Miroslav Svoboda

Smlouva z NHL, o které my hokejisté od dětství sníme, vlastně vypadá jako každá jiná. Je to jen pár hlavičkových papírů s anglickým právním textem, kterému nerozumíte ani slovo. A tak jen očima zkouknete výši odměny, délku kontraktu, a když máte pocit, že je vám všechno jasné, podepíšete ji v dnešní době přes chytrý telefon i na dálku.

Mně jedna taková smlouva přistála v e-mailu zčistajasna v létě roku 2018, když jsem byl po sezoně s přítelkyní na dovolené. V hotelu na Kapverdách byl mizerný telefonní signál a wi-fi skoro nefungovala, takže jsem měl problém ten PDF soubor vůbec stáhnout. Neznal jsem ani konkrétní představy trenérů Nashvillu, který o mě stál. Jednoduše jsem se s nimi neměl jak spojit.

Svému agentovi jsem proto večer vzkázal, že je to všechno hrozně moc fajn, ale že bych to stejně radši probral osobně, až se vrátím za pár dní domů. Jenže to nešlo. Odpověděl mi, že pokud to nepodepíšu do dalšího dne, Predators svou nabídku stáhnou. Měl jsem tak v podstatě tři hodiny na to udělat docela těžké životní rozhodnutí, i když ve skutečnosti vlastně nebylo co řešit.

Když před vás někdo postaví dětský sen, nepřemýšlíte.

A tak jsem tu smlouvu samozřejmě podepsal.

Až dnes moc dobře vím, jak velký to byl risk – a hlavně, o co jsem kvůli tomu přišel. V té době jsem měl pozici jasné brankářské jedničky v Plzni a nakročeno do hokejové reprezentace. V organizaci Predators jsem celá tahle léta úsilí a těžce vybudované postavení během ani ne čtyř měsíců spláchl do záchodu. A co víc, za ten necelý půlrok tam jsem si nevydělal hokejem ani korunu. Za neúspěšný pokus proniknout do nejlepší ligy světa jsem naopak nakonec zaplatil spoustu peněz ze svého.

Zhruba milion korun.