Nikola Hájková

„Nalíváme panáky.“

Bylo něco před desátou a já právě zaparkovala u našich před domem po celodenní cestě. Měla jsem tu být už pár dní předem, abych stihla zdejší dálkový závod plánovaný jako můj poslední v kariéře. Volala jsem kvůli tomu z Anglie a vymyslela si, že mě potřebují v práci a nestihnu to, že musíme zabezpečit důležitou akci.

Proto se naši usmáli, že akce asi byla náročná, tak ji chci zapít.

Já ale začala mluvit o něčem jiném. Že je mám ráda, ale že jsem to udělat musela… To už koukali, co se děje.

„Včera jsem přeplavala kanál.“

Nedokážu odhadnout, jak dlouho trvalo naprosté ticho, než se mamka podívala na taťku se slovy: „To si ze mě dělá prdel, ne?“ Taťka jen pokrčil rameny.

„Jako vážně?“ zeptali se po chvilce.

„Jo.“

Zase ticho.

„No… Tak asi gratuluju,“ zvedl taťka konečně štamprle se slivovicí a vypil půlku. Potom jsem se dala do vyprávění a po chvíli jsme ještě zapnuli počítač a prohlíželi si fotky a četli komentáře, které chodily během mé přeplavby. Volala jsem i tetě, která měla přijet další den. Už to věděla z Facebooku. V telefonu mi přiznala, že se bála, jestli mě naši nepřetrhnou.

Nemyslete si o nich nic špatného, oni mi fandí. Jen se o mě báli. Jsem jejich jediná dcera, a když si vezmu něco do hlavy, není to se mnou úplně jednoduché. Lhala jsem jim, o mých plánech a dvouleté přípravě nic netušili.

Než jsme ale ten večer ulehli ke spánku, táta vyšel z koupelny a snad poprvé v životě mě bezprostředně a láskyplně obejmul. Řekl, že je na mě pyšný a že mi gratuluje.

A že jsem hroznej blázen.

Druhý den dorazil z práce s kytkou.