Olivier Vliegen

Posadil jsem se na postel a rozhlédl se okolo sebe.

Čtyři bílé stěny, stolek s televizí a jedna skříň. Žádná kuchyň nebo alespoň lednička. Anonymní, strohá a nevzhledná místnost.

Na příštích pár měsíců se měla stát mým bytem. Mým útočištěm, zázemím i prostorem pro regeneraci.

Měla se na čas stát mým domovem.

A taky trochu vězením a restaurací, protože zrovna řádil covid a všechno bylo zavřené, nikam se nesmělo. Nebylo kam si dojít na teplé jídlo. Ráno jsem vyrazil pro pečivo, oběd jsme dostali v kabině, ale večeře už zase byla namixovaná z toho, co se dalo sehnat v sámošce.

Tady, ve slovenské Senici, jsem měl strávit jarní hostování, přitom se nedá říct, že by se mi sem vůbec chtělo. Už jen proto, že na testech mi po jednom odchytaném přáteláku na rovinu řekli, že by mě brali jako dvojku a byl bych připravený, kdyby se jednička zranila.

To mi připadalo málo. Cestou zpátky vlakem do Prahy jsem seděl a přemýšlel. Nebo spíš pochyboval.

Co já tady vlastně dělám?

Proč tohle absolvuju?

Mám vůbec být fotbalistou? Má to celé smysl?

Nikde mě nechtějí a pak skončím tady…

Koukal jsem z okýnka na ubíhající krajinu, otevřel si k tomu plechovku piva a nemohl se zbavit dojmu, že tohle už je možná ten signál, který mi napovídá, že se mám vrátit do Belgie a začít se věnovat v životě něčemu jinému. Tak, jak jsem o tom přemýšlel kolikrát dřív.

Rozhodující byla promluva od mého agenta. Nabídl mi jinou perspektivu, a sice, že jako dvojka jsem naopak zase o krok blíž a že když se poštěstí, budu přece chytat první ligu. V Liberci, jemuž jsem patřil, by to v tehdejší situaci nebylo reálné. Tam bych jako čtvrtý v hierarchii jen trénoval a zápasy trávil na tribuně.

A tak jsem se za pár dnů v Senici na ubytovně posadil na postel a rozhlédl se okolo sebe, kde že se to budu dál pokoušet o svoji první opravdovou příležitost prosadit se ve fotbalovém světě.

Zázračný talent.

Tohle spojení by vás ani v dětství ve spojení se mnou rozhodně nikdy nenapadlo. Vždyť já ještě ve čtrnácti letech hrál jen u nás na vesnici, do brány jsem se dostal tak nějak přirozeně tím, že jsem docela vyrostl a nebál jsem se skákat spoluhráčům pod nohy. Jezdili se na mě koukat i zástupci větších klubů, ale třeba Genk, který byl od nás nejblíž, mě odmítnul vzít.

V Belgii je fotbal jasně největší sport, hřiště jsou skoro všude a hraje ho spousta kluků, konkurence je veliká. Přesto jsem měl odmalička chuť něco dokázat a třeba i můj nevlastní táta mě hodně podporoval a povzbuzoval v tom, aby se ze mě jednou profesionál stal. Abych na sobě pracoval, že se to vyplatí.

Prvním krokem na téhle cestě se pro mě potom stal odchod do Standardu Lutych spojený s nástupem na střední školu. Musel jsem tam bydlet na intru a taky se učit francouzsky, protože jinak pocházím z vlámské části Belgie, kde se mluví jazykem vycházejícím z holandštiny.

Celé to vlastně byla taková menší příprava na budoucnost v Česku, což jsem ale samozřejmě tehdy ještě nemohl tušit.

Máma mě ale už odmalička vedla k samostatnosti. Byla na mě sama a musela chodit do práce, takže jsem se už jako malý na prvním stupni sám budil a vypravoval do školy. Aby do ní někdo v deseti letech ráno jezdil sám na kole, je v Belgii dost výjimečné. Nám ale nic jiného nezbývalo. V Lutychu to pro mě tedy nebyla zase tak zásadní změna, navíc se po roce ozvali z Genku, že na ně udělal dojem můj progres a že teď už by o mě zájem měli. Mohl jsem se tak přesunout zase blíž k domovu a v sedmnácti jsem tam už i nakouknul do áčka jako třetí gólman, zatímco jsem chytal hlavně za béčko.

