Ondřej Kacetl

„Káco, dneska chytáš…”

Já? Vždyť je na tabuli napsanej Vejmelka.

„Však ne za nás. Sbal si věci, jedeš do Přerova.”

Zhruba nějak takhle mi v Kometě oznámili, že v Brně končím. V létě roku 2019 jsem s nimi podepsal smlouvu, abych zabojoval o pozici dvojky, ale ve finále jsem odchytal v přípravě jen dva zápasy, přičemž jsem z toho druhého šel z ledu v desáté minutě po třech inkasovaných gólech.

Uznávám, že jsem se moc nepředvedl. Ale že má kariéra nabere až takhle rychlý sešup? 

Ten rok, jen pár měsíců předtím, jsem odmítl slušnou nabídku z Kladna, kde ze mě chtěl Jaromír Jágr udělat jedničku týmu, který se po sestupu porve o rychlý návrat do extraligy. Mě už ale nezajímala ani smlouva ze zahraničí, Innsbruck je sice asi krásné město v Alpách, ale chytat rakouskou ligu mi v mém věku a za nabízené peníze nedávalo žádný smysl. 

Ve svých třiceti jsem byl zkrátka přesvědčený o tom, že za každou cenu musím získat smlouvu v extralize.

Čekal jsem a vybíral tak dlouho, až jsem nakonec stejně skončil v Přerově, kde mi trenér v kabině hned po přivítání řekl, že dneska chytám proti Vítkovicím, jedeme tam s juniory, takže asi dostanu gólů ještě více než posledně, ale že si z toho taky nemám nic dělat, protože i kdyby chtěl, stejně mě nemá za koho vystřídat. 

Zasmál jsem se, spoluhráči taky. A teprve pak mi došlo, že to myslí úplně vážně.

O měsíc později už jsme málem neměli ani kde trénovat, na zimáku nám na začátku sezony rozpustili led. Kvůli pandemii město nemělo peníze na jeho provoz během přerušené sezony, a tak bylo efektivnější trénovat na pronajatém ledě v Kroměříži. Žil jsem tenkrát z vlastních úspor, protože s platem dvoucestné smlouvy jsem na konci každého měsíce zůstával po odečtení všech odvodů a splátek v mínusu.

„Chance liga, no jo… Vyplatí se mi vůbec takový hokej hrát? Jak dlouho to vydržím? Nebylo by lepší začít studovat?”

Od téhle chvíle uběhlo jen osm měsíců, než jsem v Třinci triumfálně zvedal ruce nad hlavu jako čerstvý extraligový mistr. Stál jsem v brance svého týmu, který vyhrál poslední zápas sezony.

Stál jsem s roztaženýma rukama v brance, hleděl do reflektorů pod stropem a sám sebe se pod maskou ptal, jestli si ze mě právě teď jen někdo nedělá prdel.

Častokrát mi přišlo, že nehrajeme o padáka, ale nahoře o čelo ligy. I když to tak asi nevypadalo, my měli v Pardubicích v kabině skvělou partu, celé ty roky tam navzdory našim výsledkům byla fakt docela sranda. 

Kabina stála při sobě, v kolektivu žádný problém nebyl a skvělí byli i lidé, kteří se o náš tým starali, v životě bych proti Pardubicím neřekl křivého slova. Jenže jen co jsme obuli brusle a vyjeli na led, hokej nám prostě nešel a postupem času nás už, myslím, ani nebavil. Byla to totální bezradnost.

Nikoho z hokejistů nebaví prohrávat. A už vůbec ne, když prohráváte pořád, tak jako my tenkrát.

Přitom ještě v první sezoně jsme Dynamem proklouzli do play off. Přišel jsem do Pardubic po pár fajn sezonách z Hradce Králové, takže tlak i očekávání na mě jako posilu z týmu nenáviděného rivala byly o to větší. Navzdory tomu jsem měl slušná čísla a podílel se na tom, že jsme do posledního sedmého zápasu čtvrtfinále trápili tehdy favorizovaný Třinec. Postup dál nám unikl jen o kousek, a tím jako by se vše sesypalo.

