Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Kdo mě zná, ví, že emoce příliš nedávám najevo. Na první pohled na mně nepoznáte, jak se zrovna cítím.
V tu chvíli jsem ale nedokázal zastavit nadšení, jaké se mě zmocnilo. Smál jsem se na celé kolo tak, jako podle mě nikdy jindy v životě. Šlo to ze mě úplně přirozeně.
Tušil jsem dopředu s velkou jistotou, že si mě vybere Atlanta. Ta ale měla původně na draftu 1999 volit až jako druhá a ještě se plánovaly nějaké trejdy, takže jsem počítal, že půjdu na řadu brzy, ale rozhodně ne úplně první. V zákulisí se pak skutečně strhla série výměn kvůli tomu, že Vancouver chtěl brát společně dvojčata Henrika a Daniela Sedinovy, a ještě pár minut před úplným začátkem nebylo jasno, jaké bude konečné pořadí. Až když na pódium nastoupil šéf NHL Gary Bettman, aby nejdřív oznámil, kdy který klub volí, objevila se na prvním místě Atlanta.
V tu chvíli jsem se podíval vedle sebe na tátu s dědou a říkám jim: „Ty jo, já budu jednička.“
Don Waddell, tehdejší generální manažer nově vzniklých Thrashers, na mě cestou na pódium mrknul. A jen co vyslovil, že jejich historicky první volba je z „International Hockey League, Long Beach Ice Dogs…“, už jsem zalitý euforií zatínal pěsti.
Je to tam! Jednička opravdu jsem!
Když už na draft člověk míří, má nějaká očekávání. Já věděl, že budu vybraný vysoko, už to samo o sobě mi připadalo skvělé. Ale tohle? Být zvolený prvním ze všech hráčů daného roku je něco speciálního. To mi už nikdy nikdo nevezme. Moje jméno se právě zařadilo do historie.
Takové myšlenky se mi honily hlavou, když jsem si na sebe navlékal dres Atlanty s už dopředu vyšitým mým jménem a číslovkou 99. Byl jsem nadšený, přesně v tenhle moment se splnila první část mého snu. Právě na tomhle jsem odmalička pracoval, k tomu jsem se poslední roky upínal. Kvůli tomu jsem od svých jedenácti let podstupoval všechno nepohodlí.
Klasické rozhovory hned v hale v Bostonu, kde se draft konal, jsem zvládl ještě v kouzelném opojení. Potom jsem nasedl na privátní letadlo a s lidmi z Thrashers letěl do Atlanty na akci pro tisíce lidí. Klub totiž vlastnil Ted Turner, mimo jiné zakladatel televizní stanice CNN a jedna z největších osobností amerického mediálního byznysu.
Člověk, který moc dobře věděl, jak udělat z něčeho show.
Když jsme přistávali, na mě jako by najednou všechno dolehlo. Do mého neskrývaného nadšení se vloudila první obava.
Atlanta už v sedmdesátých letech svůj tým NHL měla, potom odsud skoro na dvacet let soutěž odešla a teď se měla vrátit s pořádnou pompou. Všechno bylo obrovsky nahecované. A já byl TEN hráč, který toho všeho měl být tváří.
Nejen jednička draftu. Nejen první volba klubu ten rok.
Já se stal celkově první volbou historie Thrashers.
Jasně. Když směřujete k cíli hrát v NHL, když v ní chcete vynikat, je skvělé, pokud vám někdo tak moc věří, že na vás hodlá postavit tým. Ale… Mně bylo osmnáct.
„Ty kráso, co mě tady vlastně čeká?“ ptal jsem se sám sebe, zatímco jsem s úsměvem na rtech mával jásajícím lidem v dresech Thrashers. Jako bych už dopředu tušil, že toho na mě naložili najednou až moc.
Dnes, dlouho poté, co jsem musel ukončit kariéru, se o mně říká, že jsem jedna z vůbec nejhorších jedniček draftu. Na žádný gól, jaký jsem dal, se nevzpomíná tak, jako na ten, který jsem nedal do prázdné branky.
