Pavel Patera

Nechápal jsem, co to má znamenat. V chumlu jsme objížděli hřiště na začátku tréninku a já se rozcvičoval stejně jako ostatní. Přesto na mě tehdejší asistent Ivana Hlinky křičel, že takhle se to nedělá.

Za chvíli znova. Připadalo mi, že to snad dělá schválně. Že takhle se tu vítají nováčci.

„Já jsem tak rád, že jsi tady! Doteď řvali na mě,“ přitočil se ke mně Pavel Geffert.

Mariánské Lázně, duben 1994. Moje první zkušenost s nároďákem. Neslavná. Po týdnu jsem zašel za doktorem a vymyslel jsem si, že mám něco s ramenem. Dostal jsem na ruku šátek a jel jsem domů. Řekl jsem si, že tohle nemám zapotřebí a nemá cenu zůstávat někde, kde mě to nebaví. Je to moje špatná vlastnost, vím to. Vždycky mi chvíli trvá, než si zvyknu na nové prostředí.

Reprezentace pro mě tehdy ve dvaadvaceti byla něčím úplně novým. Nějaké šestnáctky a sedmnáctky mě úplně míjely, protože jsem tehdy ještě byl hrozné tintítko. Vážil jsem bez přehánění snad čtyřicet kilo, i v mládežnických kategoriích byli na mezinárodní hokej potřeba lepší bruslaři a silovější typy.

Nikdy by mě ani samotného nenapadlo, že zrovna já bych měl směřovat do národního týmu, protože jsem procházel v Kladně všechny kategorie a nikdy mě neposunuli dopředu. A mě to ani netrápilo, nepřemýšlel jsem dokonce, že bych se hokejem vůbec mohl někdy živit. Jen jsem se jím bavil, co to šlo. Od malička u nás většinou platilo, že první lajna byla ta s Jardou Jágrem, na ní se všechno soustředilo, a my s Otou Vejvodou a Tomášem Mikoláškem chodili na led jako druzí. Své góly jsme taky uměli dát, to jo, ale byli jsme celou dobu trochu v pozadí.

Vždycky jsme platili spíš za ty hračičky. Říkali nám kouťáci, protože jsme to hráli po koutech a odsud pak vyjížděli před bránu.

Moje drobná postava mi ale nakonec pomohla stát se hráčem, jaký ze mě vyrostl. Nikdy jsem to neboural, nehrál na sebe. Spoustě klukům se v dětství díky jejich síle dařilo vzít puk a projet celé hřiště, ale to je zrádné. Oni nepotřebovali u hokeje přemýšlet. Já tím, jak jsem byl hubený a malý, jsem potřeboval myslet dopředu, dát si bacha, co udělám, abych někde nedostal meltu. Nikdy jsem proto ani nijak moc nekličkoval, spíš jsem uměl včas přihrát na někoho volného, rychle jsem dokázal hru přečíst. To mi pomáhalo i směrem do obrany, dokázal jsem často puk vyšťournout, sebrat soupeři a hned ho zase poslat dál.

Až v juniorce jsem se začal výrazně prosazovat, byl jsem hodně vysoko v produktivitě soutěže a uvědomil si, že bych to asi teda mohl i jednou hrát. Navíc když moji vrstevníci postupně chodili do áčka a já viděl, že i ti, kteří jsou na mé úrovni, nebo dokonce horší, se tam dokážou uchytit. Tak proč ne já?

Hned moje první sezona 1991-92 mi to potvrdila. Nastřílel jsem v ní dvacet gólů, z toho osm v play off, kde jsme ve čtvrtfinále potrápili pozdější mistry z Trenčína.

Tak ono to asi vážně půjde…