Patrik Eliáš

Dallas.

Zelenočerné dresy. Derian Hatcher, jehož jste fakt nechtěli potkat v rohu u mantinelu. Jeden z nejsilnějších týmů konce devadesátých let. Místo, kde jsem si poprvé sáhnul na Stanley Cup.

A taky klub, do něhož jsem několikrát už měl nakročeno.

Asi.

Lou Lamoriello, skoro třicet let nejdůležitější postava New Jersey a můj šéf po většinu kariéry, měl oproti jiným generálním manažerům spoustu specifik. Jedním z nich bylo, že jste nikdy nevěděli, co s vámi zamýšlí a jestli se něco děje vzhledem k případným výměnám. Nikdy. Pokud něco pekl, tým o tom nesměl mít ani ponětí. Po celé NHL se ctilo, že když chcete obchodovat s Louem, musíte to dělat na férovku a držet jednání v tajnosti. Jakmile něco prosáklo na veřejnost před dokončením, byl konec.

O svém možném trejdu, a že se k nim párkrát asi vážně schylovalo, jsem slyšel vždycky jen zvenčí. Od novinářů, od svého agenta anebo od českých kluků z jiných týmů. „Hele, povídá se, že jdeš k nám,“ ozvalo se občas v telefonu. A pak hned informace za koho.

Nejčastěji se spekulace týkaly právě Dallasu, s nímž jsme svedli tvrdou a pro nás vítěznou sérii o Stanley Cup v roce 2000. Trénoval ho Ken Hitchcock, jemuž se líbila moje hra. Alespoň, co se ke mně doneslo.

Žádná výměna se ale nikdy nedotáhla, o žádné konkrétní se mi Lou ani nezmínil. Třeba se vždycky domáknul, že mi někdo tou dobou volal.

New Jersey jsem nakonec fakticky opustil jen na pár dnů své zámořské kariéry. V létě 2006, kdy mi vypršela smlouva a já se stal volným hráčem. Celou sezonu se mnou Lou nejednal o prodloužení a na konci mi jen popřál hodně štěstí, protože prý ví, že o mě bude po lize zájem a jiné kluby mě budou moci odměnit mnohem víc, než je v možnostech Devils. Sám jsem byl přesvědčený, že půjdu jinam, ale na trh s volnými hráči jsem se nepřipravil dobře. Nevěděl jsem, co přesně obnáší, a místo abych odletěl do Států a po prvním červenci seděl v kanceláři svého agenta, kde bych přímo viděl možnosti a návrhy od klubů, zůstal jsem v Praze a nespal do šesti do rána. Pořád jsem byl na telefonu, řešil s manželkou, co dál, a párkrát volal i rodičům. Ne a ne najít odvahu k rozhodnutí, které by během pár okamžiků změnilo naši budoucnost na několik let.

Zájemců se sešlo několik, ale na konci to bylo o dvou týmech, Los Angeles a Rangers. Nejdál jsme se dostali s Rangers, rozuměli jsme si co do platu i délky kontraktu, ale ztroskotali jsme na jednom dodatku. Požadoval jsem klauzuli zaručující nemožnost výměny bez mého souhlasu. Když už bych udělal takový krok a přešel k největšímu rivalovi, chtěl jsem mít jistotu, že se nebudu brzy zase stěhovat. Glen Sather, tehdejší šéf Rangers, mi ale v tomhle ohledu nevyhověl a já tak v jednu chvíli vzal telefon a vytočil známé číslo.

„Lou, jak se to vyvíjí? Měli byste zájem, abych u vás pokračoval?“

Obratem jsem dostal návrh smlouvy přesně podle mých požadavků. Nechápal jsem, že se mnou celý rok neprohodil na téma nové spolupráce ani slovo a pak během pěti minut předložil návrh, který jsem neměl důvod nepodepsat. Možná jen čekal, jestli sám zavolám.

Vzal jsem to.

V tu chvíli jsem věděl, kde budu dalších sedm let hrát. A protože mi bylo třicet, říkal jsem si, že tímhle podpisem je to jasné. V Devils jsem začal a v Devils i skončím. Bylo by hezké to tu dohrát, blesklo mi hlavou. Když se později narodily dcery, pochvaloval jsem si tuhle možnost ještě výrazněji. Víc než kdy předtím jsem si začal uvědomovat, co znamená být zapojený v konkrétní komunitě, kde jsem toho tolik prožil. Co představuje New Jersey pro mě a co já pro New Jersey. Definitivně a napevno jsem se stal součástí velké rodiny, hráčem, na něhož se dívají fanoušci jinak, než na jiného sebelepšího, co přijde odehrát pár sezon a zase pokračuje jinam.

Na úplném závěru jsem si ještě pohrával s myšlenkou přece jen vyzkoušet jiný tým. Jen z principu, abych poznal, jaké to je hrát v kanadském klubu nebo v Detroitu, jehož pojetí hokeje jsem vždycky oceňoval. S ním jsem dokonce před podpisem svého posledního kontraktu i chvíli jednal, ale z žádné stránky se nejednalo o výhodnou nabídku.

A tak jsem hokej opustil jako hráč Devils.

Nechal jsem tam za sebou přes dvanáct stovek zápasů.

Přes tisíc bodů.

Přes dvacet let.

Přes milion zážitků.

Bylo mi potěšením, drahé New Jersey.