Ondřej Novotný

Byl to výrazný moment. Pro celou scénu MMA, pro celou generaci bojových sportů. I pro mě. 17. listopadu 2018.

Turnaj OKTAGON 10, na který přišlo do O2 Areny víc než deset tisíc diváků. Neuvěřitelný breaking point pro něco, co tak dlouho v české společnosti naráželo na předsudky a mělo význam jen pro skalní fanoušky.

Šel jsem do klece, připravený uvést hlavní zápas večera, ale ještě předtím jsem něco musel říct. Potřeboval jsem ze sebe dostat, proč právě tady a teď můžu stát. Věděl jsem, že je to už dvacet let, co komentuju a propaguju bojové sporty, a od té doby je to fantastická jízda. Jenže dřív, když jsem byl hlavně moderátor, byl můj kontakt se všemi lidmi osobní. Především na galavečerech. S každým ze scény jsem si mohl pár minut mezi zápasy vyprávět, dělal jsem vtípky, víc jsem si vodil všechny emoce.

Od chvíle, kdy jsme v roce 2016 s Palem Nerudou založili OKTAGON a stali se z nás promotéři, tohle vymizelo.

Jdu, vyhlásím zápas, běžím komentovat, vyhlásím vítěze, přestávka. Začalo to být hodně profesionální a přestalo to být tak osobní. Já jsem přitom rád osobní. Mám rád ostré řeči, ale i empatii, upřímnost a otevřenost.

Proto jsem si musel vzít slovo a všem, se kterými jsem v bojovkách za těch dvacet let vynaložil velké společné úsilí, poděkovat. Všem, a hlavně mámě.

„Chybí mi tady jediný člověk, se kterým jsem se chtěl dnes potkat, ale to už se nestane. A to je moje máma, která zemřela letos v létě. A jestli můžu tenhle turnaj někomu věnovat, tak jí. Protože ještě předtím, než zemřela, mě naučila jednu věc. Že už se nikdy ničeho nemusím bát, že můžu snít. To ona mě podporovala ve všech mých snech a naučila mě, že se ten sen může splnit, ať se zdá jakkoliv šílený. O tomhle jsem snil, tohle se teď začíná plnit. A chtěl bych vám všem, kteří máte nějaký sen, říct, že i ty nejšílenější sny se mohou naplnit, pokud to nevzdáte. Ať si o vás všichni říkají, co chtějí, nikdy to nevzdávejte. Takže mami, mám tě rád. Věřím, že se díváš. Je to tady. Díky všem.“

Nevadí mi říkat věci, které se normálně neříkají, spíš mi to vyhovuje.

Přijde mi to správné. Tak to je.

V O2 Areně jsem chtěl zdůraznit, že to pro nás, pro mě a pro Pala, bylo něco velkého, že to pro nás hodně znamenalo. Chtěl jsem ale taky říct, že to není jednoduché. Lidi si mohli myslet, že je to z mé strany marketing, že chci hrát na city, ale já tohle nedělám. Prostě to tak nemám, dělám už delší dobu to, čemu věřím, dělám to, co jsem.

Ten den to přes veškerou bolest, která ve mně zůstávala, byla radost. To je život.