Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 4
e-shopNaser se!
„Oh say can you see, by the dawn's early light...“
Těmito slovy začíná text americké hymny. Netřeba je překládat, žádný hlubší význam v nich nevidím. Přesto je znám nazpaměť. Protože mi pokaždé, když je slyším, přejede mráz po zádech.
Americkou hymnu poslouchám nastoupený na modré čáře před začátkem každého zápasu v NHL. V nejlepší hokejové lize světa mám odehraných už sedm sezon, ale pořád se mi tomu nechce věřit.
Při hymně proto jen koukám kolem sebe, zhluboka se nadechuju a projíždím pohledem zaplněné tribuny všech těch moderních arén. Často se při tom nachytám, jak se sám sebe ptám: „Ty vole, Paly, co tady vůbec děláš?“
Hrát NHL pro mě ani po těch letech není žádná samozřejmost.
Vždycky si říkám: „Ty brďo, kouká tady na nás dvacet tisíc lidí. Na všechny ty hvězdy kolem. I na tebe. Na kluka z Frýdku-Místku, co ještě pár let zpátky brečel v Praze mamce na letišti na rameni, že do žádné Ameriky jet hrát hokej nechce.“
Je to vždycky jen krátký okamžik, během kterého se mi zastaví čas. Hlavou v tu chvíli problesknou všechny ty vzpomínky na dětství, kdy rodiče kvůli mým snům šetřili každou korunu a tomu všemu i s mou sestrou Míšou obětovali veškerý svůj čas.
Vzpomínky na těžké momenty v juniorce, kdy jsem po tréninku vyčerpaný zvracel do koše na střídačce a říkal si, že tady nemám žádnou šanci. Na pocit nechtěného kluka, se kterým se na prvním tréninkovém kempu Tampy nikdo nebavil.
A taky na to, jak jsem jednoho dne během zápasu sám sebe nahlas okřikl: „Už se konečně naser a ukaž všem, že jsi nejlepší!“
Tehdy se totiž v mém hokejovém životě obrátilo všechno vzhůru nohama.
Vyrůstal jsem v normální české rodině. Neměli jsme úplně hluboko do kapsy, ale vyskakovat jsme si tedy taky nemohli. Víceméně až do patnácti let jsem musel hrát hokej jen se starými dřevěnými hokejkami. První grafitové hole jsem viděl až v dorostu po přestupu do Vítkovic. Koukal jsem na ně tehdy jako blázen.
U nás ve městě byl hokej vždycky těžké retro.
Když jsem pak v patnácti letech přišel poprvé do velkého klubu se svou starou výstrojí, cítil jsem se před ostatními vyloženě trapně. Nikdy v dětství jsem totiž neměl nic nového, navíc nás v tomhle ohledu provázel fakt pech. Když naši našetřili na mou první kompozitovou CCMku, ve druhém zápase mi ji soupeři zlámali. Já brečel, zatímco táta se ji na koleni v garáži snažil svařovat.
Taky jsem měl vždycky vysněné bílé brusle Nike. Úplně stejné, jako dřív v dresu New York Rangers nosíval Wayne Gretzky. Děsně jsem si je přál, ale nebyla vůbec žádná sranda je tehdy pořídit. Táta na ně šetřil dlouhé měsíce, než mi je k Vánocům nadělil Ježíšek. Byl to jeden z nejkrásnějších dárků, jaké jsem jako dítě dostal.
Brzy jsem o ně přišel.
Chodil jsem tehdy do páté třídy a přijde mi, jako by se to stalo včera. Vraceli jsme se ze zápasu v Kopřivnici a cestou domů, ještě s naší starou škodovkou stodvacítkou, jsme se stavovali v Tescu na nákup. Taška s výstrojí se do kufru pod přední kapotou nevešla, a tak jsem ji měl vedle sebe na zadním sedadle. Mohli jsme být v obchodě nanejvýš půl hodiny, a když jsme se vrátili k autu, taška byla pryč.
Normálně nám ji někdo během nákupu ukradl. Z parkoviště před největším obchodem ve městě. Za bílého dne.
Byli jsme v šoku, okno ani nebylo rozbité. Dodnes nechápu, jak se ten člověk dovnitř dostal. Každopádně nám tím zadělal na obrovský průšvih. Pro celou rodinu, a hlavně pro mě, to byl totální masakr. Naši byli v té době bez peněz a já neměl v čem hrát. Co teď?
