Radek Dvořák

Ten rozhovor trval pět vteřin, víc ne.

Kouč Jacques Martin za mnou zašel hned na úvodním mítinku po mém návratu k Panthers a oznámil mi, že pro mě má pozici ve třetí lajně. „První dvě pětky máme obsazené, na ofenzivní role jsou tady lepší hráči, ty budeš hrát dozadu,“ řekl mi. Tím celá konverzace skončila.

Zůstal jsem zírat s otevřenou pusou, zatímco hlavou se mi honila spousta otázek.

To teď jako budu hrát jenom oslabení? Přesilovky už ne? A při pět na pět budu chodit na led jenom proti nejlepším lajnám soupeře? Na nic víc tady nemám nárok?

Bylo mi třicet, podepsal jsem na Floridě dvouletou smlouvu poté, co jsem rok předtím v St. Louis hrál první druhou lajnu. Na bránění jsem byl zvyklý. Vycvičil mě v mládí už Motor a v NHL mě taky trenéři často využívali na oslabení, což jsem bral s povděkem jako čas ve hře navíc. Hrát proti hvězdám soupeře pro mě nebyla taková novinka. Ale zároveň jsem byl do té doby pořád braný jako ofenzivní útočník, měl jsem za sebou i bodově hodně povedené sezony. Těšil jsem se, že něco takového se po mně bude chtít i teď, když jsem se jako zkušený hráč vrátil do klubu, v němž jsem v NHL kdysi začal.

Místo toho jsem dostal tuhle ťafku. Ránu pro ego.

Budeš defenzivní útočník. Tečka.

Možná působím jako člověk, který s každým vyjde a než si dělat problémy, stáhne ocas, ale vím, že takový nejsem. Jako každý profesionální sportovec mám i já svoji hrdost. Nepovažuju se za otloukánka, který všechno odkývá. Když je pro mě něco přes čáru, postavím se tomu.

Byla i tohle situace vyžadující takovou reakci? Měl jsem se vzepřít a říct, že kvůli tomu, abych jenom bránil, jsem sem nepřišel?

Pralo se to ve mně. Musel jsem si sám v sobě srovnat, co vlastně chci dál. Co očekávám od své kariéry.

Mám nad sebou brečet? Mám to vzdát?

Ne, to přece nejsem já. Můj přístup je přece takový, že se dovedu kousnout.

Po pár dnech, kdy se mnou nic moc nebylo a potřeboval jsem si tuhle novou situaci sám pro sebe zpracovat, jsem se vrhnul do tréninku s úplně novou chutí. S chutí, že všem ukážu, jakou udělali chybu, že ve mně vidí jen hráče pro rozbíjení, ne tvoření.

S vědomím, že spousta věcí se přece může změnit. Že všechno zlé je přece pro něco dobré.

A hlavně s pokorou, že přece pořád mám smlouvu v NHL a chci v ní zůstat až do konce kariéry.

S pokorou, která mě dostala z Tábora až sem, do nejlepší ligy světa, provedla mě všema těma předchozíma rokama a získala mi spoustu celoživotních přátelství.

Dodnes si neskutečně živě vybavím pocit, jaký jsem tehdy míval.

Po tréninku na ledě, kdy už se všichni spoluhráči z dorostu sprchují a jdou domů nebo na intr, si já navlíkám tepláky a mikinu a odcházím na opačnou stranu, směrem k tribunám zhasnutého zimáku.

Stojím pod schodama. Cítím mrazivou vůni ledu. Je úplné ticho, jen sem tam něco zapraská, protože po našich večerních tréninkách už nikdo na stadionu není, jen vrátný.

Pak vyběhnu.

Nahoru a dolů. Nahoru a dolů. Nahoru a dolů. A ještě jedny další extra schody.

Nevybíhám je proto, že se někdo dívá, ani proto, abych o tom vyprávěl trenérům. Ani nelákám další kluky, aby třeba šli se mnou. Ne. Jsem v tomhle samotář a dělám to pro sebe. Už jen vědomí, že si oproti ostatním přidávám, mi ohromně pomáhá. Dodává mi pocit, že dělám, co můžu, abych to v hokeji někam dotáhnul.