Však víte…
Ten natěšený kluk, který se v červnu 1999 na chvilku cítil stanout na vrcholu hokejového světa, měl sen, že se chce stát hvězdou NHL a odehrát v ní přes tisíc zápasů. Ani jedno se mu nakonec nepodařilo.
Přesto má být na co hrdý.
Zažil a překonal toho tolik jako málokdo. A dává mu velký smysl svoje zkušenosti předávat těm, kteří jsou teď taky na začátku cesty s velkým očekáváním.
Co si pamatuju, říkalo se o mně, že jsem talent. Za něco možná mohlo nadání zděděné po tátovi s dědou, kteří hokej hráli, přestože nikdy ne na vrcholové úrovni. Něčemu mohla pomoct i řecko-uzbecká krev z máminy strany rodiny. Rozhodně ale všechno definitivně ovlivnila moje láska k hokeji. Odmalička jsem miloval každou chvilku na ledě. Momenty, kdy jsem se po něm mohl sklouznout, s někým si přihrát, dát gól. Doma v Příbrami jsem vynikal. Tolik, že už v jedenácti jsem zamířil do Sparty. Do prostředí s větší konkurencí a mezi spoluhráče, s nimiž jsem mohl víc rozvíjet cit pro hru, než jen abych vzal puk a hrál s ním sám.
Byla spousta takových, kteří podobný přesun nezvládli. Jakmile totiž přijdete někam, kde na vás ostatní úplně nečekají s otevřenou náručí a jste pro ně spíš vesničan, co jim bere jejich místo, může vás to semlít.
Já místo toho postupně začal hrát s klukama o dva roky staršíma a slýchal, že ze mě jednou něco bude. Navíc mě jako agent vzal pod svá křídla Míra Henyš a ten uměl věci podat ve velkém. Sám přitom nejsem ten typ, kterému by vyhovovalo, že se o něm hodně mluví, nepotřebuju být v centru dění. Ale spojení toho, jak se mi dařilo, a Mírova neustálého omílání, jak jsem dobrej, způsobilo, že se o mně v hokejovém prostředí vědělo už v dorosteneckém věku.
Co tou dobou nejvíc trápilo mě přitom bylo, jestli večer budu v autobuse zase jenom stát, nebo si stihnu i sednout.
Protože já denně dojížděl. Rodiče mě nechtěli tak malého pustit na intr a já sám ani nechtěl. Že bychom se přestěhovali všichni nepřicházelo v úvahu. Jednak mám i další sourozence a celá rodina i s prarodiči bydlíme ve velkém domě, ale ani jsme na něco takového neměli peníze. Vyprávělo se o mně, z bůhvíjakých podmínek pocházím, a já si přitom pamatuju scény, kdy se v deset večer vracím domů a tam naši montují matky na nějaká zařízení, aby vydělali o tisíc korun navíc na hokejky.
Roky na Spartě až do sedmnácti, kdy jsem odešel do Ameriky, mi tak ve vzpomínkách symbolizují každodenní cesty autobusem. Ráno v Příbrami na nádraží, hodinu do Prahy, pak metrem do školy. Odsud na zimák, kde musím počkat, až bude trénovat moje kategorie, a potom rychle zase na metro a na Smíchově doběhnout do fronty na poslední spoj do Příbrami.
Volnou sedačku jsem opravdu nenašel moc často. Většinou jsem se kodrcal v uličce, unavený tak, že jsem klimbal s hlavou opřenou o svoji ruku držící se horní tyče.
Všechno jsem absolvoval sám, už od těch jedenácti. Žádný ze spoluhráčů neměl stejnou cestu. Mimo chvil ve škole a na stadionu jsem tak celé dospívání trávil jen se svými myšlenkami. Nikde jsem ani neměl moc kamarádů. Pro Příbramáky jsem byl ten namistrovanej Pražák. Měl jsem pověst hvězdy a machra, což je mojí povaze tak vzdálené, jak jenom být vzdálené může. Mám spíš celoživotní problém, že jsem až moc skromnej. Kluci na Spartě mě zase dlouho nebrali mezi sebe, protože jsem s nimi netrávil čas mimo led. Ne že bych zažil nějakou šikanu, ale necítil jsem se úplně jako pevná součást party.
