Pavol Jablonický

„Dámy a pánové. Přivítejte legendu. Božského, perfektního, sedminásobného šampiona Mr. Olympia, největšího akčního hrdinu a guvernéra státu Kalifornie.“

Spíkr představoval Arnolda Schwarzeneggera a dav šílel. Už jen to, jak vcházel na pódium, bylo gigantické. Trvalo to několik minut. Nasadil zářivý úsměv, zamával do hlediště, sem tam na někoho ukázal prstem, s moderátorem se objímal, i když se s ním vůbec neznal. Vzal si mikrofon, šel na kraj pódia a dlouhé vteřiny mlčel, než se zeptal: „Jak se máte?“

Bylo úplně jedno, co řekl. Lidi zase řvali.

Mr. Olympia 2004. Tehdy jsem stál na jednom pódiu s člověkem, který udělal z kulturistiky globální show. Přišel vyhlásit vítěze. Tu noc jsem na nejprestižnější soutěži, kde mohou startovat jen hlavní osobnosti našeho sportu na základě osobního pozvání organizátorů, dosáhnul nejlepšího výsledku v kariéře. Bylo mi 41 let a zúročil jsem patnáct let zkušeností mezi profesionály. Moje forma stačila na jedenácté místo. Ve finále vedle sebe stálo dvacet lidí s vysoustruhovanou postavou, Američan Ronnie Coleman se právě sedmým titulem zapisoval do historie.

Jenže nejvíc energie si pro sebe stejně ukradnul Arnold, který byl už čtvrt století ve sportovním důchodu. Nikdo se mu nevyrovnal.

Schwarzenegger je symbol. Symbol toho, že se vyplatí jít za svým cílem, ztělesnění snů. V sedmdesátých letech rozjel zlatou éru kulturistiky. To víte, že jsem ho taky obdivoval, když jsem začal jezdit na soutěže. Takže jakmile jsem po Sametové revoluci mohl do zámoří, vedla moje první cesta v roce 1990 do Kalifornie na Venice Beach v Los Angeles, kde stojí Golds Gym. Právě tam se Arnold připravoval a udělal z toho Mekku svalovců.

Bohužel, loni jsem se tam vypravil zatím naposledy a sledoval, jak se z krásné pláže pomalu stává místo pro bezdomovce. Už to není klasika.

Podobně to vypadá i s mým sportem, kde jsem získal dva tituly amatérského mistra světa a později vítězství v profesionální Grand Prix i šest pozvánek na Mr. Olympia.

Začínal jsem v době, kdy v kulturistice převládala estetika. Šampioni vypadali jako dostihoví koně, ale postupem času začala převládat touha nad co největší hmotou. S obvodem padesát centimetrů přes biceps nebo lýtko, aby si člověk pomalu připadal jako břídil. V mých očích se to odklonilo jinam, k horšímu, k absolutní nepřirozenosti. Vidíte hvězdy na obálkách časopisů a neřeknete si, že je to pěkné, nedá se to obdivovat a už vůbec nemyslíte na to, že byste tak chtěli vypadat taky.

Říkám to jako člověk, který to miluje, a který byl na začátku devadesátých let na vrcholu. Snažil jsem se, abych kulturistiku prezentoval i jako kulturu. V Evropě nebyl nikdo lepší než já, moje plakáty visely skoro v každé posilovně nejen v Čechách a na Slovensku. Lidi mě poznávali na Bahamách na pláži, v Mexiku u pyramid, ve Francii v Louvru.

Ano, bylo mi to příjemné.

Já tím žil a dodnes jsem s tím nepřestal. Je mi šestapadesát a ve svém fitku v Olomouci cvičím pořád dvakrát denně. Kamkoliv přijedu, je na první pohled vidět, jaký sport mi zasáhnul do života. Svléknu se v maďarských lázních do plavek a všichni zpozorní. Vím, že se to stane, a přesně vím, kdo na mě kouká. Většinou jsou to moji vrstevníci, kteří vypadají jako tuleni. Řeší, jak jsem to dokázal.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to nelichotí. V tom, co dělám, je kus narcismu. Pořádný kus.