Ondřej Kaše

Už ani pořádně nevím, co to bylo za tým. Náchod? Dvůr Králové? Východní Čechy, rozhodně. Odmala jsem hrával za starší, ale na jednom dětském turnaji čtvrtých tříd jsem nastoupil za svoji věkovou kategorii.

V tomhle zápase jsem ujel čtyřikrát sám na branku.

Dal jsem z toho čtyři góly.

Čtyřikrát jsem udělal to samé.

Naznačení, stažení do bekhendu a nazdar. Gólman jen stál, vždycky úplně zmrznul. My praváci máme obecně výhodu, protože bekhendem většině brankářů střílíme na vyrážečku, jíž nepokryjí tolik místa. Martin Procházka. Radim Vrbata… A vůbec, spousta dalších hráčů s hokejkou napravo se v hokejovém světě výrazně prosadila i díky perfektně zvládnuté kličce do bekhendu.

Zrovna Martina s Radimem mi táta vždycky dával za příklad. Pouštěl jsem si videa jejich nájezdů a odkoukával drobnosti. Jak to, že jsou tak úspěšní, když všichni vědí, co v jejich podání přijde.

Když mi v listopadu 2016 trenér před osmou sérií penaltového rozstřelu mezi Anaheimem a Islanders klepnul na záda, že teď jedu já, bleskly mi před očima všechny ty tisícovky pokusů, které jsem za svůj život sám proti brankáři zkoušel. Včetně onoho čtyřgólového zápasu. Vůbec jsem nepochyboval, co udělám. Tohle je moje klička. Můj fígl. Moje jistota.

Vedle mě seděli kluci se stovkami zápasů v NHL a já měl za sebou čtvrtý start za Ducks. V tu chvíli to ale bylo stejné jako ve čtvrté třídě.

Jen já a gólman.

„Hlavně ať mi neuteče puk,“ honilo se mi hlavou, když jsem stoupal na led. Pak už jsem se jen podíval směrem k brance a řekl si to, co vždycky dřív.

„Tak pojď…“

Při bekhendovém blafáku je zásadní naznačení střely. Musíte být fakt přesvědčiví a gólmana navnadit, že už budete zakončovat. Jak naznačíte jen napůl, pozná to. Musíte mít až do poslední chvíle sami v hlavě nastavené, že se vážně chystáte střílet. Pak v pravý čas škubnout hokejkou na druhou stranu.

V žácích byli gólmani kavky, skočili na všechno. V dorostu jsem pak slýchal, že už mi to žrát nebudou, ale ono to pořád zabíralo.

A najednou jsem byl tady. V zápase NHL.

Tak pojď.

Věřil jsem si. Hodně jsem si věřil. Když jste si totiž jistí, že dáte gól, když víte, co chcete udělat, a cítíte, že to vyjde, pak to dopadne. Někdo má skvělé, rychlé ruce, ale tolik si nevěří. Pak není tak úspěšný. Já nepochyboval. Prostě to dám.

Já, puk a brána. Brankář je jen překážka, na kterou znám recept.

Tak pojď. Ukaž to.

Nastane zlomek vteřiny, kdy taháte puk z forhendu na bekhend a vidíte, že gólman jde opačným směrem. Před vámi jen odkrytá brána.

Zvedni to.

Je nádhera, když vás na okamžik pohltí euforie a dělá si s vámi, co chce. Já točil rukou v oslavném gestu a křičel radostí. Jel jsem si plácnout se zbytkem střídačky s vědomím, že jsem to zvládnul. Islanders sice vzápětí srovnali a rozstřel nakonec vyhráli, ale já využil šanci, kterou jsem dostal. Hned při první příležitosti, kdy jsem mohl ukázat, co ve mně je, jsem nezklamal.

V Anaheimu viděli, že něco umím.