Kdybych nemiloval hokej, všechno tohle a všechny ty nekonečné cesty autobusem bych jednoduše nezvládnul. Byla to pro tak malé děcko vážně velká nálož.
Mě ale držela vidina, že jednou v hokeji něco dokážu. Že to všechno bude mít smysl.
Všední den pro mě znamenal nějak přetrpět tu porci hodin, než se dostanu na led, kde jsem se potom cítil nejšťastnější. O víkendu následovala cesta autem s tátou na zápas, což směrem zpátky bývalo kruté. Táta je přesně ten typ, který dost hlasitě a intenzivně rozebíral, co jsem při hře udělal a měl udělat. Už dopředu jsem se skoro bál, co ke mně zase bude mít, a modlil jsem se, aby s námi tentokrát jela i máma a já mohl aspoň sedět vzadu.
Přesto. Jakmile jsem stoupnul na led, všechny starosti jako by zmizely. Nikdy, ani jednou nenastalo období, kdy by mě hokej nebavil. Kdy by mě otravoval. Přestože jsem byl strhaný a s úkoly do školy mi hlavně na střední musela hodně pomáhat mamka. Ježdění autobusem na stojáka po dlouhém dni určitě nesplňovalo ani v nejmenším potřebu správné regenerace mladého sportovce. Ale co se hokeje týká, tam mi energie nikdy nescházela. Ani na trénování navíc.
Nikdy jsem nic neřešil s odborníky, s nějakým trenérem na kondici nebo individuální dovednosti. Vůbec. Táta mi jen řekl, že potřebuju na hokej silné nohy a že na to je ideální běhat kopce. Tak jsem si kousek od našeho baráku na stráni, která už je dneska zastavěná, rozmístil kužele a kolem nich sprintoval, naznačoval změny směru, cvičil zrychlení.
Nikdy jsem nebyl bůhvíjaký bruslař, ale tři čtyři první kroky jsem měl výjimečné. Věřím, že právě díky těm kopcům. Běhal jsem je kdykoliv to šlo, byl jsem blázen. Sebemotivační typ. Čím víc jsem od hokeje dostával, tím víc jsem chtěl a tím víc jsem i dřel.
A tím lepší jsem si potom na ledě připadal.
V nějakých čtrnácti letech jsem zjistil, že existuje nějaká NHL, a žasnul, jak tam září kluk z Česka s dlouhými kudrnatými vlasy jménem Jágr. Dodnes mám jeho knížku. Začal jsem si představovat, jak proti němu třeba budu jednou hrát.
Český hokej byl v kurzu díky výsledkům nároďáku i tomu, co v NHL předváděli hráči, kteří tam po revoluci mohli odejít. Že bych i já opravdu mohl být jedním z těch, koho by se mohl týkat draft, a mohl bych na něm dokonce být i mezi nejlepšími, se začalo říkat záhy. Třeba i proto, že už nedlouho po šestnáctých narozeninách jsem dostal šanci ve sparťanském áčku.
Vybavuju si, že na prvním kempu Atlanty jsem byl hroznej.
Úplně hroznej.
Tehdy jsem cítil snad největší tlak, co na mě kdy v životě doléhal. Nejen kvůli samotným očekáváním od fanoušků, ale i proto, že jsem ještě pár dní předtím ani nevěděl, jestli kemp vůbec stihnu. Tehdejší pravidla nováčkovských smluv ještě nebyla tak striktní jako dneska a moji agenti se tak pro mě snažili získat co největší bonusy.
Chcete, aby byl Patrik tváří vaší organizace? Tak ho podle toho oceňte.
Mně to bylo jedno. Mně bylo osmnáct, já dělal, co mi řekli, a chtěl jsem vědět akorát, kdy mám kam přijet na led. Trávil jsem konec léta v Long Beach, svém předchozím klubu, kde jsem si i našel přítelkyni, z níž se později stala moje žena. A čekal jsem. Smlouva se dotáhla opravdu až na úplně poslední chvíli, takže na kemp jsem dorazil s tím, že jsem doslova ještě včera nevěděl, na co se vlastně připravuju. Nebyl jsem nastavený na to, co mě čeká. Jediné, co jsem si přivezl s sebou, byla představa, že jako jednička draftu musím být hned ze všech nejlepší. Očekával jsem to tak v první řadě sám od sebe.
