Radek Faksa

Vlak z Opavy do Těšína se podél státní hranice s Polskem líně táhne zimní mlhou skoro hodinu a půl. A právě tenhle spěšný spoj č. 1603 s pravidelným odjezdem v 5 hodin a 14 minut ze stanice Opava-Východ, který dále pokračuje do stanice Ostrava-Svinov, Ostrava-Kunčice a Havířov, byl dlouhá léta mým jediným spojením s rodinou doma a osamělým životem talentovaného hokejisty na hotelu někde v osmdesát kilometrů vzdáleném Třinci. 

Přiznávám, že jsem měl častokrát na krajíčku, když jsem takhle brzy nad pondělním ránem koukal do černé tmy za zmrzlým okýnkem a dával při tom napjatě pozor, abych ve své cílové stanici nezapomněl vystoupit, protože i to se mi pákrát předtím stalo.

Bylo mi sotva jedenáct let, když jsme se já i mí rodiče takhle rozhodli, že odchodem z domu za lepším hokejem přeberu už jako malé dítě zodpovědnost sám za sebe.

Když jsem o tomhle svém dobrodružství před časem vyprávěl novinářům v Severní Americe, jen na mě nevěřícně zírali. Nechtěli věřit představě, jak v „šichtovním“ spoji mezi všemi těmi tvrdými chlapy, co spěchali na ranní směnu do šachet a místních železáren, sedával schoulený do červené kožené sedačky taky jeden malý kluk, co snil o tom jednou hrát hokej v NHL. 

Kdykoliv se teď podívám na svého ročního synka, sám si to neumím představit. 

Ne. Jako táta bych nedovolil, aby své dětství prožil jako já zavřený na hotelovém pokoji v cizím městě bez rodičů a kamarádů. A to i přesto, že jsem naprosto přesvědčený o tom, že nebýt téhle životní lekce, v NHL bych nejspíš nikdy nehrál.

Můj příběh začal vlastně ještě o rok dřív. Bylo mi deset, když jsem poprvé poznal, co že to ta NHL doopravdy je. Jasně, že každou sobotu dopoledne taky u nás v televizi běžely týdenní sestřihy a já u nich sedával nalepený co nejblíže obrazovce. Vždyť jsem byl kluk jako každý jiný, i já pařil EN-HÁ-ELKO a ve škole o přestávkách kšeftoval s kartičkama hráčů, které jsem díky počítačové hře dobře znal.

Jenže já teď mluvím o opravdické NHL.

V tom roce 2005 jsem hrával hokej ještě doma v Opavě. Za moc to u nás nestálo, ale protože jsem už tehdy mezi svými vrstevníky na ledě vyčníval, hrával pravidelně o ročník výš a i tam dával góly, znali mé jméno taky trenéři z těch větších klubů okolo. I proto mě oslovily Vítkovice, abych s nimi odjel na turnaj do Kanady. Do Ottawy se tenkrát sjelo snad dvě stě týmů z celého světa a my skončili smolně až v semifinále. Zase tak moc si ale na tu porážku s odstupem let nevzpomínám. Vlastně už ani nevím, jak dlouho jsem z ní byl zklamaný, protože všechno tohle nakonec přebil ten obrovský zážitek z návštěvy zápasu Senators i kabiny týmu, do které nás všechny po zápase vzal jejich tehdejší hráč Venca Varaďa.

Wow!

Jako by to bylo dnes. Pořád mám před očima Dominika Haška, který se po vítězství 6:0 a další z mnoha vychytaných nul rutinně soukal z výstroje. Pořád se směju tomu pohledu na horu svalů, která se ve futrech musela pořádně ohnout, aby se náhodou nepraštila do hlavy - Zdeno Chára osobně. A taky mám pořád strach i z Vency, který několik z nás tím svým drsným hlasem před všemi okřikl jen chvíli před tím, než bychom bývali nevědomky uprostřed té velké šatny pošlapali logo Senators. Vždyť tohle se v NHL a dnes už ani v Česku nesmí. 

Byla to paráda. Zíral jsem na tenhle svět i jeho pravidla s otevřenými ústy a hned věděl, že bych toho všeho jednou chtěl být součástí. Za Senators tenkrát válel i kanadský útočník Jason Spezza, taky s ním jsem si dal ten večer poprvé pěstičkou. Ani jeden z nás pochopitelně netušil, že spolu za pár let v jedné formaci NHL doopravdy budeme hrát. 

Vítkovice o mě po návratu domů moc stály. A já zase po téhle zkušenosti moc stál o to, abych z Opavy do většího klubu mohl odejít a dostat tím šanci se do NHL jednou skutečně vrátit taky jako hráč. Matně si vzpomínám, že na svazu tenkrát vymysleli systém ligy, která se po Vánocích rozdělila na dvě poloviny, a proto i mí rodiče tušili, že zápasy za Opavu ve slabší skupině a s těmi horšími soupeři mi hokejově nedají vůbec nic. Vlastně si myslím, že se i rodičům tahle varianta, že budu hrát v lepším týmu s lepšími soupeři, líbila. Kdyby ne, vůbec bychom se o tom doma nebavili. Z Opavy do Vítkovic je to sice podstatně blíž než do Třince, ale dojíždět denně na tréninky třicet kilometrů jedním směrem byl i tak dost velký zásah do pohodlí nás všech. 

Možná už jste někdy slyšeli jméno Stanislav Pavelec, je to můj strejda. V devadesátých letech v extralize válel za Vsetín i Třinec. Odmala byl i coby obránce mým největším vzorem a byl to také on, kdo v době mého takřka hotového přestupu do Vítkovic v roli jednoho z třineckých manažerů zavelel k velkému zvratu. „Hele, a proč nedáte mladého do Třince?“ zeptal se zcela vážně rodičů, kteří nejspíš do poslední chvíle pochybovali o tom, jestli se rozhodují správně. „Klub mu zaplatí hotel, aby nemusel každý den dojíždět. A prostoru tam v týmu dostane dost.“

Zcela upřímně, já měl tehdy jasno. 

Díky strejdovi jsem Třinci fandil už odmala, pravidelně jsme tam léta s celou rodinou jezdili na zápasy a já se nejednou, podobně jako v Ottawě, podíval do kabiny mezi všechny ty opravdové hráče. Bouřlivák Radovan Biegl v brance, obránce Ľubo Sekeráš i Richard Král s Markem Zadinou a Jožko Daněm pro mě bývali stejnými vzory jako mnohem známější borci v NHL. 

Nebylo co řešit.