Petr Krátký

Z právě otevřené myčky v zázemí restaurace jde intenzivní, nepříjemné horko. Na pohodlí se tu ale nehraje. Je třeba vyndat čerstvě umyté nádobí a další várku talířů a příborů do ní naskládat. Co se tam zatím nevejde a hromadí se přede mnou v obrovském dřezu s ruční pumpou, čistím ručně.

Kolik tak může být? Dvě v noci?

Tak nějak.

Opakování těchhle činností mě tedy ještě pár čeká. Štiplavá pára oznamující, že další jeden mycí cyklus právě skončil, mě ještě párkrát ovane. Šichta, která mi začala v šest večer, končí totiž až v šest ráno.

Jsem tu už měsíc. A pekelně mě bolí hlava, protože strašně málo spím. V devět ráno musím být každý den ve škole, kde se učím anglicky. Hodiny máme do tří odpoledne a už jsem při nich párkrát i usnul, protože jsem se prostě v bdělém stavu nedokázal udržet.

Těch deset, patnáct dolarů, co si přes noc vydělám v nonstop restauraci, ale potřebuju. Bez nich bych neměl za co si dovolit ani to nejobyčejnější bydlení v hostelu a něco k snědku. A anglicky si ještě neumím ani říct o základní věci, takže jiná práce pro mě nepřichází v úvahu. Nějaké peníze, vydělané hraním fotbalu doma v Česku, jsem si sice přivezl, jenže ty tady v Melbourne na jihovýchodním pobřeží Austrálie rychle mizí.

Ani na chvíli ale nepochybuju, že jsem udělal správně.

V sedmadvaceti letech jsem sebral svůj život do vlastních rukou a rozhodl se začít odznova. Ne v jiném klubu. Ne v jiném městě v republice nebo snad kousek za hranicemi. Kdepak. Úplně jinde, na druhém konci světa při pohledu na mapu i ve vnímání sebe sama. Bez fotbalu. Pryč z prostředí, které se mi tak zprotivilo.

Přitom právě fotbal se nakonec zase brzy má stát tím, co mě přivede na cestu, která mi dává největší smysl. Která mě dodnes naplňuje a cítím, že ještě dlouho naplňovat bude.

Cestu, která mě od té horké myčky v noční kuchyni přivede k práci pro jednu z nejsilnějších organizací současného světového sportu. K práci, v níž přesně v tom, co mi jako hráči scházelo, můžu pomáhat někomu dalšímu.

K práci, která mě dělá šťastným.

Nic z toho by se nestalo, kdybych v létě 2008 neposlechl svůj vnitřní hlas a nesebral odvahu nastoupit do letadla směřujícího na opačnou stranu zeměkoule.

V Boleslavi to tehdy byla velká věc. Když jsme tři kola před koncem druholigové sezony na jaře 2004 porazili doma Pardubice, přímo na stadionu odstartovaly oslavy táhnoucí se nepřetržitě dobrých čtrnáct dnů.

Co na tom, že ještě bylo potřeba odehrát zbývající dvě utkání, která jsme už v notně rozjařené náladě úplně nezvládli. Historický postup do nejvyšší soutěže nám už nikdo vzít nemohl. Ještě teď si živě vybavím, jak tehdejší brankář Míra Miller vzadu v autobuse dospával předešlý večer přímo cestou na poslední zápas.

V Boleslavi jsem díky fotbalu získal kamarády na celý život, zážitky. A taky vědomí, že spousta lidí na nás nezapomene, přestože jsme nebyli nejlepší hráči. Byli jsme průměrní, možná ani to ne, ale jednomu městu, jeho fanouškům, jsme udělali ohromnou radost. A sobě taky, vždyť i pro mě to v nadcházející sezoně byla ligová premiéra. Mohl jsem si najednou na vlastní kůži užít zápasy proti Spartě – kterou jsme dokonce na Letné porazili – nebo Slavii, zírat ze hřiště na zpívající fanoušky Baníku na Bazalech. Při remíze proti Slavii na Strahově se o mně mluvilo v televizi jako o smolaři remízového zápasu, když jsem nejdřív nezabránil gólové akci soupeře a potom sám neproměnil velkou šanci. Kdekdo by to bral jako pech, ale já byl unešený, že vůbec můžu v takových diskusích být. Hrát na takové úrovni. Nastupovat s hráči jako Marek Kulič, Marek Matějovský, Radim Holub, Martin Abraham nebo Roman Bednář, kteří se buď dostali do reprezentace nebo aspoň patřili k ligové špičce.

