Ondřej Pála

Dělal jsem špatný věci.

Co si pod tím máte představit? Třeba situaci, kdy někam jedete a počítáte s tím, že k něčemu dojde. Ke rvačce, nebo k něčemu horšímu.

Takhle jsem to měl hozený patnáct let.

Vystihuje to zážitek, kterej se kdysi stal na parkovišti kousek za Prahou. Já a můj v tomhle ohledu životní parťák jsme seděli v autě, měli jsme u sebe pistole a čekali na „jednání“. Najednou na druhou stranu přijelo patnáct frajerů se samopalama a brokovnicema.

Šlo o spor o jednu ubytovnu. Chlap, se kterým jsme uzavřeli obchod, nás podělal. Vymyslel si neskutečnej příběh o tom, že ho vydíráme, a dal proti nám dohromady partu lidí, který byli v tomhle směru podnikání naše konkurence.

Seděl jsem tam, čuměl před sebe a normálně jsem se posral.

Začalo vyjasňování a demonstrativní ukazování zbraní. Já ale pistoli nevytáhnul. Místo toho, abych přidal plyn, jsem v sobě objevil brzdu. Měl jsem normální strach cokoliv udělat a v tu chvíli jsem si uvědomil, že nejsem žádnej rádoby tvrďák, za kterýho jsem se dost dlouho považoval.

Ve finále se nic nestalo.

Rozsekl to můj kamarád. Jako vždycky, protože to měl v hlavě hozený úplně jinak než většina lidí na tomhle světě. Týpek, kterej nás okradl, vystřelil provokativně do vzduchu a čekal, co bude. Parťák k němu přišel, vzal jeho hlaveň samopalu, dal si ji na čelo a řekl: „Tak dělej, vystřel mi mozek z hlavy.“ Když to dotyčnej neudělal, strhnul mu zbraň dolů a dal mu pistoli do držky.

Pak se domluvili, že si dají normálně přes hubu. Naše strana za minutu vyhrála a šlo se domů.

Ten večer jsem si uvědomil, že si na něco jen hraju. Dlouho jsem s tím bojoval a nemohl to skousnout. Bral jsem to tak, že jsem selhal sám před sebou.

Dneska je pro mě tahle scéna něco úplně absurdního a nehodnotnýho. Jako film na ČSFD s hodnocením pod dvacet procent. Jo, jsem nějakým způsobem rváč. Proto mi v určitý části života vstoupil do života box. Byl jsem těžká váha, dokonce jsem v profiringu získal docela prestižní mezinárodní titul.

Moje ego z toho bylo ve vesmíru.

Až později mi docvaklo, že všechno dělám jen proto, abych nějak vypadal a působil. Šlo mi o to, aby ze mě ostatní měli strach. Celý tohle know-how je postavený na tom, kdo v konfrontaci couvne jako první. Vybral jsem si vzor, kterej i ten večer na parkovišti ukázal, že necouval nikdy a před nikým. Dlouho jsem toužil bejt jako on.

I po týhle zkušenosti trvalo ještě řadu let, než mi došlo, že jsem se podstatnou část života choval hlavně tak, abych se zalíbil ostatním. Vždycky jsem se do někoho stylizoval. Chtěl jsem být jako tenhle, nebo jako tamten.

Abych byl fighter.

Teprve poslední tři roky si užívám luxus toho, být sám sebou. Je to krásná svoboda a taky určitá zodpovědnost.

Nemůžu vrátit nic z toho, co jsem dřív natropil, a vlastně ani nechci. Patřilo to ke mně. Nebudu ze sebe dělat oběť vlastní minulosti. Lichotilo mi, že se jsem byl ve dne sportovec, kterýho okolí respektuje, a v noci gauner, kterýho se lidi bojí. O to mi tehdy šlo. Kdybych teď začal plivat na sebe nebo na lidi, který dlouho patřili k mým nejbližším, nebyl bych nic víc než pokryteckej idiot.

Místo toho můžu pokračovat ve svojí proměně, protože teprve díky ní jsem začal ve svým životě hrát hlavní roli. Už bylo na čase.