Patrik Berger

Tu penaltu jsem kopnul zoufale.

Německý brankář Köpke skočil na správnou stranu, míč proletěl jen tak tak pod ním. Klika, že jsem ho trefil těsně nad zemí. Pocitově to byla fakt hrozná pencle. Šílená.

Ale když z ní padne gól, tak byla kopnutá dobře, ne?

Ve finále Eura 96 jsme pro tenhle případ byli určení dva, já a Pavel Kuka. Sotva rozhodčí po faulu na Karla Poborského ukázal na placku, na Kukačku jsem se podíval. V jeho očích visel strach.

Fajn, tak já to vezmu…

Taky jsem měl stažený zadek, co vám budu povídat. Upřímně, asi bych tu situaci znova opakovat nechtěl. Byl jsem tak zahloubaný do sebe, že jsem si až na videu o spoustu let později všiml, jak se mě před kopem snažil rozhodit jeden z Němců. Nevnímal jsem ho. Nevnímal jsem nic. Jen jsem si v hlavě přehrával, ať nic nevymýšlím a narvu to tam.

Uf, proletěla. Vedeme!

Padnul jsem na kolena a rozpřáhnul ruce možná spíš úlevou než radostí, potom se na mě sesypali kluci.

Dodnes mám z finále schované kopačky, abych si ale vybavil spoustu zážitků z tohohle turnaje, stačí zavřít oči a nechat proudit vzpomínky. Znova si připomenout už jen pocit, kdy jsme odlítali jako naprostí outsideři a nikdo nepočítal, že vystrčíme nos ze skupiny. V prvním zápase jsme taky schytali 0:2 od Němců a vůbec jsme na ně neměli, přesně podle předpokladů. Dál nás čekala Itálie a Rusko.

A my podruhé prohráli až ve finále zlatým gólem v prodloužení. Jedinkrát v historii, co platilo tohle pravidlo.

Takhle… Ani my sami jsme nečekali, že půjdeme daleko. Vždyť Vláďa Šmicer měl v týdnu po semifinále naplánovanou svatbu. Jeden den ráno tak letěl z Londýna do Prahy, užil si euforii z obřadu před narvaným Staromákem, ale ještě ten samý večer kolem půlnoci už byl zpátky. Ani svatební noc mu vedení nedovolilo, načež od nás hned dostával naloženo, že bez toho to není ono. Šmíca ale nebyl sám, jiní kluci už měli při závěrečných fázích turnaje zaplacené dovolené a museli je rušit.

I pivo v sudech od Radegastu coby sponzora jsme měli vypočítané jen na tři zápasy ve skupině. U pípy seděl maskot Pivrnec, jehož jsme vláčeli všude s sebou, jen už později neměl co točit. Každý další postup jsme tedy zapíjeli tím anglickým nepivem.

Vzali jsme jím zavděk. Vždyť jsme se najednou společně chystali na finále evropského šampionátu. Pro nás první po dvaceti letech a dodnes poslední.

Že jsme v něm prohráli, nám bylo líto. Ten večer nikdo neměl náladu na nějaké řádění, ale když se podíváme zpětně, stříbro pro nás bylo jako zlato. Ostatně o tom, jak s námi nikdo nepočítal, svědčí otázka Jürgena Kohlera, mého tehdejšího spoluhráče z Dortmundu a jednoho z nejlepších obránců své doby. Na posledním tréninku klubové sezony se mě při rozcvičování ptal, jaké mám plány na léto.

„Jedu na Euro,“ říkám mu.

„Máš lístky? Jedeš se mrknout, jo?“ vyhrknul úplně vážně. Vůbec netušil, že se nějací Češi kvalifikovali. A že já jsem součást nároďáku.

„Počkej! My tam jsme taky a jedem to vyhrát!“

Smál se.

Nakonec to o kousek to neklaplo…

Já už tehdy měl za sebou rok v Německu, většině ostatních ale tenhle turnaj otevřel dveře do světa. Méďa Nedvěd zamířil do Itálie, Poborák do Anglie, Šmíca do Francie, Radek Bejbl do Španělska. Všichni mladí kolem jednadvaceti, všichni na začátku. Jen to potvrzuje, jak suprově jsme měli poskládaný tým, jak se k těm zkušeným přidal náš talent a elán. Měli jsme nejdřív ohromný respekt z protihráčů, ze všech těch slavných jmen, ale najednou jsme zjistili, že hrát se dá s každým, že v jednom konkrétním zápase se každý dá i porazit.