Nádherné časy.

Ale taky doba, kdy nám sice za fotbal někdo platil, ale s profesionalismem naše podmínky měly pramálo společného. Nikdo po nás ani něco takového nevyžadoval a už vůbec nám neukazoval, jak takovým správným profesionálem být.

Měli jsme dobře odtrénovat nebo odehrát zápas, ale jen co jsme slezli z trávníku, nikoho jsme nezajímali. Neřešilo se, jak k fotbalu přistupovat, jak se starat o své tělo, o rozvoj svých dovedností, o nakládání s vydělanými penězi. Nebyli jsme ani na dohled tomu, jaký servis a informace v tomto ohledu mají dnešní hráči. Spousta kluků i proto vedle spadání do obecných norem alkoholismu trpěla i závislostí na automatech, na sázkách. Nešlo o jednotlivce, byl to všeobecně rozšířený fenomén. Já byl naštěstí osvícený, že mě tyhle věci nikdy netáhly, nikdy jsem netoužil vyhrát velké peníze. Aniž bych tušil proč, můj mozek mi říkal, že to je špatně. Spousta mých tehdejších spoluhráčů to ale takhle neměla a dneska nevědí, co se sebou. Nemají peníze, které prohráli, ani náplň života.

Hlavně, po každém zápase se vyráželo ven. Vždycky. Na diskotéky, do baru. Byla to úplně běžná součást fungování fotbalisty. Slýchával jsem dokonce hlášky typu, že do tý ligy se musíš propít, jichž se někteří kluci vyloženě drželi. Věřím, že za těch dvacet let je to dnes už jiné, ale za nás to tak prostě bylo. Alkohol patřil k fotbalu stejně jako balon nebo kopačky.

Patřil vlastně i k úplně běžnému životu. Vždyť u nás na vesnici chodil každý na pivo. Součástí každé rodinné sešlosti byla vyzvání typu: „Dej si…“

A dej si ještě jednu. Dělej. To je v pohodě.

Nechceš? Tak seš divnej, jinej a kolektiv tě začne odstrkávat, protože nedržíš partu. Nemáš možnost být jiný, tým odlišnosti netoleruje. A nic takového já nechtěl, jsem kamarádský typ, mám rád, když se společnost okolo mě baví. I proto, že v naší rodině to neklapalo a mamka s tátou se v mých osmi letech nepěkně rozváděli, jsem si o to víc pevné zázemí kompenzoval mezi spoluhráči v kabině. Byl jsem ten, kdo vždycky půjde s ostatními, jen aby byl součástí celku. Ten, kdo vždycky pomůže, kdykoliv někdo potřebuje třeba si jen pokecat. Neuměl jsem říct na cokoliv ne.

Ani na ten alkohol, přestože mě to vnitřně netěšilo. Vždyť už jen z čistě zdravotního hlediska to je špatně. Člověk špatně regeneruje, necítí se dobře, ničí si tělo i mysl.

Ale já prostě neznal nic jiného.

Od nějakých šestnácti jsem hrál v Brně třetí ligu, zatímco jsem bydlel na intru, a v osmnácti mě ještě se dvěma spoluhráči koupili do Mladé Boleslavi. Dvě stě padesát kilometrů od domova jsem dostal byt u stadionu a vychovávalo mě tamní prostředí.

Jestli mám ale nějakou silnou stránku, tak jsem v průběhu let zjistil, že je to vnímavost k nejrozličnějším věcem okolo sebe. Přirozeně vidím, jaký efekt má na lidi to, jak žijí. Kdo jak dopadá. Jak se mu vrací, když je emocionální a líný, a jak se naopak projevuje něčí tvrdá, tichá práce. Tyhle vzorce se mi někde v mé mysli ukládají, aniž bych něco sledoval vědomě. Vnímal jsem všechno už tehdy jako hráč, jen jsem nevěděl, jak to přesně použít.

