Pavel Kašný

„Hoši, kurva, pojedu vpravo. Tak mi tam nelezte.“

Seděli jsme na tribuně, koukali na Taxis a Pepík Váňa si dost důrazně řekl, jakou stopu mu nikdo nesmí vzít. On to tak prostě skákal vždycky a hodně o tom mluvil. Bylo to ve všech médiích a diváci si díky tomu začali myslet, že se pole sešikuje podle toho, jak chce.

Jestli jste se někdy dívali v televizi na Velkou pardubickou, možná jste taky slyšeli větu: „Váňa si rovná koně na Taxis.“ Fakt, že by to tak mohlo být, ještě víc posiloval jeho auru. Jasně. Vím to. Vyhrál celkem osmkrát. V tomhle ohledu je skoro Bůh. Velká pardubická je pro většinu lidí spojená s jeho jménem. I pro mě. Pro dostihy je to dobře, protože se o ně druhou říjnovou neděli zajímá většina národa.

Ale hláška s Taxisem mi přišla divná.

Upřímně, myslím si, že platila možná před dvaceti lety. Když Pepa jezdil pravidelně. Tehdy do Pardubic mířilo dost zahraničních koní, kteří nebyli připraveni na tak zvláštní typ dostihu a dělali z toho peklo. Proto se víc řešilo, kdo kudy pojede.

Já letěl přes Taxis dvanáctkrát.

Ani jednou to nebylo podle Pepy, zato pokaždé podle koně, na kterém jsem seděl.

Jsem přesvědčený, že díky tomu jsme to vždycky zvládli. Nikdy jsem tam nelehnul. V tomhle se sice nevede žádná statistika, ale nevím o nikom, kdo by měl podobnou bilanci. Dvanáct vydařených skoků přes překážku, kterou zná skoro každý Čech, a žádný pád.

Poprvé jsem šel přes díru, která má v kurzu dostihu číslo čtyři, na malé kobylce jménem Hřivna. Byl to drobek a já nevěřil, že můžeme Taxis přejít.

Odraz, let. Celé to trvalo jen dvě vteřiny, ale v tu chvíli to bylo nekonečné. Hlavou mi probleskla snad půlka života. Jáma za živým plotem, který má sto osmdesát centimetrů na délku a metr a půl na výšku, měří další čtyři metry. Ze hřbetu koně je to podobné, jako když vykouknete z druhého patra rodinného domu.

Hřivna to zvládla. Popravdě ani po dvaceti letech netuším jak. V cíli jsme byli pátí.

Můj přístup k Taxisu ale dozrál až o rok později v sedle Vronského. Sezonu předtím to celé vyhrál s Pepíkem. Strašně jsem si věřil a dojel na to. Byl to silový kůň, neměl moc rychlosti a já se rozhodl to maximálně rozjet. Na tuhle překážku, která se skáče jen jednou v roce, najíždíme šedesátkou. Slyšíte jen vítr a dusot kopyt. Po levé straně sice řve na tribunách třicet tisíc diváků, ale o nich vůbec nevíte.

Vronsky se s rychlostí nesrovnal a před skokem jsme začali brzdit. Odrazili jsme se příliš nahoru a spadli pod hranu. Každý jiný kůň by tam asi lehnul, ale on to ustál. Plazil se po břiše, hodil nohy pod sebe a rval se dál. Byla to síla. O to smutnější bylo, že jsme bohužel skončili o kousek dál na Popkovickém skoku, kde nás spadlo asi deset.

Po tomhle zážitku jsem měl jasno.

Koně nemůžete nahnat do Taxisu proti jeho přirozenosti. Místo toho je důležité trefit jeho optimální tempo. Pokud se to povede, stačí chvíli před odrazem položit ruce s otěžemi a nechat zvíře pracovat. Vlastně pak není možné spadnout. Překážka měří sedm metrů a obyčejný cvalový skok je osm až devět metrů.

To říkám každému, kdo si sem tam přijde pro radu. Kůň neví, že je za živým plotem velká díra. To vím jen já na jeho hřbetě. Jen já mu to můžu podělat.

Taxis pro mě není hrozba. Ten pojem děsí hlavně lidi, kteří sledují dostihy jednou za rok.

Je největší, ale není nejtěžší. Žokejové se s ním obvykle srovnají, protože je na začátku, kdy jsou všichni plni sil. Navíc máme dnes mnohem líp připravené koně. Dřív se stávaly tragédie především proto, že se na startu objevila zvířata, která neměla potřebnou třídu.

Současná pověst Velké pardubické v zahraničí je taková, že jde o velké riziko za málo peněz.

Osobně mě víc straší zmíněný Popkovický skok. Najíždí se na něj z oranice, je široký, kurz se po něm točí ostře vpravo a všichni se tlačí na jednu stranu. To je pořádný stres. Taxis je jen nejvíc vidět, ale celé závodiště je netradiční. Kdo to nezná, může ho pěkně vytrestat. Pamatuju si, jak na začátku devadesátých let začali jezdit do Pardubic Irové a Angličani. Český Dostihový spolek jim platil veškeré náklady a pro ně to byl spíš výlet. Naložili horší koně, šli to prostě zkusit. Jednou jich přivezli osm a po víkendu odjeli domů jen s jedním. Ostatní se buď polámali nebo skapali v cíli.

Hrůza. Doteď mám před očima jednoho, co udělal tři salta a už po prvním byl mrtvý.

Tohle renomé dostihu spíš zhoršilo. Současná pověst je taková, že jde o velké riziko za málo peněz. Divné překážky, na které se jinde nepřipravíte. Velký Taxisův příkop. Celková délka skoro sedm kilometrů. Prostě masakr. V Čechách to ale máme naopak. Vše popsané jsou důvody, kvůli kterým tenhle sport děláme.

I mě, v osmačtyřiceti letech, drží Velká pardubická pořád v sedle.