A my je skutečně poráželi. Neskutečným týmovým duchem a taky proto, abychom mohli oslavit další a další krok a užít si další večer plný srandy.

Bydleli jsme v Prestonu v nízkém dvoupatrovém hotelu, který jsme měli celý pro sebe. Dole byla obrovská místnost, kde jsme jedli, v ní i bar se sezením. Tam jsme se sešli po postupu ze skupiny.

Pak po čtvrtfinále.

Pak po semifinále.

Na večerku už se moc nedalo. Pamatuju si, jak trenér Uhrin spolu s Ivo Viktorem, který trénoval brankáře, odcházeli na pokoj a dělali, že nás nevidí. V té euforii nikomu nevadilo, že jsme zůstali až do rána.

Až po finále jsme seděli v Londýně. Utahaní, zklamaní. Druhý den jsme nasedli do autobusu a za pár hodin byli doma.

Pro spoustu kluků z mé generace tohle znamenalo start báječných roků s nároďákem, pro mě poslední velkou radost v reprezentačním dresu. Z různých důvodů už mi pak nebyl tolik souzený.

Nejdřív jsem odmítal dál hrát pod panem Uhrinem kvůli situaci ze soustředění před Eurem 96, kdy jsem od něj slyšel, že ještě není rozhodnutý, jestli budu na turnaji v základu, protože se v jeho očích plácám o místo s Martinem Frýdkem. Že ale každý z nás dostaneme šanci v jednom ze dvou následujících přáteláků a on se potom rozhodne.

Dobře. To zní fér.

Jenže kromě pár minut jako střídající hráč jsem se dostal pořádně na hřiště až na Euru, po prvním poločase s Němci, kdy už jsme prohrávali 0:2.

Trenérovi jsem rázem přestal věřit, protože se mnou nejednal na rovinu. Chtěl jsem dokonce odjet domů už z Anglie, měl jsem sbaleno. V Prestonu jsme spali na dvojpokojích a mezi jednotlivými ložnicemi byly dveře. V těch mých stál Šmíca, s nímž jsem bydlel, a koukal, jak si zapínám tašku.

„Co děláš, vole? Neblbni.“

Nenahlodal mě. Až můj manažer pan Paska mi odjezd rozmluvil, přesvědčil mě, abych zůstal.

Ještě štěstí.

Tašku jsem přesto měl permanentně vybalenou jen z poloviny, snad trochu jako tichý vzdor.

Po Euru jsem ale každopádně pod trenérem Uhrinem nechtěl dál hrát. Co se mezi námi tehdy stalo, je zapomenuté, od té doby jsme se viděli xkrát, ale v danou chvíli se mě jeho jednání dotklo, byl jsem ukřivděný. Mrzelo mě pak, že jsem v tom super mančaftu, který se tvořil, nepokračoval, ale bylo to silnější než já.

Do nároďáku jsem se tak vrátil, až když ho převzal Pepa Chovanec. Na prvním srazu jsem ještě původně figuroval jen mezi náhradníky, ale před kvalifikačním zápasem na Faerských Ostrovech někdo vypadl ze sestavy, tak mi volali, abych přijel. Neměl jsem problém, těšil jsem se zase mezi kluky.

Vybavit si ono utkání není tak těžké. Hrálo se v tak husté mlze, že nebylo vidět od branky k rohovým praporkům. Šel jsem na plac na posledních dvacet minut, vlezl jsem tam, nahrál jsem Šmícovi na gól a vyhráli jsme 1:0.

I na tohle Euro jsme se nakonec dostali. Kluci už byli zkušenější, hráli ve velkých ligách a spolu jsme předváděli dobrý fotbal, bavilo nás to. Samotný finálový turnaj však skončil v rozpacích a já si na něm kvůli stopce na první dvě utkání zahrál jen to poslední ve skupině proti Dánsku.

V něm už o nic nešlo.