Další dva roky už stály úplně za prd. S celým klubem to šlo to od desíti k pěti a výsledky extraligového týmu tomu přímo odpovídaly. Vždyť já si pamatuji i série, kdy jsme nebyli schopní vyhrát třeba desetkrát v řadě.

Místo abychom se těšili na další zápas, řešili jsme dva dny dopředu, že po něm v tabulce můžeme být poslední a že se nekontrolovatelně řítíme do obrovského průšvihu. Nikdo nevěděl, jak z toho ven. V klubu se střídali trenéři, do kabiny přicházeli noví hráči, ale výsledky byly pořád horší a horší. 

Vždyť my tu jednu sezonu zachraňovali až v baráži. A tu druhou, kdy ten nejhorší z týmů sestupoval přímo, Dynamo zvládlo už beze mě až v posledních dvou kolech.

Já si kvůli tomu začal uvědomovat, že takové výsledky nejsou dobře ani z mého čistě osobního pohledu. Stačilo se podívat na tabulku, v ní na naše skóre a každého hned muselo napadnout, kdo to těm Pardubicím chytá?

Mé jméno postupně zapadalo ne do průměru, ale do podprůměru. Stával se ze mě na první pohled gólman, na kterého není spoleh. Tým neměl výsledky, já výkony a v konečném důsledku ani čísla.

Průměr třech inkasovaných branek na zápas a procenta zákroků hluboko pod devadesáti jsem nějaký čas bral jako úděl toho, kdo prostě jen dlouhodobě chytá v nejslabším extraligovém týmu. Čím víc se ale blížil konec mé smlouvy, tím víc jsem začal přemýšlet o tom, jestli mi s takovou vizitkou někdo novou vůbec nabídne.

Jak se později ukázalo, byly to obavy na místě. Navzdory tomu, že jsme v Dynamu hráli pod drtivým tlakem a hrozbou sestupu, pořád jsem doufal, že v Pardubicích zůstanu. Mně se ve městě i v samotném klubu líbilo, dokonce jsem věřil, že bychom se v dalších letech mohli v tabulce posunout výš. 

Já sám pořád věřil i tomu, že přece můžu být přesně ten gólman, který umí mužstvo v důležitých zápasech podržet, protože dřív jsem přesně takový byl, jenže když jsme se o prodloužení kontraktu začali na přelomu roku zlehka bavit, překvapila mě otázka manažerů, které jako první zajímalo, jestli zůstanu, i když spadneme.

Byl jsem férový. Řekl jsem, že chci chytat extraligu, že v Pardubicích moc rád smlouvu prodloužím, ale chci vědět, jaký tady bude tým, jestli to má vůbec smysl. Úplně na rovinu jsem se zmínil o tom, že hrát pořád baráž už mě nebaví, že je to psychicky náročné, že chci víc. A tím naše diskuze skončila.

O pár dnů později přišel zápas v Liberci, po dvou třetinách jsme tam nepřekvapivě prohrávali 1:4, trenéři mě na tu poslední stáhli z branky a aniž bych se pak někdy dozvěděl proč, už nikdy jsem se do ní v Pardubicích nevrátil.

Takhle nějak měl nejspíš vypadat můj extraligový konec.

Častokrát jsem si vzpomněl na příběh Davida Ritticha, který podepsal smlouvu v Calgary svým způsobem úplnou náhodou. 

Vždyť skauti Flames se tenkrát do Česka přijeli podívat na útočníka Daniela Přibyla ze Sparty, když je přímo na ledě zaujal svým parádním výkonem pro ně do té doby neznámý brankář soupeře. Rittich v jednom jediném extraligovém zápase zachytal tak, že je díky němu dodnes stabilním gólmanem v NHL. Alespoň takhle jsem to z několika stran slyšel.

Nikdo z nás nikdy neví, kdo nás sleduje a komu se můžeme zalíbit.

To jsem si potvrdil i já sám. 