A chci tenhle pocit mít zase příště znova, vyloženě se na něj po dalším tréninku těším. Těším se, jak se budu po těch několika sériích extra schodů sám sprchovat s vědomím, že jsem zase udělal něco pro to, abych se posunul blíž splnění svého snu.

Přestože to samozřejmě byla dřina. Samotný běh do schodů mě ani tak nebavil, vlastně jsem ho spíš nesnášel. Jenže zároveň jsem právě v tomhle viděl cestu, jak uspět. A protože jsem povahou bejk, který když se do něčeho zakousne, chce jít na maximum, tak jsem příště stejně znovu šel.

Přitom když kluci po tréninku pokračovali na pivo, nezůstal jsem stranou. Byl jsem zvíře jako oni, žádný slušňák, co vypadnul z učebnice.

Jen jsem za nimi dorazil později. S těmi extra schody v nohách.

Měl jsem to takhle se vším odjakživa. Ať už ve škole nebo ve sportu, přirozeně jsem chtěl dělat věci navíc oproti ostatním. Už jen proto, abych jednou neměl výčitky, že jsem něco ošidil.

V hokeji mi rozhodně pomáhalo vědomí, že to celé má cenu. Od určitého věku totiž chápeš, že nad ostatními vynikáš, a to tě motivuje, že chceš být ještě lepší. V mém případě mi sebevědomí dodávalo, že jsem byl zvaný do krajských výběrů, potom mládežnických nároďáků a byl o mě zájem z větších klubů.

Nejdřív se ve čtrnácti ozvala Sparta, manažer Pavel Wohl nabízel, že bych bydlel vedle tehdejší opory Petra Hrbka, který by se o mě staral a vozil mě na zimák. Měl bych zařízenou i střední školu, vymyšlené to bylo pěkně.

Jenže já, a hlavně rodiče, jsme se Prahy přece jen zalekli. Připadala nám pro patnáctiletého kluka jako moc velký skok.

Táta se proto vyrazil optat do Budějovic, kde mu okamžitě řekli, že nepřichází v úvahu, abych jako Jihočech odcházel do Sparty a že o mě stojí. Netrvalo dlouho a podepsal jsem svoji první smlouvu. Od patnácti jsem nastoupil do Motoru.

Přitom i když jsem odmala patřil k těm nadaným, byla okolo mě spousta lepších kluků. Na rozdíl ode mě ale třeba neměli takové možnosti jako já. Třeba už jen podporu rodiny, na níž jsem se já vždycky mohl spolehnout. Odmalička až třeba po moment, kdy se mnou mamka bydlela první dva roky na Floridě, aby mi vařila a starala se mi o zázemí.

V kariéře sportovce, ale vůbec i v životě, pokud chce někdo uspět, musí samozřejmě sám hodně úsilí investovat, ale bez podpory nejbližšího okolí těžko uspěje. Potřebuje vyrůstat v prostředí, které mu umožňuje, aby se věnoval tomu, čemu sám chce, a i tak se musí sejít strašně moc věcí dohromady v tu pravou dobu.

Někomu to pak v tom přelomovém období vyjde, někomu ne. Co jsem ale za celý život viděl okolo sebe, tak to zvládnou spíš ti, kteří mají vizi, do níž vloží srdce, práci a pokoru. A mají oporu ve svém okolí, hlavně v rodině. Zároveň ale takovou, která je nesvazuje přehnaným očekáváním a nežene je, aby přeskakovali jednotlivé kroky vývoje.

I ve sportu to přece funguje jako ve škole, kdy jdeš nejdřív do první, pak do druhé třídy. Nemůžeš rovnou do páté, to zvládne jen malinké procento lidí na světě.

Když se člověk věnuje něčemu, co ho baví a má na to talent, úspěch se zkrátka časem dostaví. Nejde ho ale chtít hned a odmalička děti přetěžovat. Nechme děcka být děckama, jinak budou řešit v patnácti zdravotní komplikace, které by je jinak potkaly až třeba o deset let později, budou i mentálně unavené.

Tímhle tlačením na pilu se z hokeje vytrácí podstata, kdy to dítě samotné baví být na ledě.

Ty bláho, já nikdy tlak necítil. V životě ne. Ten první jsem poznal až v NHL, kdy už mi ale za hokej někdo dával velké peníze a logicky chtěl, abych mu za to taky odváděl nějaké výkony.

