Pavel Miloš

„Vezměte s sebou i partnerku.“

Vracím se z ordinace do čekárny pro přítelkyni a přijde mi, že je všechno okolo v mlze. Tohle asi nebude úplně sranda...

„Máte roztroušenou sklerózu,“ oznámil lékař, sotva jsme se posadili.

Zbytek toho, co říkal, jsem úplně nevnímal, jak mi začalo šrotovat v hlavě, že tohle je hodně špatné. Vůbec jsem netušil, co mě čeká. Při sdělení diagnózy vám stejně nikdo nic nemůže slibovat. Vyslechl jsem si, jakou mi nasadí léčbu, a se zbytkem jsem se musel poprat sám.

Venku před nemocnicí jsem se potom díval na lidi. Nikdo z nich neměl ani ponětí, co jsem se právě dozvěděl. Mířili dál každý svou cestou a já jim záviděl, že jsou zdraví.

Že něco není v pořádku, jsem poprvé zaregistroval na tréninku. Najednou jsem se nemohl z pravé nohy odrazit, jak jsem byl zvyklý. Z ničeho nic byla zvláštně slabá. Po dopoledním tréninku jsem pak ani nezvládl vyjít schody v baráku. Zkoušel jsem to pár dní rozhýbat, ale bez úspěchu.

Asi budu potřebovat odpočinek, něco jsem přechodil, řekl jsem si.

Jenže nepomohlo ani, když jsem si dal doma oraz.

Začal jsem si o roztroušené skleróze číst. Devět z deseti příběhů vyznívalo negativně.

Podle toho, jaké části těla mě začaly bolet, to nejdřív vypadalo na pásový opar. Jelikož se ale můj stav nelepšil, doktor znejistěl. Poslal mě na neurologii, čímž začal měsíc plný vyšetření a pátrání po příčině mých potíží. Měsíc nejistoty, přemýšlení a zjišťování z různých zdrojů, co by mi tak podle příznaků mohlo být.

Mohl jsem mít chřipku ale klidně i rakovinu či ALS.

Z loterie, jakou vážně nechcete hrát, nakonec vzešla roztroušená skleróza.

Bylo mi třicet, do té doby jsem o téhle nemoci vůbec nic nevěděl. Myslel jsem si, že je konec. Minimálně s basketem.