Pavel Brendl

Ze skrumáže před švýcarským brankářem vyletěl puk, který se odrazil přímo ke mně, na vysokém kruhu jsem se dostal ke střele. Spíš jsem tušil než viděl, že jediné místo je vedle tyčky po ledě. Maličké místo. Nikam jinam nebylo možné vystřelit.

Napálil jsem to tam. Nemířil jsem, prostě jsem to přijel trefit.

Za svými zády jsem v tu chvíli měl naši střídačku, na jejímž kraji stál vedoucí repre Zbyněk Kusý. Po zápase mi tvrdil, že něco takového v životě nezažil. „Já jasně viděl to místečko, to bylo tak akorát na puk. Tys to dal úplně přesně, tam nebylo kudy jindy to dát,“ žasnul.

Tímhle gólem jsme se dostali do vedení ve čtvrtfinále juniorského mistrovství světa 2001. Švýcaři nás ale hodně zlobili. Otočili a my až na začátku třetí třetiny vyrovnali na 3:3.

A pak jsem rozhodnul.

Venca Nedorost mě našel před brankou, a přestože jsem měl protihráče na zádech, poslal jsem to tam. Nikdy mi nevadilo, když mě někdo honil a osekával. To jsem naopak spíš gól dal, protože jsem udělal, co mi velel instinkt. Co jsem měl v sobě. Horší bylo, když jsem měl moc času přemýšlet, třikrát jsem přehodnotil, jak budu zakončovat, a pak to trefil do betonu.

Nebo když jsem byl studenej a nebyl jsem vtaženej do hry. To ani moje vytrénované instinkty nefungovaly, jak měly.

Tenhle zápas proti Švýcarům mě vyloženě bavil. Protože jsme potřebovali zvrátit výsledek a za každou cenu vyhrát, byl jsem na ledě furt. Měl jsem pocit, že jsem hodně ve hře a že jsem týmu pomohl tím, co mi je vlastní.

Semifinále a finále už bylo o něčem jiném.

Přestože jsme to dotáhli až ke zlatu, ve mně nakonec zůstaly rozporuplné pocity. Samozřejmě jsem měl radost, že jsme mistři, ale po osobní stránce mě vrchol turnaje nijak nenadchnul. V zápasech o medaile jsem si totiž skoro nezahrál. Trenéři se mnou šíbovali, jako by každý můj pobyt na ledě měl ohrožovat naši bránu víc než tu soupeřovu.

A když třeba bylo buly v obranném pásmu, na které šla moje lajna, zůstal jsem na střídačce a místo mě poslali na hřiště někoho jiného, nejčastěji Martina Erata. Kluka, který později právem zažil fantastickou kariéru, jednu z nejlepších, jaké kdy český hokejista v NHL měl. Fandil jsem mu a přál jsem mu ji. Jen tehdy v daný moment na dvacítkách jsem nedokázal pochopit, proč mě trenéři vyndávají na úkor někoho jiného. Teprve když jsme se dostali do útoku, Martin vystřídal a já skákal do hry. Na dvacet vteřin a zase si pěkně sednout. Koncovky utkání jsem nehrál prakticky vůbec. Já, nejproduktivnější hráč mistrovství, který rozhodně nebyl minusový. Vždycky jsem dal gólů tolik a měl takové spoluhráče v lajně, že nebyl důvod bát se mě na led poslat.

V obou zmíněných zápasech jsme brzy vedli a nakonec to i dotáhli k těsným výhrám a zlatu. Supr. Jenže já chtěl hrát a chtěl jsem rozhodnout dřív, ne spoléhat, že nám to tam někdo deset vteřin před koncem při power play nevymete a půjde se do prodloužení. Nechtěl jsem se spokojit s výsledkem 1:0 a ten bránit, chtěl jsem vyhrát 4:0. Navíc přesně v těchto momentech jsem býval nejlepší. Soupeř tlačil, do toho od nás vyhozenej puk, já ujel a poslal to tam. Takové situace jsem přímo miloval.

Tehdy, na slavných zlatých dvacítkách v Moskvě, mi tímhle trenéři začali otravovat hokej. Vyloženě mi ho znechutili. Začali ze mě dělat přesilovkového ofenzivního specialistu, kterého se nevyplatí nasazovat na všechny situace.

Přesilovka? Prohráváme? Fajn, Brendl, běž a dej gól. Vedeme? Ne, počkej, teď nejdeš.

Všichni se radovali, jak jsme to velkolepě ukopali, a mě právě tady přestával hokej bavit. Ne hra jako taková, tu jsem vždycky miloval a miluju dodnes. Nebavilo mě to, jak se mnou trenéři nakládali, kým jsem v jejich očích byl.

Jednostranným hráčem.

Přechodem mezi dospělé se to víc a víc umocňovalo a já si pamatuju vlastně jen krátké úseky, kdy jsem cítil, že můžu hrát tak, jak mi je vlastní. V NHL takové momenty nenastaly až na drobné výjimky žádné a podle počtu zápasů jsem tam nakonec neodehrál ani jednu kompletní sezonu. Po výsledcích, jaké jsem měl v juniorce, po čtvrtém místu na draftu a výkonech v mládežnických reprezentacích se ode mě čekalo daleko víc a i já sám jsem si samozřejmě věřil na mnohem výraznější stopu, kterou v lize zanechám.

Nestalo se.

Můžou za to okolnosti, které jsem nemohl ovlivnit, i chyby, jež jsem udělal.

Špatní trenéři i moje špatná rozhodnutí.

I ten můj pohled. Výraz v obličeji, za nímž nic neschovám, který mi spolu s mým přesvědčením, že nechci být vidět v novinách, postupně vynesl pověst podivína.

Nemyslím si ale, že co se o mně v tomhle směru říká, je pravda.

Nemyslím, že uzavřenost je nutně důvod k odsouzení.

Nemyslím ani, že mám za sebou mizernou kariéru, protože mi nevyšla NHL, jak to jiní mnohdy vnímají.

A takhle jsem to všechno viděl já…