Zachránil nás pan Nogol. Byl to takový starý pán, který tenkrát na hale ve Frýdku-Místku dělal kustoda. Dnes už je bohužel po smrti, tehdy pro mě udělal maximum. Nejspíš i jemu dnes vděčím za to, že mi nějaký grázl, kterého nikdo nikdy nenašel, neukončil kariéru. Panu Nogolovi se totiž podařilo poskládat hokejový komplet. Dal nám zadarmo naprosto příšernou výstroj a děsně staré hokejové brusle. V tom jsem odehrál celé dvě následující sezony. Jinak to tehdy prostě udělat nešlo.
Nejspíš se mi budete smát a musí to znít šíleně, ale mám od té doby dodnes strach nechávat své auto na parkovišti. Fakt mám v hlavě totální blok, že se zase něco stane. Tehdy jsem brečel tři dny v kuse. Ty brusle, co byly v tom báglu, jsem vyloženě miloval. Měl jsem je tak rád, že jsem s nimi často spával i v posteli. A někdo mi je najednou sprostě ukradl.
Tahle vzpomínka mě provází celý život a částečně i dokresluje mou povahu. Možná jste to v rozhovorech se mnou poznali sami. Jsem spíš introvert. Člověk, co si chrání vlastní soukromí a nepustí cizího jen tak k tělu.
Nepamatuju si, že by do mě někdy rodiče hustili, že budu hrát jednou NHL nebo alespoň extraligu. Už jen ta představa by ve světle všech výše popsaných okolností zněla vyloženě směšně. Hrál jsem hokej jen proto, že jsem sám chtěl a že mě odmala strašně bavil. Že jsem tím sportem žil.
Na rodinné chalupě za městem jsem od rána do večera střílel na branku a v létě se pak doma jako blbec oblékal každý den do výstroje. Letní pauza byla naprosto nesnesitelná. Vždycky, když nám ještě ve staré a dnes už dávno zbourané hale ve Frýdku po konci sezony rozpouštěli led, míval jsem slzy na krajíčku. Hokej jsem prostě totálně miloval. Nad palandou, kterou jsem doma v dětském pokoji sdílel se ségrou, visely plakáty Dacjuka, Jágra a Haška. To byly asi mé největší dětské vzory. Proti prvním dvěma jmenovaným jsem si zahrál a tím se mi vlastně splnilo něco, co jsem si dlouhou dobu vůbec nedovolil ani představit.
Později jsem samozřejmě obdivoval i jiné hokejisty. V provizorní posilovně, kterou táta vybudoval ve sklepě naší chalupy, jsem si vyvěsil obrázky Alexe Ovečkina a Sidney Crosbyho. Ještě jako junior jsem tam makal každé léto, zvedal činky a při tom na ně koukal. Úplnou shodou okolností a náhod to byl zrovna Crosby, kdo stál na ledě při mém debutu v NHL jako můj soupeř.
V kariéře mi hodně pomohlo, že jsem začal v malém klubu. Díky tomu jsem mohl už od první třídy hrát vždy o dva roky výš. Jsem ročník 1991, ale celou dobu jsem hrával s osmdesát devítkami. Asi jsem mohl hrát se svým ročníkem, tam vyčnívat a mít milion bodů. Jenže já hrál celou dobu proti silnějším i vyšším klukům, a tím jsem se musel naučit být na ledě chytřejší. Abych jim stačil, nic jiného mi ani nezbývalo.
Můj táta je hokejový trenér. Tehdy pracoval ještě jako elektrikář a k tomu ve Frýdku-Místku pár let vedl i týmy, kterými jsem procházel. I když to se mnou kolikrát bylo hodně těžké, vždycky mi říkal: „Jen si zvykej, hokej je tvrdý sport.“
Přišlo mi to takhle normální.
Se svými vrstevníky jsem se dostal na led jen na konci sezony, když potřebovali pomoc, nebo na vánočních turnajích. Ti kluci byli skvělí, vždycky mě vítali a ty zápasy jsme vyhrávali. Byla to moc krásná doba.
Odmala jsem byl i v tréninku hodně precizní. Zatímco táta mě učil urputnosti, mamka tomu přidávala hodnotu neskutečným servisem. Pokud to jen šlo, nevynechala na tribuně jediný náš zápas. Každé mé střídání natáčela na starou kameru, takže jsem už jako malé dítě mohl doma zpětně koukat na své zápasy a přemýšlet nad tím, co jsem mohl v té které situaci udělat lépe. A mě tohle přemýšlení šíleně bavilo.