Ale jako malý kluk? To jsem se bez jakéhokoliv stresu bavil, což je podle mě jediná správná cesta.

Byl jsem do hokeje zblázněnej a těšil jsem se na každý trénink, na každý zápas. I když mě z Tábora pozvali na turnaj krajských výběrů, měl jsem pořád stejný pocit. Budoval jsem zase nová kamarádství s klukama, s nimiž jsme během sezony hráli proti sobě v soutěži a najednou jsme se sešli v jedné kabině, což taky dělalo hodně. Tím jsem si postupně začal rovnat v hlavě, jak sport a všechno s ním spojené vlastně funguje, ale taky jak fungují klasické mezilidské vztahy.

Jak funguje život.

Přesun do Budějovic, kdy jsem byl v podstatě pořád ještě dítě, byl zásadním krokem nejenom v mé kariéře, ale i ve vývoji mě jako člověka. Najednou jsem se ocitnul šedesát kilometrů od rodiny, s níž jsem do té doby byl denně doma. Díky tomu, že táta sám z Budějovic pochází, mi tam aspoň nějaké zázemí vytvářeli babička se strejdou, ale už to zkrátka bylo něco jiného, než na co jsem byl zvyklý. Musel jsem si najít jiné kamarády ve škole a poradit si v novém prostředí, což se týkalo i hokeje. Najednou jsem byl v týmu s klukama, kteří byli do té doby mými soupeři a byli to ti nejlepší z celých jižních Čech.

Hledal jsem si mezi nimi svoje místo. Proto, abych obstál mezi svými vrstevníky, ne proto, že jsem je potřeboval převálcovat, protože já přece mířím za nějakou velkou kariérou.

Náš tehdejší trenér Venca Červený nám říkával velkou pravdu: „Hoši, tvrdá práce je důležitá. Ale hlavně vás to musí bavit!“

Problém dnešních kluků je, že mnohdy vlastně ani pořádně nevědí, proč hokej hrají. Od toho se pak odvíjí jejich přístup, myšlení, psychika. Nám právě Venca pomohl pochopit, co od hokeje chceme. Mně tedy rozhodně, protože ve mně viděl potenciál a usměrnil mě, aby moje touha pracovat na sobě a něco dokázat mířila správným směrem. Ono to totiž není tak jednoduché, jak se to teď pohledem dospělého chlapa může zdát. Umět si už jako teenager říct, proč to všechno děláš a jak chceš vlastně přistupovat k hokeji, k sobě, ke svému životu? Ne, to fakt není žádná sranda. Proto je důležité mít někoho, kdo ti pomůže uvědomit si, že to všechno děláš proto, že to miluješ, protože ti to přináší upřímnou radost.

To je totiž to hlavní.

Jasně, je třeba mít před sebou cíl něco dokázat, ale když nebudeš mít radost z té samotné cesty, která tě za tím cílem má dovést, budeš se jenom honit za něčím prázdným. Pokud v určitém věku dostaneš signál, že má smysl jít cestou profesionálního sportu a ty to sám tak chceš, tak fajn, tak se do toho opři a makej na tom hlava nehlava.

Ale zase: Proto, že v tom vidíš naplnění podstaty, protože máš šanci živit se něčím, co ti dělá radost. Ne proto, že se na tebe odevšad valí, kolik kdo vydělává a že si i ty můžeš přijít na miliony dolarů.

Dnešní nároky na mladé jsou náročné právě v tom, že spousta lidí za hokejem vidí víc než ten samotný sport. To, jak žijeme, nás stahuje ke komercionalizaci, což je ale zrovna ve sportu vyloženě špatně, to mi nikdo nevymluví. A vím, že záleží na nás, na naší generaci kluků, kteří jsme měli to štěstí hrát na té nejvyšší úrovni, abychom o tomhle mluvili a pomohli celé vnímání vrátit k té původní čistotě.

Aby ten samotný sport, samotná radost z toho být na ledě a chtít překonat toho na druhé straně, byla tím hlavní motorem mladých hráčů – a dneska už i hráček.

Protože jenom v takové chvíli se opravdu zlepšuješ.

Jen když sám chceš.

Je na nás, ale i na současných hráčích, k nimž děti vzhlíží, abychom ukazovali, jak jsme to měli v dětství my. Důležité jsou totiž vzory. Když je dítěti deset let, nemá přece představu o životě. Prostě si hraje. Záleží na mnoha faktorech, jak se jako osobnost i sportovec ukrytý v něm vyvine, právě v tom hrají vzory podstatnou roli.

Pro mě jím byl třeba Jirka Lála, tak jako pro spoustu kluků mojí generace nejen z Budějovic. Když se s Jirkou dneska bavíme, vždycky mu říkám: „Ty jsi mě formoval, když jsem byl malej. Pomohl jsi mi, ani nevíš jak, protože jsem chtěl být jako ty.“ On se na to jen usmívá, ale ví, co tím myslím. Sám měl zase vzory v předchozí generaci, od nichž odkoukal, jak mít rád to, co dělám.

Dnešní malí kluci už svoje vzory nemusejí vídat jenom naživo na stadionu jako my, každý den se zvládnou podívat, co předvádějí David Pastrňák nebo třeba Martin Nečas v NHL a logicky vzhlížejí k tomuhle prostředí. To já o existenci NHL začal zjišťovat až po revoluci, kdy mi bylo dvanáct let. Snil jsem potom, že bych se tam někdy třeba mohl podívat, ale ten svět mi připadal tak nepředstavitelně vzdálený, že jsem stejně raději dál toužil po tom, že bych si jednou rád zahrál aspoň extraligu.

Nebo aspoň doma v Táboře, to byla odmala stejně moje hlavní myšlenka. Měli jsme tam dva týmy, Vodní stavby, jimž se neřeklo jinak než Vodníci, a armádní Duklu. Jako děti jsme byli na zimáku na každý zápas jedněch i druhých.

Když jsem chodil do páté třídy, hrál u nás švédský nároďák, což byl jednak neskutečný zážitek, ale hlavně jsme taky po zápase u švédských hráčů škemrali různé samolepky, odznáčky a žvejkačky, za což jsme pak dostali ředitelskou důtku, když se to ve škole dozvěděli. Prý se to neslučovalo s přístupem mladého socialistického sportovce.

Táta mi tehdy vůbec nevynadal, naopak zašel do školy říct svůj názor. Nechápal, proč bychom měli být trestaní za to, že milujeme hokej, že jsme jen ukázali, jak ohromnou vášeň pro ten sport máme.

Po jeho přímluvě nám tak trest snížili jen na třídní důtku.

I taková situace mladého kluka dokáže formovat. Reakce okolí, dojmy, jaké z nich má. Viděl jsem, jak se rodiče postavili za moji vášeň i proti tak respektované autoritě, jakou pro ně byla škola. Protože na školu se u nás vždycky dbalo. I když jsem odešel do Budějovic, neexistovalo, že bych se věnoval jenom hokeji. Naši netrvali na tom, aby ze mě byl inženýr, vylezl z toho aspoň učňák a i ten jsem poslední rok dodělával jen díky individuálnímu plánu. Ale musel jsem ho dokončit, což je podle mě správně v jakékoliv době. Zvlášť dneska, kdy je díky internetu studium snazší.

Škola je pro mladého člověka důležitá už jen v tom, že se musí orientovat i v jiném než sportovním kolektivu. Každý hokejista by samozřejmě chtěl jenom odtrénovat a mít volno, nechce se mu dělat jen něco navíc. Díky škole ale do sebe dostane důležité vědomí, že se dokáže zakousnout a máknout i nad rámec toho, co je jeho zábavou.

Bylo mi šestnáct, když jsem se poprvé objevil v áčku Motoru.

Už jenom chodit tam na tréninky pro mě bylo něco neskutečného, byla to moje první zkušenost s dospělým hokejem. Co teprve, když jsem potom v sezoně dostal i osmkrát možnost si přímo zahrát. Další rok už jsem získal i stabilní místo a nastupoval v útoku s hvězdami extraligy Lubošem Robem a Romanem Horákem. Fantazie.

Na druhou stranu, zní to sice jako idylka, ale taky to nebylo tak jednoduché.

Vždyť já úplně přeskočil celou jednu kategorii, jako věkem ještě dorostenec jsem skočil do kolektivu chlapů o deset let starších. Nešlo jen o fyzický, ale i mentální skok. Ze dne na den jsem byl mezi dospělými a musel se s tím vyrovnat. Po všech stránkách. Všechno jako by se pro mě postupně zařazovalo do jednotlivých šuplíků, každý den pro mě byl velká zkušenost.

A každá zkušenost, jakákoliv, z níž si dokážeš vzít něco pozitivního, je přínosná. Tomu věřím.

Samozřejmě jsem měl nejdřív strach, jak mě všichni ti borci přijmou. Vstoupil jsem do kabiny, kde byli hráči, kteří jezdili reprezentovat na mistrovství světa nebo olympiády, Radek Ťoupal, Eda Turek, další rok se vrátil Ruda Suchánek. Bál jsem se, že na mě budou koukat jako na nějaké dítě. Co tu chce ten mladej cucák? Ale vzali mě parádně.

A já si taky uvědomoval, že musím po tréninku sbírat puky a nosit starejm bágly. Nebyl jsem uraženej. Dneska by to možná kdekdo bral, že jde o nějakou formu zesměšňování, ale nám to připadalo normální. Jsi bažant? Jsi. Tak makej a neremcej. Přes to nejel vlak, jako na vojně.

Nebyla to šikana, byla to hierarchie. A já ji ctil.

Když se jelo z venkovního zápasu, všichni staří vystoupili po Budějicích a my čtyři mladí jsme na zimáku vytahali dvacet báglů do kabiny a rozvěsili všechny věci, až pak jsme mohli domů.

Staří to ale zase ocenili, nedělali nám naschvály. Vzpomínám na to rád. Naučilo mě to, že když si člověk dokáže uvědomit, kde je v daný čas jeho místo, nehraje si na něco, co není, ale přitom není zakřiknutý na ledě, vyplatí se mu to.

I to pro mě znamená tu správnou pokoru, jíž jsem se vždycky snažil řídit.

V šestnácti jsem sice vyndával bágly mazákům v Motoru, ale i proto mě vzali bez problémů mezi sebe a dokázali se mnou hrát. Což mi pomohlo k tomu, že mně samotnému už za dva roky bágl vybalovali kustodi v NHL.

To zjednodušuju, ale v konečném důsledku to přesně takhle bylo.

Navzdory tomu, jak jsem byl mladej a jak toho na mě bylo najednou ve spojení s áčkem hodně, jsem nebyl vykulenej. Připadal jsem si připravenej poprat se o svoji šanci. Vždyť jsem byl od čtrnácti sám na intru bez rodiny, musel jsem se už tam naučit zorientovat se v novém prostředí.

Byl jsem vděčnej za šanci trénovat s áčkem, to byla nádhera, ty bláho. Měl jsem chuť jít si to vybojovat, vydat se cestou hokeje. A po chvíli už mi nestačilo jenom trénovat, chtěl jsem hrát. Pak mi dali čuchnout a já chtěl hrát víc.

Dostával jsem cestou další a další signály, že má cenu se snažit, protože za to dostanu odměnu. Vždyť mě dal trenér Vrba do lajny k Vláďovi Caldrovi, legendě. On byl jeden z nejstarších hráčů ligy, absolutní veterán, já jeden z nejmladších, zelenáč. Mezi námi bylo skoro dvacet let rozdílu.

A co teprve když nám na play off přišel pomoct Jirka Lála, můj dětskej hrdina!

Bourák, na kterého jsem koukal, jak v pětaosmdesátém po gólu do prázdné brány proti Kanadě jel přes celé hřiště slavit s brankářem Jirkou Králíkem, že máme zlato z mistrovství světa. A najednou jsem mohl na tréninku sledovat tu jeho neskutečnou střelu. Vidět, že to nejsou pověry, že on tam fakt sype deset z deseti přesně na to místo, které si vybere.

Vždycky jsem přemýšlel, proč jsem takovou šanci dostal zrovna já, a až s odstupem času jsem došel k tomu, co mi dává smysl: Věřím, že to bylo proto, že jsem vždycky všechno dělal na maximum. Asi proto jsem býval kapitánem krajských výběrů, přestože herně byli okolo mě i nadanější kluci. Patříval jsem vždycky k těm lepším, to ano, ale rozhodně jsem nebyl odskočený.

Ale zase jsem byl takový, že jsem si chodil dávat ty extra schody.

I v tom áčku jsem si po tom úvodním okouzlení, kde to vlastně jsem, uvědomil, že bys do toho teda teď měl dupnout ještě víc, frajere. Samotná možnost tam být mě neuspokojila. Spíš mě strašně nabudila máknout ještě víc.

Jednak to pro mě byla nutnost, vždyť jsem byl postavou ještě dítě, byla toho spousta, v čem jsem se mohl zlepšit. To jsem viděl denně kolem sebe. Síla, rychlost, herní myšlení, v tom všem jsem měl oproti chlapům okolo sebe rezervy. Zároveň mi ale někdo jasně dal najevo, že má smysl, abych na sobě makal. Nejen, že jsem se chtěl vyrovnat svým novým spoluhráčům, ale taky jsem chtěl těm, kdo mě do áčka vybrali, ukázat, že neudělali chybu a já můžu být ještě lepší.

Chtěl jsem dokázat, že privilegium, kterého se mi dostalo, je něčím podložené.

Úplně jsem tomu propadl. I ty schody po tréninku už mi připadaly málo, chtěl jsem víc. Chodil jsem do kabiny i odpoledne, jen abych tam v posilovně cvičil. Abych byl ještě víc připravený na to, co mě čeká.

A nejen, že jsem v osmnácti díky tomu hrál v lajně s reprezentanty, do toho jsem se ještě dozvěděl, že mám být vybraný na draftu do NHL a že bych měl jít na řadu dokonce mezi prvními.

Jednoduše mazec. Najednou tu bylo léto a já odlétal do Ameriky jako desítka draftu.

To byla teprve zkouška toho, na co jsem připravený. Sice jsem byl už nějaký čas sám od rodičů a dokázal se prosadit do party dospělých hokejistů, ale najednou jakákoliv jistota, jíž jsem si postupně v Motoru získával, zase zmizela. Mířil jsem do úplného neznáma. Už jak jsme ale s rodiči odletěli do Edmontonu na draft, kde jsem viděl tamní atmosféru, měl jsem hned jasno, že tohle chci zkusit.

Ovšem když jsme tam obcházeli stanoviště jednotlivých klubů, kde se mě ptali na nejrůznější osobní věci, aby co nejvíc zjistili, co jsem zač jako člověk, musel jsem s sebou mít překladatelku. Právě jazyková bariéra pro mě zpočátku znamenala vyloženě peklo. Ve škole jsme měli jen ruštinu, první anglickou učebnici jsem otevřel až v letadle cestou na kemp. Byl jsem hotovej.

Za Floridu, která si mě vybrala, naštěstí hrál Slovák Róbert Švehla, tou dobou jeden z nejlepších evropských obránců, který mi hodně pomohl. Vzal si mě pod svoje křídla. Měl dvě děti a já se v podstatě stal jeho třetím, protože já si neuměl říct ani o výstroj. Řešil za mě v počátku úplně všechno.

Tím jsme zase u toho: Bez pomoci a podpory těch správných lidí člověk sám nikdy nic nedokáže.

Tehdejší Panthers byli týmem hlavně zkušených Kanaďanů. Stávalo se, že jsem seděl v šatně, ostatní na mě ukazovali, smáli se a já vůbec netušil, co se děje. Robo mi sice všechno překládal, ale to už byla daná situace pryč, navíc jsem na ni neuměl zareagovat.

I to ale byla motivace rychle se naučit anglicky. Abych ukázal, že se nebojím říct svůj názor, vrátit nějaký vtípek.

I když za mnou později dorazila mamka, trávil jsem hodně času na telefonu s tátou, bráchama a kamarádama. Jenže tenkrát ještě ani pořádně nebyly mobily, musel jsem si nabít telefonní kartu a přes ni pak volat z pevné linky. Tyhle hovory mi hodně pomáhaly, protože já jinak neměl v podstatě co dělat. Dopoledne trénink, po něm jsem si udělal svoje věci navíc, ale co dál? Televizi jsem nerozuměl, internet nebyl a Roba jsem taky nechtěl pořád otravovat. První měsíce, než jsem se anglicky přece jen trochu naučil, to nebyla žádná sranda. Ale hokejově jsem se přesto posouval.