Patrik Štefan

Kdo mě zná, ví, že emoce příliš nedávám najevo. Na první pohled na mně nepoznáte, jak se zrovna cítím.

V tu chvíli jsem ale nedokázal zastavit nadšení, jaké se mě zmocnilo. Smál jsem se na celé kolo tak, jako podle mě nikdy jindy v životě. Šlo to ze mě úplně přirozeně.

Tušil jsem dopředu s velkou jistotou, že si mě vybere Atlanta. Ta ale měla původně na draftu 1999 volit až jako druhá a ještě se plánovaly nějaké trejdy, takže jsem počítal, že půjdu na řadu brzy, ale rozhodně ne úplně první. V zákulisí se pak skutečně strhla série výměn kvůli tomu, že Vancouver chtěl brát společně dvojčata Henrika a Daniela Sedinovy, a ještě pár minut před úplným začátkem nebylo jasno, jaké bude konečné pořadí. Až když na pódium nastoupil šéf NHL Gary Bettman, aby nejdřív oznámil, kdy který klub volí, objevila se na prvním místě Atlanta.

V tu chvíli jsem se podíval vedle sebe na tátu s dědou a říkám jim: „Ty jo, já budu jednička.“

Don Waddell, tehdejší generální manažer nově vzniklých Thrashers, na mě cestou na pódium mrknul. A jen co vyslovil, že jejich historicky první volba je z „International Hockey League, Long Beach Ice Dogs…“, už jsem zalitý euforií zatínal pěsti.

Je to tam! Jednička opravdu jsem!

Když už na draft člověk míří, má nějaká očekávání. Já věděl, že budu vybraný vysoko, už to samo o sobě mi připadalo skvělé. Ale tohle? Být zvolený prvním ze všech hráčů daného roku je něco speciálního. To mi už nikdy nikdo nevezme. Moje jméno se právě zařadilo do historie.

Takové myšlenky se mi honily hlavou, když jsem si na sebe navlékal dres Atlanty s už dopředu vyšitým mým jménem a číslovkou 99. Byl jsem nadšený, přesně v tenhle moment se splnila první část mého snu. Právě na tomhle jsem odmalička pracoval, k tomu jsem se poslední roky upínal. Kvůli tomu jsem od svých jedenácti let podstupoval všechno nepohodlí.

Klasické rozhovory hned v hale v Bostonu, kde se draft konal, jsem zvládl ještě v kouzelném opojení. Potom jsem nasedl na privátní letadlo a s lidmi z Thrashers letěl do Atlanty na akci pro tisíce lidí. Klub totiž vlastnil Ted Turner, mimo jiné zakladatel televizní stanice CNN a jedna z největších osobností amerického mediálního byznysu.

Člověk, který moc dobře věděl, jak udělat z něčeho show.

Když jsme přistávali, na mě jako by najednou všechno dolehlo. Do mého neskrývaného nadšení se vloudila první obava.

Atlanta už v sedmdesátých letech svůj tým NHL měla, potom odsud skoro na dvacet let soutěž odešla a teď se měla vrátit s pořádnou pompou. Všechno bylo obrovsky nahecované. A já byl TEN hráč, který toho všeho měl být tváří.

Nejen jednička draftu. Nejen první volba klubu ten rok.

Já se stal celkově první volbou historie Thrashers.

Jasně. Když směřujete k cíli hrát v NHL, když v ní chcete vynikat, je skvělé, pokud vám někdo tak moc věří, že na vás hodlá postavit tým. Ale… Mně bylo osmnáct.

„Ty kráso, co mě tady vlastně čeká?“ ptal jsem se sám sebe, zatímco jsem s úsměvem na rtech mával jásajícím lidem v dresech Thrashers. Jako bych už dopředu tušil, že toho na mě naložili najednou až moc.

Dnes, dlouho poté, co jsem musel ukončit kariéru, se o mně říká, že jsem jedna z vůbec nejhorších jedniček draftu. Na žádný gól, jaký jsem dal, se nevzpomíná tak, jako na ten, který jsem nedal do prázdné branky.

Však víte…

Ten natěšený kluk, který se v červnu 1999 na chvilku cítil stanout na vrcholu hokejového světa, měl sen, že se chce stát hvězdou NHL a odehrát v ní přes tisíc zápasů. Ani jedno se mu nakonec nepodařilo.

Přesto má být na co hrdý.

Zažil a překonal toho tolik jako málokdo. A dává mu velký smysl svoje zkušenosti předávat těm, kteří jsou teď taky na začátku cesty s velkým očekáváním.

V další části příběhu se dozvíte...

Díky čemu se z Patrika stala mládežnická hvězda?

Jak se uvedl v Atlantě a jak probíhaly jeho první roky v klubu?

V jakém období a s kým hrál svůj nejlepší hokej?

Co se změnilo po výměně do Dallasu?

Jak sám viděl moment, který je s jeho jménem dodnes spojený - když zblízka minul prázdnou branku v Edmontonu?

Proč musel skončit s kariérou tak brzy a jak těžké bylo vypořádat se s nečekanou ranou osudu? A co vlastně začal dělat potom?