Ondřej Palát

„Oh say can you see, by the dawn's early light...“

Těmito slovy začíná text americké hymny. Netřeba je překládat, žádný hlubší význam v nich nevidím. Přesto je znám nazpaměť. Protože mi pokaždé, když je slyším, přejede mráz po zádech.

Americkou hymnu poslouchám nastoupený na modré čáře před začátkem každého zápasu v NHL. V nejlepší hokejové lize světa mám odehraných už sedm sezon, ale pořád se mi tomu nechce věřit.

Při hymně proto jen koukám kolem sebe, zhluboka se nadechuju a projíždím pohledem zaplněné tribuny všech těch moderních arén. Často se při tom nachytám, jak se sám sebe ptám: „Ty vole, Paly, co tady vůbec děláš?“

Hrát NHL pro mě ani po těch letech není žádná samozřejmost.

Vždycky si říkám: „Ty brďo, kouká tady na nás dvacet tisíc lidí. Na všechny ty hvězdy kolem. I na tebe. Na kluka z Frýdku-Místku, co ještě pár let zpátky brečel v Praze mamce na letišti na rameni, že do žádné Ameriky jet hrát hokej nechce.“

Je to vždycky jen krátký okamžik, během kterého se mi zastaví čas. Hlavou v tu chvíli problesknou všechny ty vzpomínky na dětství, kdy rodiče kvůli mým snům šetřili každou korunu a tomu všemu i s mou sestrou Míšou obětovali veškerý svůj čas.

Vzpomínky na těžké momenty v juniorce, kdy jsem po tréninku vyčerpaný zvracel do koše na střídačce a říkal si, že tady nemám žádnou šanci. Na pocit nechtěného kluka, se kterým se na prvním tréninkovém kempu Tampy nikdo nebavil.

A taky na to, jak jsem jednoho dne během zápasu sám sebe nahlas okřikl: „Už se konečně naser a ukaž všem, že jsi nejlepší!“

Tehdy se totiž v mém hokejovém životě obrátilo všechno vzhůru nohama.