Natálie Martináková

Smlouva na dobu neurčitou.

V práci běžná věc. Ve sportu naprostá rarita.

Moje loajalita je bezbřehá, i když to tehdy byla těžká a mentálně nejnáročnější sezona, jakou jsem jako hráčka zažila. Tréninky s rouškami, individuální tréninky, protože se v zimě sezona přerušila. Musela jsi běhat intervaly venku v zimě nebo v garážích.

Neuvěřitelný. Složitý. Hrozný.

Kontrakt měl klauzuli, že pokud bych chtěla domů nebo do Švédska, nebudou mě držet, ale pro ně to byla jistota, že já nenastoupím za jiný švýcarský klub. Já si to stejně, šílenému období navzdory, nedokázala představit.

Pro mě to byl znak důvěry od vedení klubu. Zároveň mi to polichotilo, protože jsem v životě neslyšela o nikom, kdo by smlouvu na neurčito podepsal. Patřila jsem Dietlikonu, elitnímu florbalovému klubu ve Švýcarsku.

Až na věky věků.

Aspoň jsem si to myslela.

Jsem člověk, který zbožňuje prodloužení a nájezdy.

Vyžívám se v tom napětí, že během vteřiny může být konec. To během zápasu nemáš – dá se to otočit, může se stát cokoliv. Jenže při superfinále v prodloužení nesmíš pokazit ani jednu přihrávku.

Je to tlak. Takový, který mám ráda.

Osobně fanouškem superfinále nejsem, jsem rozhodně zastáncem série. Ale musí se mu nechat, že je to florbalový svátek. Je to zkušenost, kterou si hráčka bude pamatovat do konce života.

To ostravské Superfinále 2018 bylo speciální. Přišla spousta vítkovických fanoušků. Jela tenkrát i zvláštní vítkovická tramvaj z Dubiny až před Ostravar arénu.

Sako. Černé kalhoty. Celý tým přišel hezky oblečený.

Atmosféra byla neuvěřitelná. Všechno hrálo v náš prospěch.

Byla to pro mě obří věc, obvykle se totiž hrálo v Praze. Protože ale do hlavního města mířilo mistrovství světa, přesunulo se superfinále na dva roky do Ostravy. Proto jsem si už při nástupu říkala, že to za žádnou cenu neprohrajeme. Protože my jsme tady doma. Taky jsem věděla, že se namlouvám se švýcarskými kluby a pravděpodobně odejdu.

Chtěla jsem se rozloučit titulem.

Tým si ho zasloužil. Měli jsme za sebou silnou sezonu a bylo to pozitivní období i pro mě. Dařilo se mi, ozval se trenér reprezentace. Všechno sedělo, jak mělo.

I když to nakonec bylo až v prodloužení, na ten gól nikdy nezapomenu. „Kurva Natka, hej, poďme to už dát“. S Katarínou Klapitovou, se kterou jsme hrály v lajně, jsme se před tím střídáním poplácaly po ramenou.

Jak kdyby to bylo včera. Šly jsme na hřiště, Klepi rozjela útok, dala mi to na manťák. Už před tím jsem si říkala, že to padne z nějakého nesmyslu. „Nacpi to na bránu. Když nebudeš vědět, šoupni to prostě na bránu,“ opakovala jsem si v duchu.

Přihrávku jsem nedokázala dobře zpracovat. Postavila jsem si blbě čepel a uskočilo mi to, takže jsem se rozhodla narvat to na kasu. Tam se to odrazilo od jedné chodovské hráčky, od druhé, před Háňu Koníčkovou, která to trefila v podstatě do prázdný. Háňa utíkala, než ji někdo stáhnul k zemi, všechny jsme naskákaly na ni. Na jednu šťastnou modrobílou hromadu.

Rozloučila jsem se titulem…

Na ten zápas mám ještě jednu vzpomínku. Pamatuju si souboj s Majdou Pláškovou. Chtěla jsem se vytočit od mantinelu a zarazily jsme se kolenama, moje bylo pod jejím a došlápla jsem na patu. Podvrtlo se mi. Je to vidět na videu. Do dneška z toho mám husí kůži.

V tu chvíli jsem si totiž mohla přetrhnout křížák na pravé noze. Ne ten jednou opravovaný, ale ten zdravý.  A když máš na obou nohách utržené křížové vazy, v podstatě končíš. Od toho zápasu jsem si připomínala strašně často v hlavě: „Užívej si, co se teď děje, protože se to nemuselo stát.“

Byl to pro mě pokorný moment. Mám ráda svůj život tak, jak ho teď mám vybudovaný. Jsem ve Švýcarsku, jsem usazená. A ten jeden moment, možná jeden stupeň úhlu postavení kolene, a nemuselo se to stát. Žádný transfer by nebyl a já bych vám tu teď neměla o čem vyprávět.

Během jedné vteřiny mohl být konec. Jako v tom prodloužení.

Vždycky jsem byla sportovní typ. Začínala jsem úplně malinká s tenisem, u kterého jsem vydržela pár let. Rodiče do toho narvali strašnou spoustu peněz, ale mě to prostě v nějakou chvíli přestalo bavit.