Ani později po přestupu do Vítkovic, kde jsem jako junior vydělával první peníze, asi dva tisíce korun měsíčně, nebyl hokej pro naši rodinu žádná sranda. Časově a vlastně ani finančně, protože benzín na každodenní dojíždění do Ostravy stál fůru peněz. Jezdíval jsem tehdy ještě s jedním kamarádem a naši rodiče se střídali, kdo nás bude vozit. Stávali jsme na chodníku u kruháče za Tescem a čekali na to, kdo nás tentokrát vyzvedne. Tu a tam jsme samozřejmě museli cestovat taky autobusem nebo vlakem. Mamka je ale učitelka a snažila se nám vyjít vstříc, jak jen to šlo. Kolikrát si sebou brávala i sešity a při čekání před halou, než nám skončí trénink, na volantu opravovala děckám písemky.
Tohle všechno jsou věci, které si člověk uvědomí až postupem času. Co všechno jsou rodiče ochotni obětovat vlastním dětem, které to přitom vnímají jako naprostou samozřejmost. Klidně nás mohli posadit na kolo a poslat na fotbalový trénink za město na vesnici, o nic by se nemuseli starat. Měli by od nás svatý pokoj a nikdo by jim to nemohl mít za zlé. Jenže oni tady byli pro nás. Přestože to pro ně často nebylo snadné, já i ségra jsme nakonec vždycky dostali to, po čem jsme nejvíce toužili.
Jsem jim za to strašně vděčný.
A doufám, že i díky tomu jsem dodnes zůstal normální.
Odmala jsme doma byli vychováváni i díky skromnějším podmínkám tak, že musíme být pokorní a zůstat nohama na zemi. Nikdy si nebudu hrát na hvězdu. Je to mé základní životní krédo. Zakládám si na tom a podle toho se snažím chovat i na veřejnosti. Není mi úplně příjemné pózovat před kamerami, necítím se přirozeně ani při rozhovorech pro média. Nejspíš i proto mě na ulici poznává relativně málo lidí a mně to takhle naprosto vyhovuje. Netoužím po tom být známý a obdivovaný. Mám rád svůj klid a svobodu.
Chci být pořád jen ten kluk z Frýdku-Místku.
Neumím si proto ani představit, že bych třeba lítal privátními letadly, i když bych si to už nejspíš mohl dovolit. Své peníze šetřím, nebo utrácím úplně jinak. Pořád miluju na večeři rohlíky s paštikou, ale neznamená to, že si neumím užít. To víte, že si taky rád zajdu do drahých restaurací a dopřeju dovolenou, o jaké se nám dřív ani nesnilo.
Že bych se hokejem mohl živit a mít se někdy takhle hezky, mě přitom až do nějakých patnácti let vůbec nenapadlo. Vlastně mě to ani napadnout nemohlo. Naprostou prioritou byla v naší rodině škola. Na základce jsem sice chodil do hokejové třídy, ale po ní jsem musel na gympl. Přijímačky na státní jsem tehdy neudělal, a tak jsem nastoupil alespoň na soukromý.
O tom, že by hokej jednou mohl být mou prací, jsem začal poprvé uvažovat ve Vítkovicích. Mívali jsme trénink brzy ráno před školou, takže jsem opouštěl kabinu vždycky v době, kdy šlo na led extraligové áčko. Mezi těmi chlapy byli borci jako Burger, Ujčík nebo Malík. Úplně neuvěřitelný tým, co to tenkrát dvakrát za sebou dotáhl až do finále. Vždycky jsem se zastavil u mantinelu za sklem, koukal na jejich úsměvy při tréninku nebo bagu a zasnil se, jak by bylo krásné, kdyby mě jednou živilo to, co mě v životě baví ze všeho nejvíc.
Přestože jsem už vnímal, že se ti kluci nemají špatně, peníze mě vůbec nezajímaly. A myšlenka na NHL? To byl úplný nesmysl. S tou jsem přišel do styku jen o víkendu, když v telce dopoledne běžely sestřihy. Koukal jsem na to s otevřenou pusou a myslel si, že je to nemožné.
Mým cílem byla extraliga.
Dál jsem neviděl.
Den, kdy jsem poprvé nastoupil do zápasu NHL, si pamatuju minutu po minutě naprosto přesně.
S farmářským týmem jsme se autobusem kodrcali na dvoudenní trip, jehož součástí byl jen jeden zápas. Trenér nám i kvůli tomu řekl, ať si vůbec nebereme saka. Že pojedeme v týmových šusťákovkách. Navečer mi ale do hotelu volal Steve Yzerman, tehdejší generální manažer Tampy Bay, že se další den hraje v nedalekém Pittsburghu a Lightning mě potřebují. Limuzína pro mě už byla na cestě.