Stále mi asi právě vzhledem k tomu v podvědomí vyskakovala otázka, že je třeba něco změnit. Radikálně. Nejen z fotbalové stránky, ale i té životní, jinak se stane něco špatného. Nestačí přestoupit někam jinam, musím opustit celou tuhle kulturu, tohle myšlení lidí okolo sebe.

Zrálo ve mně přesvědčení, že musím pryč. Někam daleko.

Popíšu vám přesně, při jaké situaci jsem si ten sval utrhnul. Na začátku zápasu s Budějovicemi na jaře své první ligové sezony jsem odvracel soupeřův aut, který letěl trochu za mě. Vyskočil jsem, odehrál jsem míč hlavou, ale další soupeř se snažil mě přehodit. A tak jsem zase vyskočil a v tu chvíli mi ruplo ve stehně. Prásk. Jako když zlomíte větev. V slzách jsem šel k zemi a hned jsem věděl, že to bude špatné.

Určitě na moje zranění mělo vliv i to, co jsem slyšel od lidí z klubu: Že jsem si na něho zadělal, když jsem den před zápasem dlouho seděl v autě, protože jsem jel dvě hodiny z domova z Moravy.

Jasně. Ale tohle stejně nebylo o jednom nešikovném pohybu na hřišti nebo dlouhé cestě za volantem.

Tohle byl výsledek příšerného životního stylu. Výsledek našeho tehdejšího každodenního fungování. Špatné životosprávy a mizerné komunikace o tom, co jako hráči máme dělat. Vždyť mně ani nikdo dopředu neřekl, že nemám na otočku jezdit domů, že to je risk. A přestože to v klubu věděli, nepřizpůsobili tomu aktivaci před zápasem, nezdůraznili důležitost pořádného strečinku.

Řešilo se jen to, kdy budu moct zase hrát, protože jsem patřil do základní sestavy. Zároveň jsem k uzdravení nedostal podporu a servis, jaké jsem potřeboval.

Výsledkem bylo, že jsem se vracel nedoléčený a hned šel do plného tréninku. V něm jsem blokoval centr z boku tou zraněnou nohou a rána balonem mi stehenní sval zase znovu natrhla.

Zatímco dnes existují programy, kdy se hráči po zranění připravují stranou týmu a jejich trénink se modifikuje podle druhu a vážnosti potíží, po nichž se vracejí, i třeba podle věku a pozice na hřišti, tehdy to tak nebylo. Byl jsi prostě součást kolektivu a doktor řekl, že už jsi dobrej, tak jdeš zase trénovat. Sám jsem o tomhle aspektu v té době neměl žádné vědomosti a ani jsem je od svého okolí nedostal.

Čistě podle vlastního pocitu jsem se ale tentokrát už naštval a rozhodl se, že potřebuju lepší péči. Díky kamarádovým známým jsem pak odjel rehabilitovat do Itálie, na kliniku do Pescary, kde se třeba starali o sparťana Míru Baranka po jeho autonehodě.

Vrátil jsem se do přípravy už pod novým trenérem Dušanem Uhrinem. V Nymburku jsme na začátek běhali a já na tom byl fyzicky parádně, patřil jsem do skupiny nejlepších. Přesto mě Dušan při jednom z běhů zastavil a říká mi: „Kraťas, ty pajdáš.“ Vysvětlil mi, že přetěžuju jednu nohu, protože podvědomě ulevuju té zraněné. A že musím začít zase úplně od začátku zvykat si na zátěž, jinak že se zase zraním. Dušan byl první, kdo mě kdy na takovou věc upozornil.

A samozřejmě, že jsem se brzy zase opravdu zranil.

Krátce nato Boleslav na mé místo podepsala jiného hráče a mě po uzdravení poslali na hostování do Brna.

Do Brna, které bylo kousek od místa, odkud jsem pocházel. To znamená, že jsem i tam neustále jen chodil s někým na pivo a pokračoval v šílené životosprávě.

Po návratu do Boleslavi jsem už většinu času trávil v béčku, kde si mě ale oblíbil trenér František Šturma, který se mnou jako první hodně mluvil, dával mi rady a když odešel do Liberce, zmínil se tam o mně. Vznikl z toho přestup, dostal jsem novou šanci.

