Petr Gewiese

V ruce jsem držel kýbl s maltou, po čele mi stékaly krůpěje potu. 

V lese někde za Šumperkem, daleko od lidí a v hnusném podzimním sychravém počasí, jsem zrovna nahazoval omítku na baráku, jehož rekonstrukci jsem měl na starost. V tom mi začal v kapse vyzvánět mobil. Otřel jsem špinavé ruce do montérek a hovor od neznámého čísla po chvilce nedůvěřivě přijal. 

„Tady Jarda Balaštík, hokejový agent…“

Slova ze sluchátka mě překvapila, přesto náš rozhovor moc dlouho netrval.

Jarda si prý ještě předtím, než pandemie koronaviru přerušila sezonu Chance ligy, všiml mých výkonů, bůhvíkde na mě splašil kontakt a na rovinu se mě zeptal, jestli bych od něj nechtěl pomoct. Prý že mě může zastupovat a kdo ví, třeba by mě mohl v hokeji dostat někam dál.

„Mě? A dostat někam výš? Proč?“

„Hele, to asi fakt nebude potřeba.“ 

V tu chvíli jsem se tomuhle rozhovoru od srdce smál. Představa, že bych já – civilním povoláním zedník – měl mít vlastního agenta a díky němu najednou mohl hrát hokej na jiné než poloamatérské úrovni, mi s tím kýblem a zednickou lžící v ruce přišla doslova absurdní. 

Měl jsem už pár let svůj život nalajnovaný zkrátka úplně jinak. Hokej jsem si u nás v Šumperku chodil vlastně jen zahrát a po tréninku se často vracel zpátky na stavbu, protože tam byla má skutečná budoucnost. 

Že by to někdy MOHLO, nebo dokonce MĚLO být jinak, mě vlastně nikdy ani nenapadlo.

„Díky za zavolání, ale mám tady ještě nějakou práci. Tak čau.“

Položil jsem telefon a pokračoval ve své zedničině.

Ani ne o dva měsíce později jsem odehrál za Vítkovice svůj první extraligový zápas.

Bylo mi sedmadvacet let.

Na stavbě jsem jako doma už odmalička. 

Táta se živí jako zedník, a kdykoliv k sobě někoho potřeboval, brával si na pomoc mě i mé další spoluhráče. Nepamatuju si, že bych někdy měl jinou než zednickou brigádu. Však se taky tímhle směrem měl ubírat i můj dospělý profesní život. Přesně takhle jsem měl jednou živit svou rodinu. Bourání zdí, finální práce ve vaší koupelně nebo pokládání dřevěných podlah a obložení, zvládnu z toho udělat cokoliv. Věřím tomu, že když člověk opravdu chce, naučí se všechno. A když se to člověk učí rád, tak jako já, od ruky mu jde všechno mnohem snáz.

Samozřejmě i já byl zpočátku jen tou hrubou silou. Dělal jsem mezi staršími a zkušenějšími zedníky věci, které oni dělat nechtěli. Shazoval jsem v prachu omítky, míchal beton a podával cihly, nebo jen chodil s igelitkou chlapům naproti do krámu pro pivo, vlašák a pár rohlíků k němu, protože přesně touhle snídaní dlouhé roky začínal den a tvrdá práce i mně samotnému.

Vystudoval jsem i střední školu s podobným zaměřením. Mým oborem byla památková péče o stavebnictví. Z knížek jsem tam pochytal spoustu teorie, ale fyzickou dřinu a veškerý um mě v praxi naučil až můj táta. 

Rozumím, že vám památková péče se zarytou představou o životě průměrného hokejisty moc dohromady asi nejde, ale tam u nás v Šumperku na tenhle obor chodili snad úplně všichni mí spoluhráči. A mně to ve škole navíc docela šlo. Od začátku jsem se na restaurování moc nezaměřoval, spíše mě bavilo přemýšlet o tom, jak postavit dům od základů až po komín. 

Proto mě na škole bavily i předměty, kde jsme se takový dům učili rýsovat. Ostatně jsem takhle složil i praktickou část své maturity a dodnes věřím, že bych projekt zvládl připravit. Je to i můj velký životní plán: Jednou si postavím vlastní barák. Úplně sám.

Jen to asi bude trvat o něco déle, než jsem si myslel.

Má zedničina musela jít v posledních měsících stranou. 

Shodou náhod – ve chvíli, kdy jsem to už vůbec nečekal – se ze mě stal opravdový hokejista.

Druhá liga, to je úplný hokejový prales. 

Tak to prostě je. 

Pro mě už odmala ale byla tahle úroveň úplně super!

Dnes je mi jasné, jak moc je to dáno prostředím, které vás obklopuje. Vždyť drtivá většina z nás, kluků ze Šumperku, nikdy neměla ambice hrát v extralize, KHL nebo dokonce v té slavné NHL. Neměli jsme nikdy takové hráče na očích jako děti na jiných stadionech, a tak jsme v nich žádné vzory vidět ani nemohli.

My se v Šumperku nikdy nekoukali na Jágry, Eliáše nebo Plekance. Našimi idoly byli třeba Aleš Holík, obránce a obrovská legenda Draků, nebo útočník Roman Meluzín. Tohle byli u nás opravdoví frajeři!