Byl jsem z toho vyklepaný jako ratlík. V té době jsem byl ohromný stresař. Takhle to mám už od dětství, doteď si vzpomínám na tu hrůzu, když mě třeba učitelky vyvolaly a já musel jít před tabuli něco říkat. Tehdy jsem se cítil podobně. Nervozita se dostavila dřív, než jsem stihl telefon zavěsit. Hned mi v hlavě naskočilo: Vždyť já nemám oblek!
To mám jako jet na první zápas NHL v šusťákovce?
Steve Yzerman jako správný chlap tehdy do telefonu řekl, že to vůbec nevadí.
Jenže mně to vadilo. Úplně příšerně. V kabině Tampy by se mi všichni vysmáli.
Okamžitě jsem vyrazil do obchodního centra v naprosto šíleném městě s vědomím, že na účtu nemám moc peněz. Místo k Hugo Bossovi jsem proto zamířil do nějakého krámu s výprodejem, kde mi čirou náhodou jedno sako sedělo. Zůstával jsem dál ve stresu, ale alespoň trošku mě uklidňovalo vědomí, že na svou premiéru v NHL nepojedu jako ten největší vandrák.
Limuzína mě vysadila před hotelem, kde jsem se na pokoji potkal s Alexem Killornem. Dnes je to můj dlouholetý spoluhráč a pro Tampu hodně důležitý hráč. Tehdy to byl ale kluk, co byl v NHL jen o pár dní déle než já. A tak jsme oba svorně setrvávali v němém úžasu a koukali kolem sebe, jestli je to vůbec pravda.
S týmem jsem stihl jen jeden trénink, než přišel můj velký den. Tehdejší kapitán Vincent Lecavalier, legenda klubu, mě na rozbruslení před zápasem samozřejmě vypekl. Tak jak je zvykem, poslal mě na kolečko, kterým si prochází v NHL úplně každý nováček. V tunelu mi řekl, že musím jít na led první a vést své spoluhráče. Zatímco celý tým za mnou zůstal stát, já jezdil po ledě arény v Pittsburghu sám a tamní fanoušci zírali, co je to za blázna.
V zápase jsem pak ale zažil pocit, který jsem v té době z podobně krizových situací už dávno znal. Vůbec jsem necítil únavu. Létal jsem po ledě sem a tam, pár střídání si střihl i proti Sidney Crosbymu, a dokonce jsem zaznamenal i svůj první bod. Úplně šílenou nahrávku. Hledal jsem Nata Thompsona, jenže puk se odrazil od některé z hokejek, trefil Toma Pyatta do nosu a od něj se pak odrazil do branky.
Koho to dnes zajímá?
Ten gól byl hnusný. Ale mně, klukovi z Frýdku-Místku, to bylo úplně fuk. Měl jsem svůj první bod v NHL a dostal jsem na památku puk, který mám doma schovaný dodnes.
Na Vítkovice mám krásné vzpomínky. Sešel se tam v naší době neskutečný tým. V brance váleli Mrázek s Vošvrdou, v poli byli kluci jako Adam Polášek, Roman Szturc, Ondra Šedivý nebo Honza Káňa. Byl jsem z nich sice nejmladší, ale nastupoval jsem v prvních dvou lajnách, sbíral body a cítil, že hraju dobrý hokej.
Do Ameriky jsem přitom mohl odejít už po dorostu. Draftoval mě Seattle, jenže mně bylo šestnáct a měl jsem sotva padesát kilo. Fyzicky jsem na to absolutně nebyl připravený, a taky mamka jako učitelka dala dost důrazný zákaz. Musel jsem pokračovat ve studiu na gymnáziu.
Bylo to naprosto správné rozhodnutí.
Následující rok jsme totiž s Vítkovicemi vyhráli juniorskou extraligu a já poznal svou manželku.
V den, kdy jsme se vraceli s jejími rodiči z naší první společné dovolené v Chorvatsku, mi do auta volal agent. Draftoval mě Drummondville z québecké ligy, a protože jsem během celého roku přibral něco na váze, měl jsem jasno. Bez ohledu na to, že jsme spolu s Bárou chodili půl roku a prožívali úplně nádherné okamžiky zamilovanosti, jsem bez váhání řekl: Jdu do toho!
Euforii vystřídal, jak už to u mě bývá zvykem, naprosto neuvěřitelný stres. Vyšiloval jsem už tři týdny před odjezdem. Byl jsem nervózní a stýskalo se mi po všech, i když jsem ještě vůbec neodjel. Mamka mi doma pomáhala balit kufr a mně u toho tekly slzy.
