsem bez přemýšlení udělal viktorku. Druhý den byla fotka ve všech místních denících.

Ještě jsem si před novináři podal ruku s koučem Michelem Bergeronem, cestou k autu jsem rozdal podpisů, až mě bolela pravačka, a měl jsem to za sebou. První den v cirkusu jménem National Hockey League. Stačilo pár desítek minut na kanadské půdě a pomalu mi docházelo, do jaké show vstupuju a že tak úplně neplatí bonmot, že hokej je všude stejný. Není. Tohle bylo něco daleko víc.

Nasedli jsme do limuzíny a pozdě v noci jsme dorazili do Quebeku. Ubytovali nás v hotelu Château Frontenac, který je jeho dominantou. Tak tohle město bude mým novým domovem. Dlouho jsem se z okna díval na ulice pod námi a moc jsem toho už nenaspal. Zážitků za posledních pár hodin bylo hodně, stejně jako bylo hodně myšlenek, které se mi honily hlavou.