Petr Svoboda

Představte si dvě puštěné televize vedle sebe, jak se je pokoušíte sledovat najednou.

Přesně to jsem viděl, kdykoliv jsem ve druhém roce na farmě Toronta přišel domů z tréninku a zapnul telku. Nebyl jsem schopný zacílit na jeden bod, moje oči se v něm nepotkaly, pokračovaly každé svým směrem dál a křížily se.

Nejdřív jsem to přikládal námaze. Prostě moc trénujeme, musím si odpočinout… Jenže mé stavy se nelepšily. Po každém fyzickém výkonu to samé. Dvě televize. Brýle předepsané od očaře všechno na chvíli zlepšily, ale za pár týdnů jsem už i s nimi zase viděl dvakrát.

Do toho únava. Šílená únava.

Když jsem se přetáhl, byl jsem zároveň schopný čtyřiadvacet hodin nespat. Nešlo to. I přes naprosté vyčerpání nebylo moje tělo schopné zrelaxovat.

Samozřejmě se to projevovalo i na ledě. Hrál jsem, celkově asi ne úplně špatně, ale zpětně si uvědomuju, že už mi nějakou dobu přišlo něco v nepořádku. Aniž bych si byl ochotný nepostřehnutelné potíže připustit, cítil jsem je. Po příchodu z NHL na farmu jsem byl všude o dva kroky rychleji, za rok jsem ale najednou nebyl schopný nikomu ujet. První sezonu jsem měl hodnoty využití kyslíku VO2 max přes šedesát, ve druhé jsem spadnul někam k padesáti, přitom jsem trénoval pořád stejně.

Na začátku třetího roku v zámoří už můj propad začal být znatelný. Výkonnost šla dolů i v zápasech, v Torontu se mnou přestali počítat, a i na farmě mi dali najevo, že se nebudou zlobit, když si najdu místo jinde. Měsíc po začátku sezony jsem se tedy vrátil do Třince, jemuž jsem v extralize patřil.

Tam moje potíže vygradovaly. Hned první noc jsem nedokázal zabrat, tak jsem ve tři ráno sedl do auta a jel rovnou do Třince, kde mi v sedm dali pokoj na hotelu a já konečně usnul. Tak tvrdě, že mě probudil až pozdě odpoledne mobil. Mraky zmeškaných hovorů, lidi z klubu, novináři.

Po návratu do tréninku se dostavil starý známý pocit. Přišel jsem si ukrutně zfáraný. Deset minut jsem byl schopný dupat naplno, pak najednou jako kdyby mě někdo vypnul. Mohl jsem být odpočatý, jak jsem chtěl, můj výkon ale najednou spadnul tak o osmdesát procent. Extrémní únava, nemohl jsem se dostat na výkonnost, jaké jsem byl schopný.

Tušil jsem, že tohle je špatně a vážně to není tím, že bych něco flákal. Začal jsem tedy hledat odpovědi a dostal se do kolotoče detailních vyšetření. CT mozku, krev, elektrody… A nic. Žádný nález. Až doma v Jihlavě, kde jsem pro jistotu kolečko absolvoval podruhé, mi pomocí lépe připojených elektrod přišli na důvod mých problémů.

Dostal jsem vysílač a přijímač na šíji a rameno, po výbojích silných, jako by mě někdo mlátil lopatou, mi rameno nekontrolovaně lítalo, začal jsem se ohromně potit a přístroje ukázaly, že odpovědi mého nervového systému jsou pomalejší, než by měly být.

Myasthenia gravis. Porucha nervosvalového přenosu.

V republice je známých zhruba tisíc případů. U některých lidí se na tuto diagnózu ani nepřijde, zkrátka jsou jen víc unavení. Nebudu vás zatěžovat detaily, jen si ale představte, že váš mozek vysílá signály do svalů tak, že mezi nervovým zakončením a svalem je tekutina, která vzruchy přenáší. Tvoří ji váčky, které začal můj imunitní systém likvidovat. Povely k rozhýbání svalů se tak opožďovaly, jako když zavřete tři křižovatky a svedete provoz do jediné, přesun z místa A do místa B se protáhne. Znamená to, že když se měl můj sval stáhnout či napnout, dostal k tomu povel pozdě. Jde o zlomečky sekund, ale v hokeji to znamená, že se v jednu chvíli potřebuju odrazit a… už je pozdě. Tělo se propadne o neznatelný kousek, klidně jen o milimetr jinam, ale pohyb už je v takovou chvíli jiný. Jsem pozdě u protihráče, nepřesně přihrávám.

Největším odborníkem na myasthenii byl tehdy v Česku jistý pan primář v Ostravě. Než jsem se k němu vypravil, dostal jsem varování. Prý je to tak trochu génius, proto mám čekat zvláštní projev, až se mnou bude mluvit.

A skutečně. Nejdřív do mě pral ohromný proud, pak slabší, nakonec zkoušel reakce na očním nervu. Když byl se vším hotový, schoulil se do židle a s pohledem kamsi do ztracena vedle mě na zem, spustil zlověstným způsobem slova, která mi ve dvaadvaceti navždycky změnila život.

„Ty jsi skončil. Zapomeň na hokej. Jestli budeš hrát dál, tak umřeš.“

Jeho tón nedal šanci pochybovat, té scéně už chyběla jen temná filmová hudba.

Vyšel jsem z ordinace jako zmlácený. Čekala na mě přítelkyně, tak jsem ji vzal za ruku, že jdeme pryč.

„A co ti řekl?“
„Nic, pojď…“
„Ne, sedni si a pověz mi to.“

Posadil jsem se vedle ní a rozbrečel se.