Kam to proboha jedu, u koho budu bydlet? A jak se s nimi domluvím?
Naši mi moc nepomohli.
Plakali taky.
Vezli mě do Prahy a dvě hodiny před mým odletem bylo mezi námi na letišti hrobové ticho. Jen jsme seděli u stolu a koukali na sebe. Nikdo nechtěl brečet, ale slzy v očích jsme měli všichni.
Dodnes nemám rád loučení. A zrovna tohle bylo fakt drsné. Neuměl jsem anglicky vůbec nic, takže jsem v letadle nezvládl ani vyplnit dotazník pro vstup do Kanady. Spadlo to ze mě všechno až na místě. Na letišti mě vítala hostitelská rodina, která byla už na první pohled naprosto super. Manželský pár se dvěma dětmi. Holčička měla sedm let, kluk asi devět. Tihle dva caparti se beze srandy stali mými nejlepšími kamarády. Na začátku života v zahraničí mi pomohli tak jako nikdo jiný. Trávil jsem s nimi všechen volný čas. Chodili jsme do bazénu nebo hráli videohry. A díky tomu jsem se za měsíc naučil anglicky tak, že jsem všem kolem začal docela dobře rozumět.
Ve městě jsem neměl žádného českého spoluhráče, byl jsem tam úplně sám. Ta děcka mě ale dokázala zabavit tak, že jsem neměl vůbec čas smutnit po domově. S rodiči i přítelkyní jsme si každý večer skypovali a já se začal cítit dobře.
Hokejově to byl ale masakr. Na kempu před sezonou stálo připravených šedesát frajerů, kteří byli namakaní a fyzicky na první pohled mnohem vyspělejší, což jsem poznával po každém tréninku.
Jmenovalo se to mountain test. Jednoduše jsme na konci tréninku jezdili lajny.
Branková, modrá, branková, červená a tak dále. Kdo všechno nezvládl za padesát vteřin, dostal chvilku oddych a musel znovu.
Ten test mi nedává vůbec žádný smysl ani dnes. Když ho totiž nedáte poprvé, nedáte ho pak zatavení už nikdy. Do Vánoc jsem to napoprvé nezvládl ani jednou. Trenéři mě takhle dusili na ledě i šestkrát za sebou, normálně mě asi chtěli zničit. Nenáviděl jsem to. V lepším případě jsem zůstával bezvládně ležet na ledě, v tom horším jsem zvracel přes mantinel do koše.
Prostě jsem na to fyzicky neměl.
Stěží jsem v týmu udělal třetí lajnu, za sezonu jsem měl nějakých čtyřicet bodů. Hrál jsem těžký průměr, a ještě si přivodil své nejdrsnější zranění. Vše jak naschvál v době, kdy za mnou poprvé přiletěli mí rodiče a všichni jsme si těch pár společných dnů v roce chtěli užít. Hned na začátku prvního zápasu, který naši sledovali z tribuny, jsem zblokoval pusou příklep od modré. Vylítly mi dva zuby a čelist jsem měl rozlámanou na třicet kousků.
Šel jsem na operaci, v puse mám dodnes dvě destičky a na tváři jizvy, kterých se už nikdy nezbavím. Sám jsem se tehdy v zrcadle nepoznal. Měl jsem nateklou a zdrátovanou hubu, byl jsem nadopovaný prášky proti bolesti a nemohl jíst ani mluvit. Naši tam takhle vedle mě seděli deset dnů, než jim letělo letadlo domů.
V té sezoně jsem ale taky poprvé začal poznávat, že jsou kolem mě kluci, co to nejspíš jednou někam dotáhnou. Hrával s námi třeba nějaký Sean Couturier, dnešní hvězda Philadelphia Flyers. Bylo mu teprve šestnáct, ale jezdili za ním skauti i novináři. Všechno se točilo kolem něj a já poprvé zjistil, že když tady máknu, můžu se asi fakt někam dostat.
Věřil jsem, že druhá sezona bude z mé strany super. Makal jsem přes léto doma v posilovně s tátou a ten mi bušil do hlavy, ať si více věřím. To byl totiž tou dobou ten největší problém, který mě hokejově brzdil.
