Pavel Zavadil

Byl to zápas jako každý jiný. V Teplicích jsem si zasekl balón, stál na jedné noze a borec mě do ní kopl. Noha se mi propnula, uslyšel jsem jen takové lupnutí a v tu ránu ucítil i šílenou bolest.

Jo, tušíte správně – prdnul mi křížový vaz. Zranění, jaké fotbalisty potkává relativně běžně, se mně stalo poprvé až na sklonku kariéry a doprovázel ho slušný mediální humbuk. Rozhodčí posoudil zákrok Ljevakoviče jako faul, nařídil penaltu a my díky ní 1:0 vyhráli.

Já pak stál s oteklým kolenem v mixzóně a nechápal, co se kolem děje. Tepličtí měli za to, že jsem pád k zemi nafilmoval a jenom se vymlouvám. Já dost dobře nevěděl, co říct. Nikdy jsem ten pocit nezažil. Neznal jsem tenhle druh bolesti, takže jsem až do vyšetření v nemocnici absolutně netušil, co mi vlastně je. Když mi to lékaři řekli, popadla mě totální úzkost.

Ovládl mě strach. Strach z toho, že je konec. A obrovská bezmoc, že takhle s fotbalem přece končit nechci.

V té době mi bylo 38 let. Tomu, že se ještě dokážu vrátit na ligové trávníky po takhle těžkém zranění, tenkrát stoprocentně nevěřili ani lidé v mém okolí.

Jenže já to dokázal.