Chtěli jsme být jako oni a takhle nám to úplně stačilo. Zimák jsem měl asi dva kilometry od baráku, a po celé ty roky v dospělém hokeji jsem svou kariéru nevnímal jako práci. Vracel jsem se do kabiny rád, protože tam mám své kamarády, se kterými jsem si mohl zahrát. Před začátkem každého tréninku jsme si v miniaturní kabině dali kafe, probrali, co je nového, a pak se bez tlaku a pro radost šli sklouznout na led, aby se řada z nás stihla ještě ten den vrátit do práce. Ve druhé lize to jinak ani nešlo, i po postupu do té první si spousta kluků chtěla nebo musela někde přilepšit.

To víte, že jsme občas byli všichni pěkně zbití, ale vydělávat holt člověk nějak musí a samotná radost z hokeje nám za veškerou tu dřinu asi vážně stála.

Až poslední rok poznávám úplně jiný život. 

Poznávám život hokejisty, který po tréninku do práce nemusí, protože trénink je jeho prací. Život chlapa, který na telefonu neshání nové kšefty, aby na konci měsíce měla jeho rodina co jíst.

Poznávám život dobře placeného profesionálního hokejisty. 

Život, se kterým jsem se hlavně ze začátku hodně dlouho pral.

Ve Vítkovicích jsem začínal v pronajatém bytě sám. S vědomím toho, že tohle moje angažmá může každým dnem skončit, zůstala manželka s malým v Šumperku a já neměl tušení, jak se vším tím volným časem naložit. Od oběda dál máme mimo zápasové dny úplné volno. Bez práce a rodiny, na kterou jsem byl zvyklý, jsem se proto často na prázdném bytě celé to dlouhé odpoledne vyloženě nudil. 

Hodně jsem proto přemýšlel, vlastně o tom přemýšlím dodnes: Jaký vlastně život profesionálního sportovce doopravdy je?

Zjišťuju, jak krásné je se hokejem živit, vydělávat peníze, které máme. A ruku v ruce s tím poznávám i tlak, který je s tím v každém okamžiku spojený. 

I když… Já mám vlastně jednu obrovskou výhodu. 

Mě se tenhle tlak vůbec netýká!

Byl jsem zedník a jednou jím zase budu. Civilní povolání mi nikam neuteče, vždycky se k němu můžu vrátit. Můžu se k němu vrátit kdykoliv, klidně teď hned. To mi dává do života jistotu. Vím, že jednou někomu postavím barák, pak někomu jinému další, zakázky mi budou přibývat a já se nebudu se mít špatně. 

Dobří řemeslníci se totiž dneska špatně nemají.

Mám své jisté a nemusím se ničeho bát. 

Naopak!  Můžu se teď soustředit jen na hokej, na vlastní přesvědčení, že i v mé kariéře navzdory trošku pozdějšímu začátku ještě půjdou dokázat velké věci. Nejsou to zkušenosti, není to mé bruslení, není to přehled: Od ostatních hokejistů se liším tím, že se nebojím toho, co přijde.

Dlouho jsem žil život tam venku, mimo tuhle úzkou skupinu vyvolených, kteří si mohou vydělávat sportem. Vím, co mě jednou čeká, a vím, že spousta kluků kolem naopak netuší, co s nimi bude, až jejich iluze o reálném světě s koncem kariéry splaskne. Už loni jsem takové obavy okolo sebe cítil a věřím, že takhle to je v každém týmu. S novým rokem se začnou blížit konce smluv a nervozita hráčů poroste.

Zůstanou tady? Bude je ještě někdo chtít?

A co když ne? Co budou dělat pak? 

Jsou to otázky, které drtivá většina ostatních řeší pořád dokola. 

Já je řešit nemusím.

Moc dobře vím, jaký je rozdíl hrát extraligu za kilo, první ligu za dvacku, nebo druhou za pár drobných. Vím, jak tenká hranice mezi těmihle hokejovými světy je a jak málo v nich stačí, aby se životní úroveň každého z nás ze dne na den dost drsným způsobem změnila. Jenže protože jsem drtivou většinu času zůstal součástí toho reálnějšího světa, nemusím se svého konce bát. I když jsem pořád teprve na začátku.

Nejednou jsem se o tom se svými spoluhráči bavil, a i když jsem v extralize na rozdíl od nich teprve rok a pořád se v tomhle světě rozkoukávám, už teď mi někteří z nich jen tiše závidí. Říkají, že můžu být úplně v klidu. Vždyť až mě prý nikdo nebude chtít, svou práci mám. Říkají, že vím, co budu jednou dělat, a proto jsem za vodou. 

Mají pravdu. 

Tohle je má výhoda.

Výhoda, díky které nemusím bojovat o to, abych se mezi nejlepšími vůbec udržel, protože já se mezi nimi udržet nepotřebuju. Já se mezi nimi udržet pouze chci, protože mi hraní takového hokeje dělá radost. Mezi tím je obrovský rozdíl. S klidnou hlavou se totiž mohu soustředit na to, abych byl každým dnem lepším hokejistou. Ne na to, abych hokejistou vůbec mohl být.

Teď v extralize své pevné místo mám. 

Věřím, že se v ní stanu ještě lepším hráčem, než nyní jsem. 

Věřím v to proto, že nemusím. Věřím v to proto, že se nebojím.