S vědomím, že jsem vyspělejší, silnější a rychlejší, jsem rozehrál sezonu pěti zápasy. A ty byly úplně stejně mizerné jako všechny předtím. Seděl jsem tenkrát o přestávce v šatně, oči sklopené k zemi, když jsem najednou před celou kabinou zničehonic sám na sebe česky nahlas zařval: „Už se kurva konečně naser a buď tady nejlepší!“
Spoluhráči na mě koukali jako na vola.
V tom zápase jsem pak dal dva góly.
V ten moment se má kariéra nastartovala směrem k NHL, protože od té doby mi všechno vycházelo. Trenéři mě dali ke Couturierovi do první lajny. V sezoně jsem měl 96 bodů i neuvěřitelnou sérii, kdy jsem dal tři hattricky za sebou. Totální lauf a neuvěřitelné výkony přišly jen díky tomu, že jsem se vykašlal na ostatní a začal věřit jen sám sobě. Ta slova si říkám před každým zápasem dodnes.
„Naser se. A buď nejlepší.“
Díky nim totiž tehdy všichni ti skauti začali jezdit koukat i na mě. Zpozorněli, protože nějaký Palát našel víru sám v sebe a začal na ledě nad ostatními vyčnívat.
Cesta směrem k NHL se ale pořád komplikovala.
V první, těžce průměrné sezoně jsem si jen stěží mohl myslet, že si mě někdo na draftu vybere. A v té druhé, kdy už jsem na ledě docela dominoval, mi zase vůbec nevyšlo mistrovství světa dvacítek.
Přijel jsem na šampionát lehce zraněný a navíc nemocný. Odehrál jsem ho z čistě osobního pohledu hodně špatně a byl strašně zklamaný. Chtěl jsem se předvést, ale od prvního střídání jsem to prostě nebyl já.
Sebevědomí bylo pryč, jako bych ho nechal v juniorské lize. Má povaha mě ale nutila hrát v tu chvíli alespoň co nejlépe pro tým. Tehdejší asistent trenéra František Musil za mnou po turnaji přišel a ptal se mě, jak jsem hrál. Odpověděl jsem mu upřímně, že jsem z mého pohledu zklamal. Jenže on mi řekl: „Neblbni, mně ses líbil. Hrál jsi pro tým. Tak v tom pokračuj.“
Jenže co z toho? Na tom turnaji se rozhodovalo o draftu a skauti koukají u útočníka stejně hlavně na góly. Otevřeli statistiky mistrovství a mé jméno v nich hledali v popředí marně.
A tak jsem o půl roku později sledoval draft doma u počítače a vůbec tomu nevěřil. Dokonce i agent mi říkal, že šance je jen minimální. Končilo šesté kolo a já smířlivě zavřel noťas, protože nemělo žádný smysl čekat dál. Šel jsem spát.
O patnáct minut později mi agent Spálenka volal, ať se proberu. Vybrala si mě Tampa Bay. Steve Yzerman přečetl mé jméno úplně na konci draftu. Byl jsem vybrán jako 208. v pořadí. Za mnou už šli na řadu jen tři další hokejisté.
Štěstí z toho, že jsem draftem vážně prošel, ale poměrně rychle vystřídalo vystřízlivění, že být draftovaný až na konci sedmého kola vlastně vůbec nic neznamená. Organizace tím výběrem prostě jen neměla co ztratit, což jsem sám poznal, když jsem přijel na první kemp pro mladé hráče. Všichni tam na mě koukali jako na nějaký odpad. Proháněli se tam borci, co prošli třeba prvním nebo druhým kolem. A pak já. V očích kluků, se kterými jsem se měl rvát o místo, víceméně ztracený případ.
Ten týden jsem si ale užil. Hrál se docela zábavný hokej, dost se makalo a já věděl, že jsem do toho dal úplně všechno. A tak zničehonic přišla i pozvánka do hlavního předsezonního kempu Tampy.
Tehdy jsem už byl domluvený se svým týmem, že budu pokračovat v juniorské lize. Drželi mi tam místo a nikoho nenapadlo, že bych šel na farmu. I já bral juniorku jako samozřejmost. Jenže uběhly dva týdny hlavního kempu, trenéři začali vyhazovat první hráče a já pořád seděl v kabině po boku v mých očích naprostých bohů Stevena Stamkose nebo Martina St. Louise.
Mohl jsem díky tomu odjet na přípravný turnaj se záložním týmem. Věděl jsem, že si tuhle šanci nemůžu nechat proklouznout mezi prsty. Zařekl jsem se, že si místo na farmě prostě vybojuju. Uvědomil jsem si totiž mimo jiné to, že mám poprvé v životě šanci si hokejem vydělat i nějaké peníze.