Jsou to rady, které nám na začátku kariéry dávali naši trenéři a rodiče, a my se jim možná jako děti v koutku smáli. Na základě příběhu tohodle konkrétního kluka, který to z Mladé Boleslavi dotáhl až do nejlepší ligy světa, ale musíte i vy sami uznat, že na tom doopravdy něco musí být. 

Netvrdím, že to vždycky musí dopadnout až takhle pohádkově, ale i já sám jsem živým důkazem toho, že se podobné věci na světě doopravdy dějí.

Vždyť už jen ten samotný fakt, že jsem dnes brankářem Ocelářů, kteří jsou snad i díky mému přispění nejúspěšnějším hokejovým klubem uplynulé dekády, je do jisté míry úplně stejná shoda náhod a sledu událostí, které do sebe dokonale zapadly jen díky tomu, že jsem na ně byl připravený. Že jsem jim, byť nevědomky, šel naproti.

Ukázalo se mi, jak moc důležité je chytat a věřit, že ještě není konec. Jak moc je důležité dělat svou práci dobře, v mém případě chytat puky, bez ohledu na ligu, ve které zrovna nastupuju.

Po konci v Pardubicích mě doopravdy žádný jiný tým v Česku dlouho podepsat nechtěl. Opravdu vážný zájem měl jen Jaromír Jágr, který mi na Kladně nabízel hodně slušné - nebál bych se říct extraligové - peníze, ale stejně jako manažerům Pardubic, i jemu jsem řekl, že o angažmá v Chance lize ve své fázi kariéry nestojím. 

Řekl jsem to i přesto, že jsem v té době nic jiného na stole neměl. A taky kvůli tomu jsem nakonec přes Kometu v Chance lize, akorát že v dresu Přerova, skutečně skončil. Nekousalo se mi to zpočátku dobře, s odstupem času ale vím, že i tenhle můj pád měl mít z hlediska vlastního osobnostního i sportovního rozvoje v mém životě své velmi důležité místo. 

Přitom já v té době opravdu vážně přemýšlel o tom, jestli má cenu se ještě spoléhat na to, že se můžu hokejem živit. Pohrával jsem si s tím, že bude možná lepší začít rovnou studovat. Jenže ani při tom jsem neupustil nic ze svého životního přesvědčení, proto jsem i Přerově každý trénink dřel na doraz. Odmítal jsem cokoliv vypustit, protože jsem si do poslední chvíle někde uvnitř říkal, že se všechno může změnit.

Když už jsem se teda do té první ligy dostal, o to víc jsem v ní chtěl chytat, o to víc jsem v zápasech nechtěl dostat gól. A o to víc jsem chtěl všem ukázat, že jsem gólman, který si zaslouží víc.

Třinec se mi ozval až na konci prosince, Pepa Kořenář se vracel do Ameriky a Ocelářům chyběl gólman do dvojičky. Byl jsem tenkrát doma v garáži a hrál si se svářečkou, když jsem se to v telefonu dozvěděl. Vtipný je, že se mě nikdo na nic neptal. Přestup se upekl v zákulisí bez mého vědomí, Oceláři přebrali mou smlouvu a já tak dostal jen příkaz k tomu, abych se dostavil na trénink. 

Jeden by dnes mohl říct, že kdyby se po koronavirové pandemii se zpožděním sezona NHL nerozjela vůbec, dodnes chytám v Přerově. Možná by to bývala i pravda, ale tohle je jen součást štěstí, které ve sportu musíte mít. Mnohem důležitější v mém případě bylo, proč si tenkrát Třinec vybral zrovna mě. A já to moc dobře vím. 

Ještě v létě, v jednom z přípravných zápasů, jsem se proti nim vytáhl. Mých čtyřiačtyřicet zákroků znamenalo překvapivou výhru Přerova v prodloužení. Ten večer jsem poprvé upoutal pozornost třineckého vedení.

Nikdy nevíš, kdo tě sleduje. Kdy a komu se zrovna zalíbíš.

Ale to už bych se zase opakoval.