Petr Kopfstein

Dokážete si představit, že vám leží na prsou auto?

Nikdy vás tohle přirovnání ani nenapadlo, co…

Jenže přesně takový pocit máte v kokpitu akrobatického letadla. Pracují tam s vámi ohromné síly.

Pokud na to mrkneme s trochou matematiky, tak sám vážím osmdesát kilo a při některých prvcích se dostanu až na dvanáct géček, což znamená, že moje tělo v tu chvíli ztěžkne skoro na tunu, která je tlačená skrz sedačku k zemi. Do toho se přidávají i negativní přetížení, takže jedna síla chce propasírovat pilota skrz pásy ven a další, odstředivá, ho zase mačká dovnitř. Lidi se nám smějí, když vidí záběry z letu, na nichž vypadáme jako strhaní dědci se zdeformovaným obličejem. Ale s tím nic nenaděláte, tahle šílená vizáž je to nejmenší.

Ono to všechno totiž dost bolí. Od prvních loopingů, tedy vertikálních manévrů, to s vámi začne házet.

Můj mozek už naštěstí po těch letech strávených ve vzduchu hlavou dolů informaci o bolesti vypíná. Ano, cítím, že je to nepříjemné, ale neřeším to. Sotva do letadla sednu, jsem na tyhle stavy připravený. Jinak dýchám a stáhnu všechny svaly, aby mi krev neodcházela z horní poloviny těla do spodní. Při negativních géčkách to zase platí z opačné strany. V praxi máte zkrátka zatnuté břicho, aby se vám nepřelévala krev sem tam a neodkrvily se vám oči, které jsou v tomhle ohledu nejcitlivější orgán. Jakmile jim krev začne docházet, všechno vám nejdřív zešediví a pak se obraz zužuje, dokud celý nezhasne. Poznám, kdy se tenhle stav blíží, přichází třeba v dlouhých zatáčkách, kdy je přetížení fakt masakr.

Zpočátku se vám ze vzduchu chce zvracet, to je přirozené. Nevolnosti odbouráváte až postupně. Já měl kliku, že u mě všechno skončilo jen bolením hlavy, ale třeba jeden kamarád se takhle prozvracel až do reprezentace.

Talent řídit letadlo může mít dost lidí, ale orientovat se v těch obrovských rychlostech, poznat, kolikrát jste se kde otočili, sledovat, kde máte slunce, kde horizont, kolikrát jste už danou věc pod sebou viděli, to už je něco navíc.

V tu chvíli vám mozek pracuje na plné obrátky a vnímá jen tyhle podněty. Není prostor na žádné jiné myšlenky. Pamatuju si, jak jsem takhle letěl poprvé nad Karlovými Vary, které znám výtečně, a vůbec jsem netušil, kde jsem, byl jsem zmatený. Vzhůru nohama jsem netušil, kde je západ a kde východ, kde je dole a nahoře.

Teď už klidně doletím do Prahy pozadu.