Hrál jsem o to, jestli budu v juniorce dál dostávat sto dolarů kapesného na týden, nebo jestli se ze mě stane v AHL profesionál, který bude dostávat lepší americký plat. Byla to vlastně jediná šance, jak zase začít žít plnohodnotný vztah s Barčou, se kterou jsme si v té době nemohli dovolit kupovat letenky, abychom se pravidelně viděli i během sezony.
Na ten turnaj do St. Johns v Kanadě nás odjelo třicet. Byly to tři přípravné zápasy, po nichž měli trenéři jednu lajnu nelítostně vyřadit z týmu. Moc dobře jsem věděl, že se rvu o jedno místo, na které si dělají zálusk další tři hráči. Kousnul jsem se, že to musím za každou cenu urvat.
Zažil jsem tentýž pocit, který jsem měl později při prvním zápase NHL. Nohy mi při každém střídání jezdily jako nikdy předtím a necítil jsem žádnou únavu. Fáral jsem pro tým, vracel se do obrany, navrch udělal pár bodů a šíleně si věřil. Po posledním zápase jsem se převlíkal v kabině a s napětím čekal, co bude. Letmým pohledem jsem zahlédl, jak Julien BriseBois, dnes už generální manažer Tampy, mluví postupně s těmi kluky, co byli mými soupeři. Normálně je poslal do ECHL. A mě si v týmu nechal.
„Gratuluju, letíš do Norfolku,“ potřásl mi rukou.
Ta situace překvapila úplně všechny. S variantou, že bych se coby sedmá volba draftu hned v prvním roce probil do farmářského týmu, totiž paradoxně podle všeho vůbec nikdo nepočítal. Dokonce ani samotný klub. A tak jsem odjel do AHL, aniž bych měl podepsanou, nebo aspoň předjednanou smlouvu. To jednoduše znamenalo, že jsem neměl peníze ani na to, abych měl kde bydlet.
Naštěstí jsem se na farmě potkal s Jardou Janusem, Radko Gudasem a Richardem Pánikem. Norfolk bylo příjemné město ve Virginii asi čtyřicet kilometrů od oceánu. Většina spoluhráčů bydlela přímo tam, naše česko-slovenská parta se ale rozhodla, že si pronajme barák na pláži a bude za hokejem dojíždět. Já do toho tehdy neměl moc co kecat. Žil jsem u kluků na dluh. Dva měsíce za mě platili úplně všechno, protože já neměl ani vindru. První peníze jsem viděl až v listopadu a dodnes si kvůli tomu ze mě všichni dělají prdel.
S Rišou Pánikem jsme první dva měsíce sledovali zápasy jen z tribuny, nevešli jsme se do sestavy. Po každém tréninku jsme si přidávali v posilovně neskutečné dávky a chtěli si své místo urvat. Ale jako by to nikoho nezajímalo. Stávalo se, že nás tým nevzal s sebou ani na venkovní zápasy, a tak zatímco byli spoluhráči pryč a hráli hokej, my chodili večer na pivo.
Pořád jsme ale věřili, že to zmákneme. Že se to zlomí. A navzájem se u toho přesvědčovali, že musíme makat ještě víc.
Po Vánocích nastaly v týmu vinou trejdů různé změny a my se společně konečně začali prokousávat sestavou. V lednu už jsme s Rišou dokonce hráli s Tylerem Johnsonem první lajnu. Zase všechno začalo fungovat. Náš tým šlapal následující měsíce neskutečně. Vyhráli jsme celou ligu, a dokonce udělali i sérii osmadvaceti výher v řadě. Je to dodnes nejdelší vítězná série v historii profesionálního hokeje.
Spousta hráčů vám řekne, že AHL je peklo. Že i spoluhráči jdou sobecky proti sobě, protože bojují o těch pár míst v prvním týmu NHL. Jenže my tam měli neskutečnou pohodu. V baráku u pláže jsme s českými a slovenskými kluky zažívali neuvěřitelnou srandu. Dopoledne jsme si odmakali trénink a po obědě chodili do oceánu surfovat. Časem jsme začali na pláži u domu pořádat párty, na které se sjížděl celý tým. A věřte mi, že jsme se toho nebáli – co dva dny jsme všichni kalili až do rána.
Jsem přesvědčený, že díky tomu se v týmu udělala parta, která táhla za jeden provaz a šla každý zápas vyhrát.
My jsme tehdy nic jiného ani neuměli.
Hodně důležitým spoluhráčem pro mou kariéru byl Martin St. Louis.