Jenže já nejlepší nebyl. Ani zdaleka.
Nevyčníval jsem, to jsem moc dobře cítil. Hráči kolem sice třeba neměli takové jméno, ale zase jim nechyběly zkušenosti. Šli do toho dravě, rvali se o svůj flek. Já byl namísto toho svázaný a ve stresu, že se věci nevyvíjejí, jak jsem předpokládal.
Svoji roli sehrálo i dlouhé jednání o smlouvě, přestože to jsem si tehdy neuvědomoval. K už tak vysokým očekáváním se totiž přidalo i přemýšlení typu: „Tak ty seš ta naše jednička, ještě sis tu vydupal velký peníze, tak se teda ukaž…“
Od trenérů nebo vedení jsem tenhle tlak nikdy necítil. Ti se mnou od počátku do konce mého působení v Atlantě řešili jen profesní věci. Chtěli, abych se v něčem zlepšil, to ano, ale všechno zůstávalo v hokejové rovině. Nikdy jsem od nikoho z nich neslyšel, že ode mě čekali víc.
Tohle všechno plynulo z okolí. Od médií, od fanoušků.
A taky z mé vlastní hlavy.
Něco podobného samozřejmě zažilo víc nováčků, které provázela velká očekávání. Největší pomoc pak v takové situaci můžete dostat od spoluhráčů. Ani dneska jedničky draftu třeba v první sezoně neudělají hned mraky bodů. Jenže hrají v týmu, který táhne někdo jiný. Já namísto toho přišel do mužstva, které se právě tvořilo od úplných základů a kde měl každý svých starostí dost, aby se uchytil. Tým neměl vytvořenou vnitřní hierarchii, kulturu v kabině. Neměl identitu ani veterány, na kterých by stál. Co víc, tehdy ještě pravidla NHL nebyla k novým klubům tak vstřícná jako dnes, a my tak měli kádr poskládaný z hráčů, které jednoduše nikdo jiný nechtěl, kteří by v jiných týmech byli na hraně sestavy nebo i za ní. I pro trenéra Curta Frasera šlo o první job v NHL. Byl to báječný chlap, co měl za sebou super hráčskou kariéru, ale i on se učil, jak v nové roli reagovat.
Obzvlášť v týmu, který šel od porážky k porážce.
Protože my byli příšerní. Lidi od nás vzhledem k pompéznímu zrodu klubu měli nereálná očekávání, ale my předčili i všechny pesimistické odhady. Byli jsme pro smích. Za celou první sezonu jsme vyhráli jen čtrnáct zápasů. Moc horších výsledků nikdo v moderních dějinách NHL nezaznamenal. Dali jsme jen 170 gólů a dostali jich 313, ve všem jsme byli úplně nejhorší z ligy.
Nějaká ta série proher se dá vydržet, sedne na kdekoho, jenže my prakticky nezažili nic jiného. Po Novém roce jsme třeba prohráli dvanáctkrát v řadě a jeli jsme do Colorada, k jednomu z největších favoritů v sestavě se jmény jako Roy, Sakic, Forsberg nebo Foote. To si člověk říkal, že ani neexistuje způsob, jak by mohl něco takového porazit.
A my jim dali 4:3, sám jsem hrál jeden z nejlepších zápasů svého nováčkovského roku. Totální euforie.
Ale pak bum, další série deseti prohraných zápasů za sebou.
Bylo to ubíjející. Sezona v NHL je strašně dlouhá, neustále někam cestujete a když to probíhá v atmosféře, kdy se vám nic nedaří, leze to na mozek. Já navíc přišel z Long Beach, kde jsme patřili k nejlepším v lize. I ze Sparty jsem znal jen ty největší ambice a najednou tohle.
A hlavně, já byl ten, na koho se upínaly zraky lidí, že by s tím měl něco udělat. Vzhledem k mému věku a prostředí, v jakém jsem se ocitnul, úplně nesmyslně.
