Petr Pilát

Smutek.

Necítil jsem nic jiného než smutek, že je všechno v pytli.

Začal jsem pomalu vnímat a hned si uvědomil, že to je špatné. Au, ta ruka bude asi zlomená. Druhá taky.

Vedou ze mě hadice.

Mám sešité a ovázané břicho.

To asi není úplně v pohodě.

Moje první myšlenka, kterou si po probuzení z kómatu pamatuju, patřila skvěle rozjeté sezoně. Vůbec jsem netušil, co se stalo, ale bylo mi jasné, že tohle je průšvih. Že je po srandě a nějakou chvíli si nezajezdím. Měl jsem přitom všechno tak parádně našlápnuté.

Do prdele, proč teď?

Co jsem provedl za koninu, že jsem to tak pokazil? Vždyť zatímco se tu válím, jsem přišel o body.

Spadnul jsem při tréninku. Při běžném skoku, jaký jsem předtím zvládl už nesčetněkrát.

Dozvěděl jsem se, že jsem byl dlouho v bezvědomí, hlava mi třeští kvůli těžkému otřesu mozku, ale lékaři, jimž děkuju za skvělou práci, mi zastavili krvácení v lebce v pravý čas a nemusel jsem na další operaci. Od žeber mám roztrhaná játra a plíce, k tomu polámaný hrudník a slezinu i žlučník na kusy. Ten mi ostatně rovnou sebrali, nemělo cenu ho zašívat.

Nebudu to zlehčovat, šlo mi o život. Já se přesto ani na vteřinu nebál, že se nedám zdravotně do pořádku. Štvalo mě, že nikomu neukážu trik, který jsem se zrovna naučil.

A sakra, sakra. Sakra! Na sobě jsem měl svou oblíbenou helmu, o níž mi teď řekli, že je rozlámaná na kusy. Taková škoda.

Jasně, stojí pár tisíc a dostanu novou, ale stejně. Já ji měl tak rád.

Co motorka? Jen odřené plasty, fajn.

Roztrhané vnitřnosti a krvácení do mozku mi nenahnaly strach. Strach jsem měl, co se životem.

Dobře, a co teda se mnou, kdy budu moct zase skákat?
Cože?
Ne.
To ne.

Lékaři mi právě oznámili, že to je špatné. Že můj život se musí razantně změnit. Na sport mám zapomenout, příští dva roky se budu postupně vracet do kondice, v níž jsem byl před zraněním. Na motorku po celou tu dobu nesednu.

Představte si, že milujete svůj lifestyle tak jako já. Že si žijete pohádku a najednou vám řeknou tohle.

Nebo si to radši ani nepředstavujte.

Moje rodina je smířená s tím, že dělám nebezpečné věci. Pokud se mi něco přihodí, za všech okolností má ségra za úkol mě vyfotit. Udělat mi památku na nelehkou chvíli, začátek příběhu se šťastným koncem, protože nikdy není jiná možnost, než že to dobře dopadne. Nikam ty fotky nešířím, mám je u sebe a občas se na ně podívám, abych neztrácel pokoru. Když vidím ty z nemocnice z března 2015, je to fakt síla.
Ty kráso, strašný.

Měl jsem servaný obličej, spadlé oko, nevypadal jsem vůbec hezky.

Zpočátku jsem na tom byl opravdu bídně. Obrovsky mě bolela hlava, v noci jsem nespal a nezabíraly prášky na spaní ani na bolest. Do toho jsem neustále poslouchal, že na motorku můžu zapomenout, což mě sundávalo ještě víc.
Roztrhané vnitřnosti a krvácení do mozku mi nenahnaly strach.
Strach jsem měl, co se životem.

Je tohle můj konec? Co bych teď měl dělat? Dosud se mi nepřihodilo, že bych se jediný den nudil. Bez motorky by se mi zhroutil svět. Měl jsem se příští dva roky dávat do kupy.

Dva roky.

Já za dva a půl měsíce znova skákal.

Ale nepředbíhejme.