Super, ale na konci ročníku za mnou přišli s tím, že dál už mě nepotřebují.

„Je nám líto, Olie, ale máme už pod smlouvou dost mladých gólmanů a zkrátka už se nám nehodíš do koncepce.“

Štěstí ale stálo při mně, protože poslední zápas za béčko jsem hrál v poháru juniorek proti Anderlechtu, kde se jejich trenér ptal toho našeho, jestli neví o nějakém volném brankaři.

„Jasně, vezměte si tady Olieho.“

Namísto toho, abych zůstal jako nechtěný, jsem tak zamířil do nejslavnějšího belgického klubu a zahrál si i zápasy juniorské Ligy mistrů proti PSG nebo Bayernu Mnichov.

Na rovinu, tehdy jsem se zároveň ještě nechoval jako někdo, kdo směřuje za profesionální kariérou. Celé to pro mě byla spíš jedna velká jízda, při níž jsem se snažil vychutnat si toho co nejvíc. V sousedním městě studovali moji kamarádi z dětství, za nimiž jsem často vyrážel a společně jsme po večerech pařili nebo prolejzali diskotéky. U nich na bytě jsem se potom trochu vyspal a pak spěchal na první ranní vlak, abych stihl trénink.

Dneska se tomu směju a trochu nad svým tehdejším já i kroutím hlavou, ale zkrátka jsem se potřeboval takhle trochu vybouřit a užít si. Jinak bych asi nezvládl to, co mě čekalo v budoucnu. Třeba první měsíce v Liberci.

V Anderlechtu jsem chytal pravidelně v béčku, ale naději na přechod do áčka jsem neviděl žádnou. Pro klub šlo navíc o dost turbulentní rok, měnil se majitel a já zažil hned pět trenérů brankařů. Můj agent se znal s původním majitelem, takže pokud bych díky tomu měl mít nějakou malou výhodu, brzy jsem o ni přišel a po roce jsem byl opět tam, kde předtím.

„Další smlouvu ti nenabídneme, můžeš si hledat angažmá.“

No, prima, ale kde?

Tehdy už jsem moc nevěřil, že zůstanu u fotbalu. Všechny ligové kluby měly už místa obsazená a jediná nabídka přišla ze třetí ligy, ale jen arogantním způsobem od majitele, který mi řekl: „Za nějakých pět set eur měsíčně k nám můžeš.“ Tak přezíravé jednání se mi nelíbilo a v tu chvíli vůbec nedávalo smysl, abych se soustředil na brankářskou kariéru. Už už jsem vymýšlel, co budu dělat dál, když se mi ozval jeden známý fotbalový agent. Ten spolupracoval s českým agentem Martinem Říhou, jemuž pomáhal přivádět do Česka zahraniční hráče. Prý jestli bych nešel na testy do Sparty.

Do Sparty?

Jasně, proč ne! Tenhle klub jsem znal, připadlo mi senzační, že se mi taková možnost otevřela.

Udělalo na mě dojem už jen samotné zázemí Sparty, a to i po zkušenosti z Anderlechtu. Stejně tak mě nadchla Praha. Dopoledne jsem trénoval na Strahově a odpoledne trávil chozením po památkách a poznáváním města. Ve Spartě navíc tou dobou působil i Nicolae Stanciu, který v sezoně, kterou jsem strávil v Anderlechtu, patřil k tahounům týmu a teď se ke mně ochotně a mile hlásil. Pohádka ale skončila po týdnu, kdy jsem se vrátil do Belgie s tím, že Sparta nemá zájem mě podepsat.

Chápal jsem to. Přece jen jde o bohatý klub, navíc s vlastní kvalitní akademií. Proč by potřebovali mě, to si raději někoho vychovají nebo koupí hotového brankáře.

Měl jsem tak za sebou parádní výlet, ale fotbalovou perspektivu stále minimální, tak jako před ním.