Úplný začátek jsem přitom snad ani nemohl mít povedenější. Při ligové premiéře Thrashers doma proti New Jersey jsme na konci druhé třetiny za stavu 2:0 pro Devils vyrazili do rychlého protiútoku, já hodil puk do křídla Kelly Buchbergerovi a ten bez přípravy prostřelil Martina Brodeura.
První gól v historii Atlanta Thrashers a dal ho náš kapitán, kterému jsem přihrál já. Takhle nějak si to asi lidi představovali.
Tehdy jsme prohráli, pár dnů nato od nabušeného Detroitu schytali sedmičku a čekal nás ještě poslední díl úvodní domácí třízápasové série. Buffalo. Poslední finalista Stanley Cupu v brance s Dominikem Haškem. Slýchal jsem, kdy dám konečně první gól, a sám sobě jsem si říkal, že tentokrát to teda určitě nebude. Že si holt ještě počkám.
A já je tam Haškovi šoupnul hned dva a navrch přihrál na ještě jeden při remíze 5:5, našem prvním bodu.
Vzhledem k soupeřům a naší kvalitě to byl ode mě osobně výtečný začátek, ale takové tempo nebylo udržitelné. To nešlo, my prostě byli špatní a já nebyl hokejista, který by to vzal na sebe a táhnul tým. Ne v devatenácti letech ve své první sezoně. A ne proto, jaký typ hráče jsem byl.
Já nikoho nepřebruslil, neměl jsem super techniku jeden na jednoho, nevyčníval jsem v jednotlivostech. Moje střela? Možná chytrá, šikovná, ale nic výjimečného. Nepředváděl jsem žádné nechytatelné onetimery. Mojí předností bylo hokejové myšlení. Dokázal jsem cítit hru, vyhovět si, dobře přihrát. Jenže k tomu, abyste takovým způsobem mohli být úspěšní, potřebujete stejně naladěné spoluhráče. V Long Beach, kde jsem hrál před draftem, jsem takové měl, a proto se mi taky dařilo. Pomohli mi a já jim.
V Atlantě se ale okolo mě v začátcích nacházeli kluci v lepším případě do třetí čtvrté lajny, žádný extra talent.
Začal jsem v útoku právě s Kelly Buchbergerem, což byl výborný parťák, rozený lídr a mazák, co už měl za sebou dlouhé roky v NHL a úspěchy s Edmontonem. Ale zároveň ve svých týmech vždycky plnil roli důrazného útočníka a rváče. Hrál fyzicky, přímočaře. S tím, jak jsem byl já stavěný, naše spolupráce vázla. Neklapalo nám to.
Dneska vím, že jsem udělal chybu v tom, že jsem se v Atlantě hned nastěhoval s přítelkyní. Neměl jsem tolik spěchat a první rok dva bydlet u někoho ze starších kluků, jak se často dělává. Protože všechny ty společné cesty na zimák nebo večeře jsou ideálním prostorem, kdy může nováček od toho zkušenějšího přirozeně nabrat spoustu myšlenek. Jak to chodí, jak na co reagovat.
I tak se mnou Kelly komunikoval hodně, trávili jsme spolu čas na tripech. Snažil se mi co nejvíc pomoct, ukázat mi zákonitosti života v NHL. Stejně tak starší čeští kluci, kterých k nám do Atlanty zpočátku chodilo dost.
Nikdo z nich ale zároveň nemusel v kariéře řešit to co já. Nezažili, jaké to je být tváří celého klubu. Vypořádat se s očekáváním, že máte být hvězda, na kterou chodí lidi.
Za 199 Kč měsíčně na vás čeká pointa tohoto i spousty dalších inspirativních příběhů, jedinečné texty plné souvislostí od respektovaných autorů, podcasty a setkání s osobnostmi. Sportovní svět tak, jak ho jinde nenajdete.
Inspirativní příběhy vyprávěné výjimečnými sportovci, jedinečné texty od novinářských osobností plné překvapivých souvislostí, podcasty nabité informacemi a setkání s osobnostmi. Pohled na sportovní svět tak, jak ho jinde nenajdete.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází