Petr Czudek

V televizi to vypadá jako mžik, ve skutečnosti ale umí být doba basketbalové střely, ta chvíle letu, než míč prolétne obroučkou, nekonečná. 

Tak jako ve čtvrtém finále basketbalové ligy. Když necelé čtyři vteřiny před koncem děčínský rozehrávač Ty Nichols z otočky vypálil na koš, měl jsem dokonce na chvíli pocit, že se čas kolem mě úplně zastavil. Myšlenky, které se mi zrovna honily hlavou, byly mnohem rychlejší než letící míč, a tak jsem si na palubovce kousek od hřiště připadal jako v nějakém americkém hororu. 

Nichols vypálil z těžké pozice asi metr a půl od hranice trojky střelu, jaká se jen tak nevidí. Kdyby se měl dnes postavit na stejné místo a zkusit podobně vystřelit třeba pětkrát za sebou, jsem přesvědčený, že netrefí ani jednou. V tu danou chvíli jsem ale i já od začátku moc dobře věděl, že míč do koše letí. Tohle každý basketbalista pozná.

Jsou to jen zlomky sekund, dlouhé desetiny nekonečného zmaru.

Miluju na své práci mou neomezenou možnost ovlivnit každý zápas. Přestože si ze sebe umím sám vystřelit a lidem s nadsázkou často vykládám, že já zápas svým rozhodnutím můžu vždycky spíše pokazit, ve skutečnosti je pravda taková, že do něj zasahuju každým svým rozhodnutím skoro každou vteřinou. Střídáním, time-outem nebo herními plány, kterých na začátku máme s týmem několik a v případě potřeby na základě nich umíme reagovat na vývoj zápasu. Basketbal se v tomhle od ostatních sportů dost liší.

V posledním zápase s Děčínem nám ale ztroskotával a odcházel jeden za druhým. Zjistil jsem, že najednou není kde brát. 

Děčín nás od začátku série až do konce téhle zatracené bitvy pronásledoval. Pokaždé, když už jsem si i já říkal, že TEĎ už je to dobrý, že TEĎ už zápas zvládneme, někdo z jejich týmu zvedl prapor a neuvěřitelnou akcí ten náš zase srazil dolů. Z vysokého bodového náskoku jsme najednou neměli nic.

Tak jako Ty Nichols těch pár vteřin před koncem. 

Míč se obroučky snad ani nedotkl, propadl síťkou do hrobového ticha narvané arény, která byla připravena za pár vteřin rozjet mistrovské oslavy, na které celé město čekalo po dvě dekády.

93:93. 

Vřelo to ve mně. 

Proč jsme ho sakra nezfaulovali? Proč žádný z rozhodčích nějaký náš faul neviděl? Proč jsme doprčic nedokázali hru přerušit?

Bezmocně jsem se rozhlížel kolem sebe, na sudí i mé hráče. Všichni měli hlavy dole, aby se nemuseli koukat, jak děčínští borci rukama hecují publikum. 

Byli nahoře, zatímco nám se pomalu sen o titulu zase rozplýval před očima.

Chtěl jsem v tu chvíli řvát, tak moc jsem chtěl řvát na své hráče! Chtěl jsem jim vyčíst, jak hloupou chybou zazdili málem vyhraný zápas.

Jenže, co bych tím vyřešil? Myslíte, že oni to tak chtěli?

Bezmála dvacet let v Česku platilo, že v basketbale vítězil Nymburk a my ostatní hrávali o druhé místo. Nymburk se stal hegemonem v tom nejopravdovějším smyslu tohoto slova. Postupem let vyrostl v organizaci, která dalece přerostla naši ligu i celou republiku.

Nastupovali v zahraničních soutěžích, hráli velké zápasy i s takovými týmy jako CSKA Moskva a pravidelně dokázali vyprodávat hokejovou halu v Pardubicích pro deset tisíc diváků. Díky tomu všemu odskočili od nás - zbytku ligy - finančně a hráčsky natolik, že v jednu chvíli nemusel v naší lize odehrát ani všechny zápasy základní části a stejně postoupil z prvního místa do play off.

Zatímco ostatní české kluby kupovaly i v zahraničí vesměs průměrné hráče, Nymburk se stal vyhlášenou adresou napříč celým evropským basketbalem. Jeho dres oblékali borci, kteří dnes nastupují v těch nejlepších ligách v Evropě, nebo dokonce i v NBA. Nikdo jiný v Česku tomu nemohl konkurovat, tahle nadvláda tady trvala takřka dvacet let. 

Bylo to dlouhých dvacet let, kdy jsme poslouchali od okolí i partnerů, že hrát o druhé místo je přece nuda. 

Kdybych nad tím měl takhle přemýšlet i já, asi bych se zbláznil. 

V Opavě jsme měli dost jiné práce, každé léto jsme se s omezenými možnostmi prostě jen snažili složit ten nejlepší tým. Kolektiv hráčů, který bude šlapat a který občas Nymburk alespoň prožene. Pár dobrých zápasů jsme s nimi odehráli, jiné byly pochopitelně horší, ale občas jsme dokonce vyhráli a fakt, že to vlastně stejně nikdy k žádným úspěchům nevedlo, nám na radosti nic neubíral.

Když se snažíte dělat práci v klubu dobře, starat se o mládež a do toho shánět peníze, kterých v českém sportu nikdy nebude dost, zjistíte, že stejně nemáte čas přemýšlet o tom, že nikdy nic nevyhrajete a budete věčně druzí. Podobné ptákoviny vytěsníte z hlavy. Jenže i když si to v danou chvíli nepřipouštíte a nechcete přiznat, jisté sny v ní zůstávají. 

Opava poslední titul, u kterého jsem byl ještě jako hráč, získala na Tatranu. Hned po oslavách se ve městě postavila nová aréna, která je na poměry českých halových sportů unikátní a jedinečná, podobnou nemají v Brně ani Ostravě. Pokaždé, když jsem do ní vstoupil, nemohl jsem se nabažit dojmu, jak krásná tahle aréna je. A i když jsem to nikdy nikomu neříkal nahlas, mým velkým basketbalovým snem bylo, aby se o ní taky dalo říct, že je mistrovská. 

Roky ale běžely a přišla i chvíle, kdy se tyhle sny rozplývaly. S Opavou jsme v jednu chvíli z ligy dokonce sestoupili. To už Nymburk válel v evropských soutěžích, zatímco my s nejmodernější basketbalovou halou v Česku bojovali o holou existenci. Ne vždy je to ale vyloženě špatné.

Že velkým výhrám musí předcházet i bolestivé porážky totiž není fráze, je to sportovní fakt a neodmyslitelná součást téhle cesty. Jako lidé totiž máme často až děsivou vlastnost zapomínat na to, co už máme a čeho si vůbec nevážíme. Žereme, mlaskáme a… brečíme. Pochopitelně až ve chvíli, kdy o milovanou věc přijdeme.

Tohle platí v práci, ve vztazích a konec konců i ve sportu. Prakticky všude kolem i dnes vidím, jak jiné sportovní kluby vyhazují do vzduchu desetitisíce, aniž by si při tom lidé v nich uvědomovali, jak těžké někde je deset tisíc vydělat.

Jestli nás v Opavě něco sestup z ligy naučil, byl to přesně tenhle naprostý základ všeho: Vážit si maličkostí, radovat se z banalit, nemachrovat.

Cesta k opavskému titulu totiž přesně tady začala. Když se nám do ligy podařilo vrátit a klub stabilizovat, Nymburk už byl před ostatními odskočený tak moc, že nemělo cenu upínat se k tomu, jestli a kde ho jednou porazíme. Tohle fantazírování jsme nechali na čas stranou a dělali si radost z jiných věcí. Třeba když nám poprvé na basketbal přišlo pět set lidí, to byla velká událost. O sezonu dál se nám podařilo zorganizovat i ligový zápas, na který přišlo lidí tisíc a my z toho byli nadšení. Letos na jaře už jsme nemívali problém arénu vyprodat, v klíčových zápasech sezony nám byla dokonce malá. 

Zatímco Nymburk dominoval, vítězil a lidé se ptali, jestli má smysl takovou ligu v Česku vůbec hrát, my v Opavě jsme se naučili basketbal milovat. 

Co dnes uslyší malý kluk, když rodičům řekne, že chce být třeba... pilotem formule 1?

S mým tátou dodnes moc rádi vzpomínáme na jeden náš nevinný rozhovor, který jsme spolu vedli na tribuně při zápase ještě v době, kdy jsem byl žák. Naším největším konkurentem byla odjakživa Nová Huť Klementa Gottwalda, proti které jsme hrávali dost vyhrocené zápasy a na kterou jsme se do Ostravy jezdívali dívat také na ligu dospělých, abychom tam z nenávisti k našim rivalům pochopitelně fandívali jejich soupeřům.

"Tati, s těmahle bych si chtěl někdy zahrát ligu v Opavě."

Mými největšími oblíbenci byli odmala Vlasta Havlík, Jirka Okáč nebo Kamil Brabenec. Celá tahle generace, která v Brně vklouzla v osmdesátých letech do ligy, vyhrávala tituly a jako jedni z prvních českých basketbalistů si zahrála také v zahraničí. Jako malý kluk jsem je žral a snil o tom, jaké by to asi bylo si s nimi basketbal zahrát.

"Co blbneš?" ptal se mě táta. "Opava přece nikdy hrát ligu nebude, kde by ji hrála?" dodal, zatímco já se smutně podíval do země.

"Když ty budeš mít dvacet, oni už budou mít čtyřicet," řekl ještě vzápětí po chvilce ticha, aby mi vysvětlil, že tohle je fakt nesmysl.

Dnes se tomu rozhovoru oba zasmějeme, oba si na něj moc dobře pamatujeme a táta mi ho rád připomíná.

Oba jsme podstatnou část životů prožili v době komunismu, který se i nás snažil formovat a svým způsobem zlomit. Udělal z Čechů mistry světa v závisti a šlapal po štěstí těch, kteří si svůj život malovali jinak. Kdo se jen trochu snažil vyčnívat nad druhými, dostal po uších a čau. Stejně jako všichni ti, kteří odmala snili o tom dělat výjimečné věci. Ve společnosti jsme tak ztráceli vzory i radost ze snů o hezkých věcech.

Je to přesně jako s tím malým klukem, který se chce stát pilotem formule. Nevěřím tomu, že se najde moc takových, kteří jej podpoří a řeknou mu, že být pilotem formule je skvělý nápad. Uslyší spíš jen výmluvy, další a další hledání důvodů, proč by to nemělo jít. I to v Česku umíme moc dobře. Však stejně nemáme peníze, pořádný okruh, a bůhví co ještě. Kde by tak asi v té formuli chtěl jezdit, že?

Jen proto ale má být sen nesmysl?!

Ne, nemá! 

Dokud přesně takhle budeme v naší společnosti uvažovat, nikam dál se neposuneme. 

Sen přece není cíl. Sen je motivace. Sen je zároveň cesta, která nakonec člověka často zavede úplně jinam jen proto, kolik se toho při ní člověk naučí. 

Je důležité se na ni vydat.

Sám rád sním a přeji si, aby takhle snít chtěly i mé děti. Kdybych to neuměl a nedělal, basketbalista a trenér, který vyhraje ligu ve svém rodném městě po boku dětských idolů, by se ze mě nikdy nestal. Řekl bych si, že je to fakt blbost, a šel raději do práce. Tohle je má zkušenost. Já totiž nejlépe vím, že i to, co se zprvu jeví jako naprosto nereálné, rozhodně není nemožné. 

Jen krátce po tom, co se ze mě stal profesionální basketbalista, přebral basketbal v Opavě mecenáš Dostál a začaly se tady dít věci. Klub z okresní soutěže postoupil až do ligy a já nabídku si ji v Opavě zahrát dostal společně s Jirkou Okáčem ve chvíli, kdy už za Opavu Vlasta Havlík - další z mých velkých dětských idolů - rok válel.

My si tady spolu tu ligu nejen zahráli, my tady spolu vyhráli i titul! V sezoně, ve které Vlasta během jednoho ze zápasů přebíral berle jako vtipný dárek k narozeninám. Bylo mu čtyřicet.

Kdo v našem světě určuje, co je a co není reálné?