Petr Malý

„Co ti je?“ ptá se mě spoluhráč Tomáš Berger.

„Nic,“ povídám a dál se věnuju hře. Před chvilkou začal náš zápas zimního přípravnýho turnaje, hrajeme na umělce vedle Edenu. Na to, že je osmnáctýho ledna a zima jako v kriminále, přišlo docela dost lidí. A já idiot se ani pořádně neoblíknul. Hlavou mi běží, že se musím pořádně zahřát.

„Seš nějakej divnej,“ kouká na mě Bergie. Nenechá se odbýt, ale já už se zase dívám, kde je balon. „Nic mi není,“ křiknu na něj.

Rozběhnu se jednou, stop.

Vystartuju podruhý. Pak potřetí.

Najednou se mi začne motat hlava, tak se předkloním a… Od tý chvíle mám černo.

Když přijdu k sobě, ležím na zádech na trávníku a nad sebou vidím sklánějící se vyděšený obličeje. Maséra. Doktora. Spoluhráče Zbyňu Pospěcha.

„Ty vole, co se to děje?“ říkám si a snažím se rozpomenout, proč jsem se tu takhle ocitnul.

Proč mi je taková strašná kosa? A proč jsem sakra pochcanej?

Bylo mi jasný, že to jednou skončí.

Nevěděl jsem kdy a už vůbec bych netipoval, že tak brzy, ale stejně jsem si každou minutu v lize užíval naplno, jako by byla ta poslední. Celý ty tři roky, co jsem měl to privilegium mezi těma nejlepšíma hrát. „Ty jo, tohle mě tak baví,“ uvědomil jsem si kolikrát přímo při zápasech.

Vždyť my ještě ve třiadvaceti hráli jen pražskej přebor, až pátou nejvyšší soutěž.

My, tím myslím sebe a právě Tomáše Bergra, s nímž jsme dodnes nejlepší kámoši a tu neuvěřitelnou cestu jsme prošli spolu. Ukázali jsme tak i dalším klukům, že šance existuje vždycky. Měli jsme kliku jako hrom, ale taky jsme asi nebyli špatný fotbalisti.

Přesto jsem dlouho nevěřil, že se do ligy nakonec dostanu.

Přesně si pamatuju léto 2006, kdy hrála Slavia ještě nahoře na Strahově a přijel tam začátkem sezony Liberec. Za něho hrál Honza Holenda, kluk, s kterým jsme v dorosteneckým věku na trénincích pravidelně chodili spolu do dvojice. Zavolal jsem mu, jestli mi nenechá lístky, že se na něho půjdu mrknout. Klaplo to, tak jsem ze strahovskýho ochozu mohl sledovat, jak Honza dává první gól Slovanu, kterej nakonec vyhrál 2:0.

Přál jsem mu to, zároveň jsem se nemohl zbavit otázek a výčitek.

„Tak Holenda hraje ligu a já se plácám v pražským přeboru. Přitom nejsem horší fotbalista než on…“

Tenhle pocit byl tak intenzivní, že ve mně spustil dřív nepoznanou snahu. Dokopal jsem se, abych na sobě okamžitě začal dřít. Fakt jsem to od tý doby valil. Dalšího tři čtvrtě roku jsem denně dvakrát trénoval. Chodil jsem běhat, dával si dlouhý tratě i sprinty.

„Kousni se do prdele a něco pro to udělej. Pojď do toho. Zkus to,“ hecoval jsem sám sebe, protože jsem si znova uvědomil, co vždycky bylo mým dětským snem.

Co mě zachránilo, abych podobně jako kluci z naší břevnovský party, v níž jsem vyrůstal, neskončil v průserech, jako jsou drogy nebo vykrádačky.

Fotbal.

Vidina, že se jednou dostanu do ligy.

Odmalička jsem uměl kopnout do balonu a nic jinýho mě nezajímalo. Na rodinných návštěvách přede mnou schovávali všechno kulatý, protože jsem byl jak blázen. Táta mě proto v pěti letech čapnul a odvezl na Letnou na sparťanskej nábor, kde si mě nechali, přestože jsem byl o rok mladší než kluci okolo mě. Od tý chvíle jsem definitivně žil jenom fotbalem. Byl jsem buď na tréninku nebo na školním hřišti kousek od našeho baráku. Doslova. Já neměl jako malej ani počítač.

Největší trest, co mi naši kdy dali, bylo, že jsem jednou nesměl na zápas.

Už ani nevím za co, ale asi jsem byl drzej. Jak jinak, to byl vždycky můj problém. Nesnášel jsem autority, byl jsem konfliktní. Učitelé nevěděli, co se mnou. I když jsem věděl, že ten druhej má pravdu, stejně jsem to neuznal a šel jsem proti.

