Natália Hejková

Původně to měl být jeden zápas.

Jeden jediný.

„Pojď to zkusit,“ nadhodil mi manažer Jozef Smolek, když nemohl narychlo najít vhodného adepta pro uvolněné trenérské místo Ružomberoku a o víkendu už bylo na programu další kolo basketbalové ligy. Rok předtím jsem ukončila hráčskou kariéru, a protože jsem ve městě měla i dobrou práci, začala jsem vedle ní plynule trénovat i děti. Když se tedy uvolnilo místo u ženského týmu a byla rychle potřeba náhrada, přimotala jsem se do cesty. Jozef věděl, jak jsem už coby starší hráčka radila ostatním holkám, a věřil, že krátký záskok zvládnu.

Šla jsem do toho, vždyť jsem neměla co ztratit. A první utkání jsme vyhráli.

Jenže nový trenér se ne a ne najít, tak jsem pokračovala do konce měsíce.

Potom do konce dalšího.

Nakonec jsem dojela sezonu.

Jozef někoho jiného skutečně hledal, byla jsem s ním i na několika jednáních. S nikým se ale nedomluvil a vlastně ho ani nic netlačilo, protože my vítězili neustále. Necítila jsem se pod žádným tlakem. Vedla jsem holky, s nimiž jsem předtím hrála, a chodila jsem do haly s vědomím, že to celé stejně brzy skončí.

Jenže ono to nekončilo. Dařilo se nám tak, že jsme sezonu zakončili postupem z druhé ligy. A já dostala nabídku, abych to převzala nastálo.

Kdysi v létě 1979 jsem do Ružomberoku přestoupila z VŠ Praha s tím, že tam budu hrát dva roky. Od sedmaosmdesátého, kdy jsem se stala trenérkou, jsem v klubu strávila dalších šestnáct let. Mimochodem celou dobu jen na podání ruky, nikdy jsem neměla něco jako smlouvu. Už v mé druhé sezoně jsme v celostátní soutěži skončili šestí, ve třetí jsme brali bronz a dalších třináct let jsme potom v domácích ligách končili jen a pouze zlatí. K tomu se přidala i dvě vítězství a dvě bronzové medaile z Euroligy.

S Jozefem jsme všechno řídili. Nad námi byl majitel, který nás platil, ale my rozhodovali o všem. Vybudovali jsme něco, co se už asi nikdy nebude na takové úrovni opakovat.

Kdyby nás odsud nakonec různé vlivy nevyštvaly, asi bych zůstala v Ružomberoku do konce života. Jenže pánbůh to měl vymyšlené jinak. A já zjistila, že se dokážu rychle přizpůsobit kdekoliv po světě.

A že i když něco končí špatně, jen vám to otevírá dveře k něčemu jinému, mnohdy ještě lepšímu.