Když jsem se stal regulérně hráčem prvního týmu Tampy, Steven Stamkos to napálil do tyčky a zlomil si nohu. Klíčový hráč týmu byl vyřazený prakticky na celou sezonu, byl to pořádný malér.
A právě Martin St. Louis, náš elitní centr, tehdy osobně zašel za trenérem Cooperem a řekl, že chce hrát se mnou a Tylerem Johnsonem. Oba jsme v tu ránu vylítli výkonnostně úplně někam jinam. St. Louis se mnou mluvil furt. Na tréninku, po tréninku, během zápasu. Občas jsem z toho byl na nervy, ale on to byl prostě hokejový puntičkář, který chtěl všechno a všechny neustále zdokonalovat.
Pamatuju si na moment z jednoho zápasu, kdy jsem vedl puk po mantinelu a on byl vedle mě. Nikdo na nás netlačil, měli jsme na všechno čas. A já mu dal na hokejku úplně nádhernou žabku. Mohl jsem mu to nahrát po ledě, ale já to hodil vzduchem. Přistála mu milimetrově na čepeli. Jen jsem slyšel, jak krásně klepla na tu jeho žlutou hokejku, a odjel na střídačku s úsměvem ve tváři.
On mě tam seřval na tři doby.
„To bylo naposled, cos něco takového udělal!“ Zprcal mě, že si nemám na nic hrát a dělat takové blbosti ve chvíli, kdy to není nutné. Nandal mi to tak, že si to dodnes pamatuju. Byla to jedna z nejcennějších rad.
Žádnou jinou asi nemám. Nebudu mluvit o tom, jak moc musí člověk makat. Víte, na farmě, v kanadské juniorce nebo na předsezónním kempu maká úplně stejně i ostatních šedesát chlapů, tohle je naprostá samozřejmost. Cesta do NHL se nedá vyloženě naplánovat, musíte mít totiž taky obrovskou porci štěstí. Nejen v různých momentech a zápasech, ale taky na lidi, které máte zrovna kolem sebe a na které narazíte. Třeba aby se za vás takhle postavil Martin St. Louis a vytáhl vás nahoru nebo abyste potkali trenéra, kterému se líbí váš styl.
Já tohle štěstí měl. S trenérem Johnem Cooperem v podstatě kopírujeme vlastní kariéry. Vedl mě v AHL a teď je mým trenérem i v NHL. Jasně že byly chvíle, kdy mě dořval jako psa, ale vždycky byl férový a uměl ocenit mou hru. Je to kouč, který z každého umí dostat to, v čem vyniká.
Ze všeho nejdůležitější jsou ale lidi, které máte kolem sebe doma. A pro mě je to kromě rodičů a sestry bezesporu má manželka Bára. Zamiloval jsem se do ní na první pohled a díky tomu nikdy nevyváděl žádné blbosti.
Při mých začátcích v Americe jsme na skypu denně prokecali klidně dvě tři hodiny. Byl jsem sice sedm tisíc kilometrů daleko, ale zůstával zamilovaný až po uši. Častokrát jsem jí říkal, aby někam šla s kamarádkami a užila si hezký večer, ale ona místo toho chodila po brigádách, aby našetřila peníze na letenku za mnou, a během toho se těšila, že se uvidíme alespoň na monitoru.
Klidně mě mohla poslat do háje. Koukat na mě jako na nějakou hokejku a myslet si, bůhvíco v té Americe vůbec dělám. Ale ona mě od začátku podporovala. Jsme spolu od sedmnácti i přesto, že jsme se v prvních dvou letech v juniorce viděli dohromady možná třikrát. Neumím si představit, kde jinde bych našel takhle hodnou holku.
Také ona je hlavní důvod, proč jsem nikdy nezačal lítat v oblacích a zůstal skromný.
Stejně se dodnes snažím přistupovat i ke svým tréninkům. I já vidím, jak hráči kolem mě zrychlují a jak musím každým rokem v tréninku přidávat víc a víc, abych tomu všemu stačil. Navenek jsem možná na hokejistu až moc hodný, ale mám v sobě zarputilost po tátovi. Stejně jako on soutěží sám se sebou i na dovolené na sjezdovkách, aby za den najezdil co nejvíc kilometrů, tak i já chodím na led s tím, že chci odvést tu nejlepší práci pro svůj tým.
Tohle jsou základní motory, díky nimž jsem to nakonec opravdu někam dotáhl.
Díky nimž jeden neznámý kluk z Frýdku-Místku třikrát za týden poslouchá americkou hymnu na ledě před plnými tribunami.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází