Petra Nováková

Patnáct.
Dvaadvacet.
Třicet. Konec bodovaných pozic.
Třicet sedm.
Čtyřicet. Jedu očima výsledkovou listinou. Odshora, protože mi přišlo, že jsem jela docela dobře.
Čtyřicet pět. Čtyřicet… osm?

Aha. Tak ono to zas tak dobrý nebylo.

Minulou sezonu to takhle na svěťácích vypadalo pokaždé. Funkčně bylo moje lyžování v pořádku, ale vnitřně jako bych stále cítila rezervy. Prostor, kdy by to šlo ještě odpálit. Udělat ještě jeden krok, aby to mělo ten správný drajv. Na trénincích to nebylo zlé. Sice tam nemáte srovnání s konkurencí, ale pocit vám napoví. Připadalo mi, že nejsem tak špatná, i trenér mě povzbuzoval, že vypadám nadějně. Tohle by konečně mohlo být dobré, honilo se mi pak hlavou v průběhu závodů.

Pak jsem se postavila k výsledkové listině a očima klesala níž a níž.
48. - Petra Novakova.
51. - Petra Novakova.
36. - Petra Novakova.

S každým dalším pohledem na podobné umístění se mi zase o něco víc chtělo končit. Normálně to zabalit, říct, že na světovou špičku už nemám a nazdar. Jdu se věnovat škole, protože lyžování evidentně nemá budoucnost.

Roky předtím jsem i přes potíže se zdravím jezdila stále líp a moje forma i výsledky plynule stoupaly. Najednou nastala loňská zima, během níž jsem se dokonale propadla. Ve svěťáku jsem nezískala ani bod.

Nula. Nic. Ani jednou jsem se nedostala do top třicítky jakéhokoliv závodu. Na žádné patnáctce, desítce, pětce... Nikdy. Kdybych se musela rozhodnout do pár minut po ohlášení výsledků, už jsem vážně asi tak třikrát ukončila kariéru. I potom na cestách mezi soustředěními se mi pořád honilo hlavou, jestli tohle má cenu. Jestli se z toho ještě někdy dostanu.

Být na všechno sama, možná by mě to i zlomilo, přiznávám. Vždycky jsem se ale v proudu myšlenek dostala ke všem, co jsou se mnou. Co mě podporují. To jim jako v půlce zimy řeknu, že na to kašlu?

Měla bych se čemu věnovat, studium na vysoké škole chemicko-technologické je samo o sobě dost náročné, ale co bude dělat trenér? Vždyť se živí tím, že mě připravuje. A co lidi, kteří se mi starají o vybavení? O zázemí? Moje závodění je výsledkem práce spousty lidí, které bych všechny zklamala a zkomplikovala jim život. Nemůžu to jen tak odpískat.

Potom jsem si řekla, že tenhle sport dělám tak dlouho a na takové úrovni, že by nemělo smysl se ho vzdávat. Kdybych všechno zahodila, už nikdy se nezvládnu vrátit na svoji současnou úroveň. Už jen fyzičku, jakou na běžecké lyžování potřebujete, nejde nahnat jen tak z ničeho.

O svých pochybách jsem přitom nemluvila ani se svými nejbližšími. Užírala jsem se sama a jen občas vybouchla v klasickém holčičím záchvatu. Jako když jsem třeba na Tour de Ski dvacet minut před startem brečela do telefonu doktorovi, že v žádném případě nechci jet.

Uklidňoval mě, ať si to dám na pohodu, hezky si zazávodím a nepřemýšlím o ničem dalším.

Měl samozřejmě pravdu, jenže já byla tak vystresovaná ze svých předchozích výkonů, že už jsem vystartovala v křeči a nedokázala se nahodit.

Takhle to postupně vypadalo každý závod. Myšlenky, že jsem mizerná a zase to dopadne špatně, mě brzdily. Nechtělo se mi, měla jsem strach, co přijde. Věděla jsem dopředu, že to podělám, že už to letos neprolomím.

Bojím se… Nevím, jestli to vůbec dojedu… Bude to bolet a já nechci, aby to bolelo… Radši bych se otočila a utekla domů… Takovéhle věci mi lítaly hlavou i při řazení na start. Večer před závodem jsem už bývala tak vystrašená, že jsem nemohla myslet na nic jiného.

Potom si mě představte v půlce trati, kdy máte kyselé nohy, hoří vám záda a váš odraz je jako plivnutí do prázdna, protože nemáte sílu. Kdy se vaše svaly zvláční a vy jste jako hadrový panák. Okolo vás vám všichni odjíždí a každé další startovní číslo závodnice, co mizí z dohledu, vás víc a víc zatlouká pod zem.

„Už chci být v cíli,“ je jediná myšlenka, která vás drží v pohybu.

Tlak jsem si na sebe postupem let naložila sama. Tím, že jsem chtěla odměnit lidi, kteří mi pomáhají, nějakým výsledkem. Vrátit jim něco zpátky. Trenérovi, servisákům, fyzioterapeutovi, sponzorům. Uvědomuju si, jak úžasně mi třeba vycházejí vstříc na Olympu, sportovním centru pod ministerstvem vnitra. Všichni dělají, co můžou, abych se zlepšovala a já jim nic nepřináším. Co mají ze dvaatřicátého místa na svěťáku? „Teď musím,“ zarývalo se mi tedy čím dál hlouběji do hlavy, jak se nedostavovaly očekávané výsledky.

V takovém rozpoložení nikdy nezaběhnete dobrý výsledek.

Moje poslední nulová sezona proto skončila fiaskem. V té příští, olympijské, něco podobného nesmím dopustit, zařekla jsem se. Když mi tedy na konci září našli zánět v krčku kyčle a nařídili měsíční klid, bylo mi zase pěkně mizerně. Takže já se z toho nevyhrabu?

Teď vím, že se stalo to nejlepší, co mohlo.