Petr Hubáček

Zaplul jsem pod stůl a udělal se nejmenším, co jen šlo. Hlavu jsem zabořil za rozevřené jídelní menu.

Hlavně ať si mě John nevšimne!

Sotva jsem po tréninku sám sednul na oběd do italské restaurace Olive Garden kousek od zimáku, ve dveřích se objevil on s rodinou. John LeClair. Legenda. Borec, jehož kartičku bych ještě našel doma v šuplíku.

A taky hráč, s nímž jsem dva dny předtím odehrál v lajně svůj první přípravný zápas za Philadelphii. Nahrával jsem mu na gól.

Ale ne, přece si mě nemůže pamatovat… A co bych mu asi tak měl říkat? Asi podesáté dokola jsem si četl ty samé názvy jídel, kterým jsem stejně nerozuměl, když se opodál ozvalo to, čeho jsem se bál.

„Petře, nemusíš se za tím lístkem schovávat. Pojď k nám.“

Odhalen.

John mi představil manželku i děti. Na co jsem mu dokázal svojí lámanou angličtinou odpovědět, jsem odpověděl. Oběd jsem do sebe ale naházel, co nejrychleji to šlo, a zase jsem zmizel. S poděkováním, protože on samozřejmě platil.

Tak nepatřičně, jako jsem si připadal u stolu s jedním z nejslavnějších hokejistů té doby, jsem se cítil i v kabině Flyers jako takové. Dost dobře jsem nechápal, co tam dělám. Já? V NHL?

Draftovaný jsem byl o rok později, než jsem podle regulí poprvé být mohl, a ještě až v posledním devátém kole. Tehdy v červnu 1998, krátce po Naganu, byli Češi v kurzu, tak si asi někdo řekl, proč nezkusit jednoho, co se mihnul v juniorské reprezentaci a už hraje extraligu. O tom, že si mě na draftu Philadelphia zamluvila, jsem se každopádně dozvěděl až druhý den ráno z teletextu. Nikdo mi ani nezavolal. A proč by taky. V devátém kole už se berou vyloženě takoví hráči, kteří můžou jen překvapit. Když z nich něco bude, fajn, ale jestli ne, nic se neděje. Po čase mi z klubu poslali aspoň dres, kšiltovku a triko s jejich logem. A taky… Návrh nováčkovské smlouvy. Na tři roky. V létě 2000 jsem se tak nakonec odhodlal, že to tedy půjdu zkusit.

NHL pro mě do té doby znamenala PlayStation, výsledky na teletextu, kartičky, plakáty a koukání na tajňačku po nocích na play off, které už tehdy občas v televizi dávali. Takhle si pamatuju třeba vítězný gól Uwe Kruppa z posledního finále 1996.

Mimochodem, mamka dodnes neví, že jsem kvůli tomu tehdy ráno nešel do školy, protože se hrálo až do třetího prodloužení.

Najednou jsem čerstvě jednadvacetiletý urazil půl světa a ocitl se mezi lidmi, které jsem takhle celé dospívání obdivoval. Můj prvotní pohled byl jasný, že tam nepatřím. Já, Hubas z Brna, z extraligy vychovaný tak, že jsem jako mladej mazákům div nevykal, sedl si v kabině do rohu a držel pusu.

A potom jsem všechny včetně sebe překvapil.

Ani jsem nedoufal, že se mi něco takového vůbec může povést, ale já nastoupil do sedmi přáteláků, ty se mi povedly, kemp jsem měl skvělý a najednou, ani nevím jak, si vybavuju, jak stojím ve štrúdlu směřujícím na led před prvním zápasem sezony NHL proti Vancouveru.

Neznámý mladý Čech, vybraný na 243. místě. Moc hůř draftovaných hráčů za Philadelphii asi nikdy nenastoupilo.

Start jsem měl neskutečný. Hned při mé premiéře mě od zadního mantinelu našel Rick Tocchet a já procpal střelu Felixi Potvinovi pod vyrážečkou. Je zvláštní, že víc si z toho večera nepamatuju. Snad jen jak se mnou Ed Jovanovski jednou málem vyrazil mantinel.

Přišel další zápas. Pak třetí, čtvrtý… Vznášel jsem se ve snu, než se to zvrtlo. Týmu se totiž nepovedl úvod ligy a bylo jasné, že to odnesu já, nováček z Česka. Vždyť místo mě seděl na tribuně kluk s jednocestnou smlouvou na dva a půl milionu dolarů. Dokázal jsem pochopit, že dřív nebo později se takhle situace vyvine, vnitřně mi bylo jasné, že stejně půjdu na farmu. I management to tak od počátku bral. Viděli, že jsem chytil formu, nechali mě ji ukázat, ale celkově mě ještě potřebovali obouchat zámořským hokejem.

A taky že jo. Po deseti dnech za mnou zašel asistent generálního manažera s tím, že jsem všechny překvapil, jak jsem výbornej, ale teď musím na farmu kvůli progresu. Se svojí tehdejší angličtinou jsem chytal jen každou druhou jeho větu, ale dovtípil jsem se, co říká. Sám jsem to tak cítil. Ani mi nevadilo, že na farmu musím.

To jsem ještě netušil, jaký mě tam čeká boj.

Dvouletý boj, při kterém si budu připadat na pokraji zoufalství.

Boj, který mě sice nevrátí do NHL, ale dá mi strašně moc do života, hokejového i toho běžného. Udělá mě silnější osobností, lepším hráčem a zajistí mi relativně dlouhou kariéru.

Právě a jedině tohle peklo způsobí, že ze mě jednou bude mistr světa a určitou dobu i stálice národního týmu.