To mi ovšem ublížilo i na startu fotbalový kariéry.

Na Spartě jsem prošel celou mládež. Ne, že bych přímo vynikal, ale ani jsem tam nebyl do počtu. V dorostu mě pak dokonce posunuli do druholigovýho béčka, což dělali s klukama, u nichž viděli nějakej potenciál. Dostal jsem smlouvu na dva roky a pod trenérem Kotalem jsem hned i něco málo odehrál. Jenže ten po roce odešel trénovat do Ruska a u jeho nástupce Borise Kočího jsem narazil.

To byl přesně člověk, s nímž jsme si nesedli. Ten mě seknul hodně.

Denně jsem na něho pindal a on mi zase dával před ostatníma kouř. Objektivně jsem podrejval jeho autoritu a on se po mně za to vozil. Nezůstali jsme si nic dlužný. Nebylo překvapení, když za mnou na konci zimní části sezony přišel, že se mnou dál nepočítá, a ať si něco najdu.

Neměl jsem žádnýho manažera a netušil jsem, co mám jinýho dělat, tak jsem se rozhodl pro jedinou možnost, na jakou jsem dokázal přijít: Sehnal jsem si číslo na pana Peltu, tehdy ředitele Sparty.

Zavolal jsem mu a on neměl problém se se mnou potkat. „Jo, přijeď, domluvíme se,“ houknul. Tak jsem se za ním vydal na Letnou. Ani ve svý pozici se nezdráhal bavit s devatenáctiletým floutkem z béčka, což je přesně dojem, jakej z něho mám i dneska po letech. Zažil jsem ho jako nadřízenýho i na svazu coby předsedu, a i tam se s ním dalo normálně mluvit a co mohl, to pro nás udělal.

Vybavuju si, že za těch pár minut, co jsem tenkrát strávil v jeho kanceláři, stihnul vyřídit asi tak osmatřicet telefonátů. Mezi tím si ale vyslechnul i moji prosbu, ať mě dají někam na hostování, když mě Kočí dál nechce.

„Dobrý, něco seženu. Zavolám ti,“ rozloučil se pan Pelta a já si pomyslel: „Jo, ty mi tak zavoláš, to určitě.“

Jenže odcházím z Letný, ještě nevyjdu ani přes závoru na parkovišti, a on na mě mává z okna, ať jdu zpátky, že pro mě něco už má.

Tak jsem se dostal do divizního Králova Dvora.

Jak se říká, že umírající člověk vidí něco vzadu, nějaký světlo, tak já teda neviděl nic.

Nic, jenom tmu.

Přitom nebýt našeho doktora Ládi Šindeláře, kterej ke mně přiběhnul, nahmatal mi tep asi 400 za minutu a rychle něco píchnul, bylo po mně. Bez přehánění. Tím, jak mi tep zklidnil, mě zachránil. Jinak bych neměl šanci, tak jako spousta jinejch lidí, který arytmie postihla někde, kde se k nim nemohl lékař hned dostat nebo nebyl tak duchapřítomnej. Protože co jsem slyšel, ani lidi ze záchranky nevěděli, co se mnou dělat. Přestože na přáteláky s námi doktoři běžně nejezdili, Láďa tady zrovna naštěstí byl. Dodnes mu každý ráno osmnáctýho ledna píšu a děkuju. Ten den slavím jako svoje druhý narozeniny a pokaždý, když se s Láďou vidíme, se obejmeme.

Přímo na hřišti jsem mu přitom začal hned zase omdlívat. Než mě sanitka odvezla do nemocnice, stalo se to ještě asi pětkrát. Arytmie se mi pořád vracela. Jak mi zapadával jazyk, musel mi Láďa vysadit sanici a držel mi celou cestu hlavu, abych se neudusil.

To mi líčil až druhej den, co jsme si volali, já si z toho pamatuju jen útržky. Jen momenty, kdy jsem otevřel oči a slyšel ho, jak říká, že to bude dobrý a že jedem do Vinohrad.

Tma.

„Víš číslo na manželku?“

Řekl jsem mu ho.

A zase tma.

Víc si nevybavuju. Jen ukrutnou zimu. Jak jsem totiž na hřišti omdlel, dostal jsem se do synkopy. Tělo se kompletně uvolnilo, jako bych umíral, to proto ze mě všechno vyšlo a měl jsem tu mokrou kytaru na trenkách. A přestože mě zabalili do termofolie, pořád jsem se nemohl zahřát. V nemocnici jsem dokola prosil, ať mě přikrejou.

Na strach, co se mnou je, jsem ani nepomyslel. Chtěl jsem jenom další deku.