Petr Bartoš

Bylo mi jedenáct, když jsem totálně zrušil první auto.

Jedenáct let.

Na dědovo velikánské zahradě jsem sebral jeho škodovku tisícovku, vedle sebe naložil svoji dvouletou sestru a na klín posadil psa. Otočil jsem klíčkem a vyrazili jsme na projížďku od vrat nahoru ke garáži.

Nejdřív jsem trefil klepadlo.

Pak prádelnu.

Opřel jsem to i o tu garáž.

Nakonec jsme se čelně zastavili o budovu svazu králíkářů.

Fakt nekecám, sousedila s naším pozemkem.

Já uměl brzdit, což o to, jenže ono to nešlo. Při prvním zakodrcání mi totiž pod pedály spadl ten jezevčík, a když jsem na něj šlápnul, kňučel. A já ho nechtěl trápit.

Je dobré zmínit, že se mu nic nestalo. Mně ani ségře taky ne. Jen embéčko bylo na odpis. Děda si z něj sice potom postavil samohyb na dvorek, ale karoserie šla do šrotu.

Zajímavé je, že jsem z tohohle průšvihu neměl žádný postih. Od babičky dostal vynadáno děda za to, že nechal v autě klíče a já se mohl zabít. Já byl chudáček, který to jenom zkusil, a nikdo mi přitom ještě dokonale nevysvětlil, co a jak si můžu dovolit. Protože zatímco táta mě tehdy ještě řídit nenechával, oba dědové ano.

Babiččina záchrana byla marná. Další bouračky přicházely.

Třeba ne na civilních komunikacích v provozu, ale zato kdekoliv jinde.

Jednou, sotva se ostatní vydali na oběd, jsem na place, kde jsme s mechanikama dělali na přepravním autobuse pro buggynu, vzal tátovi auto, abych si vyzkoušel smyky. Bylo tam dost místa, tak proč nehodit pár triků s ruční brzdou…

No, ujelo mi to a zbořil jsem káru i ten autobus, což člověk úplně nechce.

Táta mě nezabil, ale šel jsem odsud pak asi dvacet kilometrů pěšky domů.

Občas jsem mu vzal auto v noci a šel si zajezdit na pole. Samozřejmě, ne bez újmy. Před barákem pak stálo, jakože mu nic není, ale táta do něj sedl a zjistil, že v nádrži nezbyla ani deci benzinu. Bodejť by zbyla, vždyť jsem prorazil nádrž tak, že v ní zůstala díra, jako když vyndáte špunt z vany.

Ještě v pětatřiceti jsem se táty bál tak, že sem se zdráhal zeptat, jestli mi půjčí svoje auto na hory.

To si pište, že jsem byl bit, na mě nic jiného nefungovalo. Jednou mě i museli ošetřovat, protože jsem upadl hlavou na klíček od skříně, bylo to na šití.

Zasloužil jsem si to, naprosto bez debat.

Jenže já stejně vždycky za minutu o žádném výprasku nevěděl a vymýšlel jsem další bejkárny.

Ještě v pětatřiceti jsem se zároveň táty bál tak, že sem se zdráhal zeptat, jestli mi půjčí svoje auto na hory. Byl na mě odmala tvrdý, což ale vzhledem k mojí povaze představovalo jedinou možnou zvolenou výchovu, aby ze mě nevyrostl totální hajzl.

Měl jsem z něj ohromný respekt, což se později v autokrosu promítlo do mojí snahy ho překonat.

Historicky jsem to dokázal bohatě, z Čechů toho nikdy nikdo nevyhrál víc než já. Ale jako konstruktéra a člověka, který o autokrosu věděl všechno a jednoduše uměl, v tom tátu nepřekonám nikdy.

A hlavně, bez něj bych byl nic.