Táta byl naštvaný. Když jsem mu ale řekla, že bych chtěla hrát fotbal, nadchnul se. Sám amatérsky hrál. Byl taky sportovně nadaný, dělal atletiku. V mládí, ještě za komoušů, vyhrál nějaké republikové mistrovství.

A tak jsem teda nějakých pět let hrála fotbal. Do chvíle, než mi o tři hlavy větší kluk při hlavičkovém souboji přerazil oba přední zuby vejpůl. Neměly jsme totiž jako holky vlastní ligu.

V drobné holčině takový zážitek zanechá šrám. Začala jsem se fotbalu bát. V ostravském DDM jsem objevila nově otevřený florbal. Neměla jsem tušení, kdo to organizuje. Chytlo mě to. Byla jsem líná, ale po technické stránce jsem na tom nikdy nebyla špatně. A svědčilo mi to prostředí i velikost sportu.

Jako malá jsem měla problémy s temperamentem, jednoduše jsem se vytočila. Jakmile jsem pokazila balón, hlava si dělala, co chtěla. To byl v tenise, kde je mentalita klíčová pro to, aby to člověk někam dotáhl, problém. Tušila jsem, že nemám šanci vzpamatovat se včas. Konkurence tam je obrovská.

Florbal je menší sport, šance se prosadit byla vyšší. Co mě ale chytlo především, byla parta holek, se kterýma jsem vyrůstala. Některé byly mými dobrými kamarádkami. Aspoň do té doby, než jsem odjela do Švýcarska. Ztratíš kontakty. Tehdy ale ty holky hrály největší roli.

Získala jsem pocit, že mám na ten sport talent. Že jsem byla jedna z těch lepších, že mi to šlo. Mladší Naty byla hodně egoistická, namistrovaná, možná namyšlená. Musím říct, že mi svým způsobem dělalo dobře být v týmu, kde je řada starších holek a já pořád vyčnívám a dokážu se prosadit.

Znala jsem florbal jako kroužek domu dětí a mládeže. Že to vedou Vítkovice, velký ostravský klub, jsem se dozvěděla o pár let později. Přešla jsem do dorostenek a začala jsem rozeznávat pět deset klubů v republice. Už jsem věděla, o co ve florbale jde. Už to nebyl jen koníček, kam jsem šla po škole a dělala to jen pro zábavu.

V tu chvíli jsem začala mít cíle.

Usadilo se mi v hlavě, že se v tomhle sportu někam chci dostat.

Extraligu jsem začala pravidelně sledovat až dva roky před tím, než jsem ji mohla hrát. Tehdy jsem začala mít ponětí, že to jde dál. Do té doby jsem měla v hlavě hlavně kanadské bodování a další individuální cíle. „Vyčnívej, buď nejlepší.“ Byly to takové nevyzrálé, typické dětské mety. Na druhou stranu si myslím, že i tohle ve mně podpořilo soutěživost a je to jeden z důvodů, proč jsem si později byla schopná laťku nastavit do výšky, která je dosažitelná, ale pořád zůstává výzvou.

Největší překážkou byla moje povaha. Byla jsem výbušná, agresivní. Když někdo něco na hřišti zkazil, dala jsem mu to sežrat, křičela jsem. Rozhodně jsem nebyla jednoduchý spoluhráč a ideální lídr.

Věděla jsem o sobě, že mám problém se sebekontrolou, že na ty holky jsem tvrdá. Neuvědomovala jsem si to tehdy, ale teď, když si to vezmu zpětně, tak jsem na ně byla tvrdá proto, že jsem chtěla týmový úspěch a ať ty holky rostou.

Než jsem začala trénovat pod Tomášem Martiníkem, měla jsem pocit, že trenéři nedokázali z těch holek vymáčknout všechno. Bylo to laxní, nemířilo to k výchově hráček pro extraligu. A já jsem byla extrémně ambiciózní, chtěla jsem uspět. A tak jsem to přenášela na celý tým.

Holky to braly tím způsobem, že když jsem s nimi hrála, dala jsem několik bodů každý zápas, většinou jsme vyhrály, ale musely mě přežít.

Máslo mi dal hlavu do kupy. On je tím, kdo mě včas zadupnul do země. „Hele dost, tohle není cesta a jestli to někam chceš dotáhnout, tak se musíš změnit. Na extraligu máš, budeš ji hrát, protože máš talent. Ale jestli se chceš posunout dál, tak musíš začít makat.“ Řekl to na plnou hubu. Že jsem trošičku namyšlená, arogantní a musím se uklidnit. Stojí v pozadí mojí cesty, kterou dneska osobně hodnotím jako úspěšnou. Není náhoda, že má s juniorským nároďákem tři medaile v řadě.

Ubrala jsem. Nechala jsem za sebe mluvit činy. To, jak se posouvám, bylo vidět i zvenku. A holky? Jak jsem na ně přestala tolik řvát, začaly víc poslouchat.