Ondřej Vudmaska

Moje máma byla skvělá ženská a výborná sportovkyně.

Reprezentantka. Na olympiádě v Moskvě 1980 získala s nároďákem pozemních hokejistek stříbro. Kvalifikovaly se tam sice jako náhradnice, když celou akci bojkotoval Západ, ale hrály hodně dobře. Porazily silné týmy a braly medaili. Něco podobného se u nás v nejbližší době – a kdo ví, jestli ještě vůbec někdy – nebude opakovat.

Hodně mě ovlivnila.

Díky ní jsem si vybral pozemák, i když mi šel hodně dobře i fotbal. Byl jsem rychlej a uměl jednu kličku, která mi pořád vycházela. V patnácti jsem dostal novou hokejku a ten samý den mi nabídli, abych se fotbalu věnoval naplno. Kouknul jsem na dárek, hned to odmítnul a nikdy nelitoval. Hrál jsem čtrnáct let v reprezentaci, se kterou jsme dokonce nastoupili v olympijské kvalifikaci, mám tři domácí tituly, pět italských a cenu pro nejlepšího hráče roku 2008. Vedle toho jsem jako jeden z mála Čechů odehrál sezonu ve druhé lize v Nizozemsku, které je velmocí našeho sportu.

Pořád jsem měl pocit, že jdu ve stopách mámy. I po tom, co umřela na rakovinu. Bylo mi lehce přes dvacet.

Táta, který se poslední část života upíjel, její smrt nerozdýchal a odešel dva roky po ní.

Základem všeho ale bylo, když se mi v osmnácti zabil brácha.

Asi tisíckrát jsem si řekl, že je to na hovno. Proč brácha? Proč rodiče? Nikomu nic neudělali, tak proč všichni umřeli?

Měl poúrazovou epilepsii. Jednou na základce o přestávce někam běžel, přerazil se o natažený drát a spadnul hlavou na šutr. Po pár letech přišel první záchvat. Nesl to těžce, život s touhle diagnózou byl pro dítě krutý. Nesměl čokoládu, vadily mu světelné záblesky a vyhlídky na to, že se jeho stav zlepší, nebyly nic moc.

Hrál taky pozemní hokej. Přišel ale do věku, kdy ho na rozdíl ode mě nevzali do juniorské reprezentace. Sebralo ho to, byl o dva roky starší a na sport zanevřel. Začal žít úplně jinak a na diagnózu se neohlížel, i když ho doktoři od puberty upozorňovali, aby se ve vyhýbal alkoholu.

Dělal si, co chtěl. Měl rád techno, kalil, hulil trávu a jednou to přehnal.

Šel už lehce upravenej na jednu akci a v Praze na Opatově v parku ho chytnul záchvat. Frajeři, kteří tam byli s ním, ho nechali ležet na zádech a odešli na party, takže se udusil zvratkama. Hrozný.

Od té doby to stálo za prd.

Mámě našli o dva roky později nádor v oblasti pobřišnice. Chvíli to vypadalo, že se z toho dostane, ale po roce a půl se nemoc vrátila a rozlezla do zbytku těla. Otec to úplně vzdal. Pil vždycky, ale po bráchově smrti do toho spadnul ještě víc. Byl na tom tak bledě, že se v posledních chvílích nevěnoval ani mámě. Nakonec skoro přestal jíst, jen utápěl žal a dostal mrtvici. Po měsíci v nemocnici na přístrojích mu selhaly orgány.

Od čtyřiadvaceti nemám rodinu.

Asi tisíckrát jsem si řekl, že je to na hovno.

Proč brácha? Proč rodiče? Nikomu nic neudělali, tak proč všichni umřeli?

Po deseti letech to už beru jinak. Co mám dělat… Život se musí brát tak, jak přijde. Na truchlení jsem v jistých chvílích ani neměl čas, musel jsem jít hned dál a podržel mě sport. Asi bych si před ostatními obhájil, kdybych ze sebe dělal chudáčka, ale před sebou nikdy. Pozemák mi pomohl nerezignovat. Když jsem měl stavy, že bych se na všechno rád vykašlal a začal se chovat jako troska, šel jsem na trénink a všechno ze sebe vymlátil.

Stačilo mi hodinu práskat hokejkou do míčku, abych přestal myslet na to, co se stalo.