Šanci, která vzala za své hned během úvodního dvojzápasu Intertoto cupu s kazašským Tobolem Kostanaj. U nich jsme uhráli remízu 1:1, doma jsme pak dostali 0:2, přičemž oba góly šly během prvního poločasu přes moji stranu. Měl jsem před sebou křidýlko, které mi moc nepomohlo s bráněním, a na mě se valil jeden útok za druhým.

O pauze jsem šel ze hry a v tu chvíli jsem v Liberci prakticky skončil.

Další měsíce jsem dostal velkou školu ohledně fotbalové politiky. Jak to vypadá, když nemáte agenta nebo nad vámi někdo nedrží ochrannou ruku. Byl jsem hráč, který přišel odjinud, v očích svých nadřízených jsem neobstál, a tak mě okamžitě odstřihli. Poslali mě do rezervy bez jakéhokoliv vysvětlení. Prostě jsem jednoho dne uslyšel, že zítra se mám hlásit na tréninku béčka.

Ale já jsem takový, že jsem se šel zeptat, co se děje. Jo, měl jsem špatnej zápas. Fajn, beru. Ale co s tím?

„Nejsme s tebou spokojení,“ řekli mi.

Super, a co mám teda dělat, abyste spokojení byli? Jak se mám zlepšit?

„Nic. Budeš v béčku a za půl roku ti končí smlouva…“

Péče o hráče absolutní nula. Tak jsem hrál za béčko, naštvanej a úplně bez energie, přičemž jsem okolo sebe slýchal, že tam nemám co dělat, protože herně patřím do ligy. Proto jsem se chodil na vedení ptát, čímž jsem se pro ně stal vyloženě nepohodlným. Stávalo se, že si mě třeba zavolali do kanceláře, aby mi oznámili, že jsem dostal pokutu deset tisíc. A mě zajímalo za co.

„Slyšeli jsme tě sprostě nadávat při tréninku.“

Na poslední tři měsíce jsem dostal sporttester, že mám každý den běhat na Ještěd a zpátky. Jen proto, aby mě při jakémkoliv vynechání mohli stáhnout o peníze za neplnění povinností.

Tehdy jsem ztratil poslední ideály ohledně fotbalu a české nátury. Odešel jsem hrát třetí ligu domů do Brna za Bystrc, ale novou šťávu jsem nenašel. To nebylo prostředí, které by mě nakoplo zpátky. Tam už se jednak ani pořádně netrénuje a o profesionálním přístupu se nedá mluvit vůbec, ale přestože v klubu byli fajn lidi, vědomosti, jak pomáhat hráčům k růstu, jednoduše neměli. Nikdo si nekladl otázky, jak kohokoliv posunout nebo co kdo plánuje do budoucna.

Ne. Přijď a hraj. A pokud zahraješ dobře, všichni tě mají rádi. Pokud ne, nikdo se s tebou nebaví.

Na tohle jsme byli všichni zvyklí, vyrostli jsme v tom. Jistě. Něco se musí změnit, takhle to dál nejde, zvonilo mi ale čím dál častěji v hlavě.

Jsem odmalička soutěživý, nesnášel jsem prohry, a naopak vítězství, kdy jsou šťastní všichni lidi okolo, mě úplně nabíjelo. Tenhle pocit se na dlouho stal mojí závislostí, ale tady už jako by se i jeho síla vytrácela. Namísto toho jsem přemýšlel, co vlastně můžu dělat jiného než fotbal.

Vystudoval jsem sice informační technologie, ale dálkově. Reálné vědomosti jsem neměl. Začínal jsem s tímhle oborem, když jsme dělali na 386kách, a ve chvíli, kdy jsem rozmýšlel své další směřování, už byly běžné laptopy. Bylo mi jasné, že v tomhle oboru se nemám šanci chytit. Máma mi radila, ať prostě zajdu na pracák, ale to jsem necítil, že chci. Nevěděl jsem, co bych dělal. Kopat potrubí jsem nechtěl, na kamion jsem neměl řidičák. Ani tohle ani žádné jiné zaměstnání, na které jsem si dokázal vzpomenout, se mi nejevilo jako moje cesta.

Cítil jsem jenom, že něco se musí změnit.