Ondřej Kašpárek

Říkám to každému na rovinu a řeknu to na rovinu i tady.

Jsem jeden z nejhorších lidí, co poznáte. Proč? Protože asi neznáte moc lidí, co seděli 33 měsíců, přesněji 1019 dnů ve vězení. Já tam seděl. A seděl jsem tam spravedlivě, dostal jsem trest, který jsem si zasloužil.

Nemá cenu to skrývat. Lepší je říct to hned než někdy později. Musím s tím žít, lidé kolem mě tu pravdu znají.

Protože chci, aby každý měl šanci pochopit, jak vysoká cena se za chyby platí, řeknu rovnou i další věc. Řeknu, jak jsem se dozvěděl, že mi umřela máma.

V sobotu jsem měl mít návštěvu. Těšil jsem se stejně jako pokaždé, na co jiného se taky chcete ve vězení těšit?

No a v pátek večer byl sčíták. Sčítací prověrka početního stavu. Ve tři čtvrtě na devět všichni vězni nastoupí před celu a kontrolují se počty. Pokud sedí, dobrý. Pokud nesedí, průšvih.

Tehdy seděly.

Dozorci prošli celé patro, a přesto se pak jeden vrátil. „Kašpárek je kdo?“ Přihlásil jsem se. „Zítra nemáte návštěvu.“ Divil jsem se, ptal jsem se proč.

„Umřela vám máma.“

Takhle mi to oznámil. Bez emocí. Před všemi lidmi, před nastoupeným vězením. Co si v takovou chvíli můžete myslet? Že to je blbost… Vždyť já nevěděl, že by byla nemocná. Vůbec nic jsem netušil.

Šel jsem na pokoj, sedl si na postel a cítil, že na mě zbylých osmnáct chlapů v cimře zírá. Že čekají, co bude. A já tu informaci pořád neuměl zpracovat. Znal jsem ji, ale nechápal jsem ji. Dokud nepřišla za pár minut vychovatelka, nevzala mě do kanceláře a celé mi to nezopakovala.  

Tehdy se definitivně změnilo úplně všechno. Zbylo totální dno. Vidíš to, ty debile, ani jsi poslední roky nebyl se svojí mámou.

Už to nikdy nevrátím.