Ondřej Kratěna

„Ahoj Ondro, co plánuješ dál? Chceš ještě hrát?“

Ta otázka v telefonu mě zaskočila.

Volal mi Marian Jelínek, který tehdy trénoval Plzeň.

„Co máš na mysli?“ odvětil jsem mu. Vůbec jsem netušil, o co jde. „Vždyť mám ještě smlouvu na Spartě,“ dodal jsem. Brzy jsem zjistil, že naivně.

Nastalo chvíli ticho. Marianovi došlo, že to ještě nevím.

„Aha.“
Už nebylo, kam uhnout.
„No, ve Spartě jsi skončil, nabízejí tě k výměně.“

Díky za informaci…

Přesně takhle jsem se dozvěděl, že končím v klubu, v němž jsem strávil jedenáct let a čtyřikrát s ním získal titul.

Bylo po sezoně, během níž jsem musel na dvě operace, moc jsem toho nenahrál, a když už jsem nastoupil, bylo to z mé strany špatné. Bez debat. Ale takový konec jsem nečekal.

Zažil jsem s hokejem tolik radosti, tolik vítězství, ovšem pokud začnu přemýšlet o nejsilnějším momentu své kariéry, vyvstane mi tohle. Vyhazov. Nesu ho v sobě jako memento. Jako něco, co se vážně nepovedlo a co mě dodnes strašně mrzí.

Vím, že hokejisti jsou v určitém slova smyslu zboží. Jsme vagonky, které se mohou posouvat po mapě z mužstva do mužstva. Ovšem někdy by se slušelo vnímat, že jsme pořád i lidi s nějakými pocity. Neměl bych nic proti tomu, kdyby za mnou někdo z vedení přišel, vzal mě do kanceláře a řekl mi, že staví nový tým a já se nehodím do koncepce. Chápal bych to. Takhle to přece funguje. Jenže mě po jedenácti letech vyhodil člověk, kterého jsem v životě neviděl a nic jsem o něm neslyšel, a ještě mi to ani nebyl schopný sám říct. S mužem jménem Otto Sýkora jsem se potkal, až když začaly posezónní rozhovory. Tehdy mi oznámil, že jsem skončil, a začali jsme řešit technické věci ohledně ukončení smlouvy.

Ty dny jsem vnímal zvláštní prázdno. Nemít v předstihu nabídku z Plzně, nejsem si jistý, jestli bych úplně nepraštil s hokejem. Bylo mi čtyřiatřicet, byl jsem spokojený s tím, co jsem si odehrál. Nic by se nestalo, kdybych to pověsil na hřebík. Ale zájem z Plzně, po takové sezoně, v mém věku, ten mi lichotil. Někdo věřil, že můžu být prospěšný silnému týmu.

Vzal jsem to. I proto, že jsem potřeboval sám sobě dokázat, že ještě dokážu být platný pro ambiciózní mužstvo.

Za dva roky jsme slavili historicky první plzeňský titul.

Sotva Martin natáhl, všichni už jsme jen čekali, až puk propadne za brankáře.

To vám byla tak nádherná sezona. Když o tom zpětně přemýšlím, jak strašně emotivní týdny jsme prožívali v play off… Už jsem nečekal, že ještě něco takového zažiju. A jakmile to Martin Straka trefil v prodloužení sedmého zápasu? Mrazí mě v zádech, jen si to zase představím.

Ten gól jsem viděl ze střídačky a úplně přesně si vybavuju zlomek vteřiny, než se všechno okolo proměnilo v bouřící hordu šťastných chlapů. Za dlouhé roky hraní hokeje už přece jen vím, jak jednotlivé situace vypadají a z čeho by mohla padnout branka, a z čeho ne.

Tohle prostě byla gólová střela.

Sotva Martin natáhl, všichni už jsme jen čekali, až puk propadne za brankáře.

Propadl.

V tu ránu nevíte, co udělat. Jestli chvíli sedět, rozhlížet se kolem sebe a cíleně nasbírat co nejvíc vjemů, rozdýchat to, nebo skočit kolem krku nejbližšímu spoluhráči. Najednou se s vaším tělem něco děje, vy skáčete jak pominutí a vlastně ho vůbec neovládáte. Vytryskne to z vás a vy se necháte unášet štěstím.

Ať už je to poprvé, nebo poosmé.