Ondřej Perušič

Seděl jsem za oknem a pozoroval nádherný ohňostroj zářící do tmy nočního Tokia.

Poprvé to na mě všechno dolehlo, poprvé a naposledy na mě padla lítost.

Měl jsem stát na místě, odkud všechny ty rachejtle létaly, měl jsem pozorovat zapálení olympijského ohně přímo z plochy stadionu. Spolu se svým trenérem, parťákem, ostatními českými i světovými sportovci.

Místo toho jsem seděl za tím oknem, na obloze sledoval hru světel a na chvíli si pustil do hlavy smutek. Vždyť tohle měl být okamžik, kdy se zhmotní naše pětiletá práce, odměna za všechnu dřinu. Dřepěl jsem na posteli pokoje v izolačním ubytování a na všechno tohle myslel. 

Veselo mi nebylo.

Nechystal jsem se na první zápas pod pěti kruhy, chystal jsem se na další telefonát na recepci. Zase se ozve: „Dobrý den, pane. Jak se máte, pane?“ Recepční umí anglicky, vedle ní bude sedět zdravotní sestra, která umí pouze japonsky.

Nahlásím tělesnou teplotu. Recepční to přetlumočí sestře. Sestra si údaj zapíše a japonsky se zeptá: „Jaké máte hodnoty kyslíku v krvi?“ Recepční to následně přetlumočí v angličtině zase zpátky mně. Odpovím a kolečko pokračuje. 

Normálně by ten hovor zabral dvě minuty, tady je to dvacet. Několikrát denně. Jsem prvním českým sportovcem pozitivně testovaným na přítomnost viru COVID-19 na olympijských hrách v Tokiu. 

Chtěl jsem úplně jiné vítězství. Věřili jsme si a věděli, že můžeme v turnaji beachvolejbalistů překvapit a třeba sahat i po medaili. Oněch pět let jsme si tohle vědomí a schopnosti s celým týmem budovali, abychom se na největší akci ukázali.

Mám dost času na své samotce přemýšlet.

Povím vám o tom. O své filozofii sportování i života, o naší volejbalové cestě i o tom, co se přesně v Tokiu stalo a jak jsem to prožíval já osobně.

Zbývá polovina státnic a odevzdat diplomovou práci.

Musím s ní pohnout, po sezoně je na to pár týdnů ideální čas. Líbí se mi představa, že bych na turnajích během regenerace ležel ve studijních materiálech a vzdělával se. Bohužel to tak nefunguje.

Když se soustředím na volejbal, soustředím se na volejbal. Když se soustředím na školu, snažím se soustředit na školu.

Pokud do něčeho vložím energii, chci to zvládnout. Chci zahrát volejbalový úder desetkrát z deseti správně. Devětkrát je málo. Chci jít na zkoušku a udělat ji. Zkusit to je málo.

Ve škole se smířím i s trojkou, občas přípravě investuji jen to nutné minimum. Ale investuji ho.

Závěrečné státnice a ona diplomová práce by měly znamenat konec mého pobytu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V tu chvíli také vyprší dohoda, kterou jsem uzavřel se svými rodiči i sám se sebou. Řekl jsem si, že dokud budu studovat, budu se snažit poznat své limity ve sportu.

Nepočítal jsem a ani jsem nemohl počítat s tím, že se s volejbalem dostanu na olympiádu.

Bral jsem ho vážně, to rozhodně, jenže tohle byla na začátku hodně vysoká a hodně nereálná meta. Nespoléhal jsem na něj jako na prostředek obživy a nespoléhám na něj v tomto směru dodnes.

Díky studiu jsem mu ale mohl věnovat mnohem víc času, než bych kdy mohl během chození do zaměstnání.

Vysoká škola byla pro mou kariéru sportovce podmínkou a já možnosti studentského života plně využil. Poskytl mi čas a prostor pro přípravu, ale nikdy bych práva kvůli hraní neopustil. To je jisté.

Naštěstí jsem to zároveň nikdy nemusel řešit. Prodloužil jsem si studium asi déle, než bych si přál, na druhou stranu nikdy jsem neměl žádný zásadní problém.

Pokud jsem na zkoušku šel, byl jsem na ni připravený. Některé jsem si odložil, v tom mi profesoři vycházeli vstříc a já se je za to snažil netrápit tím, že bych přišel a dělal blbce z nich i ze sebe samotného.

Vím, že mám potenciál vysokou školu vystudovat a nesmířil bych se s tím, že bych to nedokázal.

Že bych se na to vykašlal.

Věděl bych, že to byla pouze a jen pohodlnost. Nesmířil bych se s tím já osobně, ale nedovolilo by mi to ani mé okolí. Byl jsem vychován v příkladech a rychle jsem pochopil, že já se sportem na několik životů nezabezpečím. Musím své úsilí směřovat i jinam. 

Takže brzy snad dokončím školu a můj parťák Dave to bude mít podobně.

S odevzdáním diplomové práce mi vyprší čas, kdy jsem mohl hrát s vědomím, že tím nešidím v životě nic dalšího.

Nepočítám to, že jsem musel vynechat večírky, že jsem nemohl trávit se svou přítelkyní tolik času, kolik bych si přál. To jsou věci, které jsem obětovat musel, stejně jako jsem musel absolvovat každý tvrdý trénink. 

Jsou to věci, které považuji ve vrcholovém sportu za samozřejmost. Navíc jsem se neobětoval já sám, obětovalo se především moje okolí. Vím to, vážím si toho.

Ostatně moje přítelkyně Mariana mě v tomhle směru sama hodně ovlivnila. I od ní jsem se každý den učil, jak moc lze brát sport vážně, jak by k přípravě měl člověk přistupovat. Ona mi to svým vztahem k basketbalu ukázala.

Od chvíle, kdy jsem se pro tuhle cestu rozhodl, jsem se snažil a snažím zlepšovat. Chci dosáhnout jediného, chci mít jistotu, že jsem něco v životě nepodcenil. Nechci se trápit s tím, že jsem nějakou příležitost zahodil kvůli své lenosti.

Platí to ve volejbale i mimo něj. Netoužím totiž naplnit jen svůj sportovní potenciál. Chci ho naplnit ve všech oblastech svého života. Mám kolem sebe dostatek vzorů, abych viděl, že to je možné. Univerzálnost je mým nejvyšším cílem.

„Sbal si věci, tvůj test vyšel jako pozitivní. Pojedeme na kliniku udělat kontrolní vzorek.“

Místo telefonu od trenéra mě vzbudil hovor od doktora.

Seděl jsem v japonské ordinaci zavřený na infekčním oddělení a posílal domů fotky.

„Poznáte, kde právě jsem? A proč tu jsem?“

Moc dobře jsem věděl, co to všechno znamená, a nezbývalo než bojovat humorem. Vždyť já si ten první test paradoxně sám vyprosil. Japonci pro nás neměli připravené zkumavky na vzorky, sami jsme si je vyžádali.

Hned večer po jediném dni, který jsem si na olympijských hrách užil.

Dostal jsem ochutnávku toho, o čem jsem vždycky slyšel. O setkání nejlepších ze všech sportovních odvětví a ze všech koutů světa. Stačilo mi k tomu, abych v olympijské vesnici zašel do posilovny. Obrovské posilovny.

Nejdřív jsem zamířil na běžecký pás. Vedle mě klusal Jamajčan a klusal rychlostí dvacet kilometrů za hodinu. Musel jsem po jeho boku vypadat jako puštěný ze zpomaleného záběru.

Přesouval jsem se a potkal nigerijského basketbalistu. Přes dva metry svalů. Jenom jsem zíral. Vedle leží gymnastka v provazu, nohy položené na masážních válcích, aby mohla jít ještě do větší hloubky.

Dorazil jsem k činkám, kde ovšem zrovna trénovala kubánská ženská reprezentace. Kotouče na mě žádné nezbyly, a i kdyby zbyly, asi bych se nechtěl před dámami ztrapňovat.

Netušil jsem, že tohle nakonec bude moje nejkrásnější vzpomínka na olympiádu, ukázka rozmanitosti a preciznosti jednotlivých disciplín a jejich aktérů. Spousta věcí mě na hrách zklamala, ale tohle mě nadchlo.