Radek Koblížek

Smlouva ležela doma na stole už skoro týden, já kolem ní pořád chodil a bál se jí dotknout. Natož abych ji podepisoval.

Do žádného Finska nechci!

Jednoho dne už na mě táta udeřil. Nahnal mě k ní, že ji musím podepsat. Jinak nikam nepojedu.

„Fajn, tak já nic nepodepíšu,“ odpověděl jsem.

Táta dělal uraženého. Podle mě byl spíš tak zaskočený, že ani nevěděl, jak reagovat. Copak mě má nutit k něčemu, co pro mě představuje jednoznačný krok výš? Po několika nepříjemných chvílích jsem tedy vzal propisku a nalistoval kolonku připravenou pro mé jméno.

Stvrdil jsem dohodu s Kärpatem Oulu, že se stávám jeho hráčem a zapojuju se do jeho mládežnického systému.

Kdybych se tehdy v patnácti měl rozhodnout sám, v žádném případě bych neodcházel. Nedokázal jsem říct důvod, proč je to třeba. Taky jsem měl strach. Ve Finsku jsem po konci sezony absolvoval už týdenní kemp a na něm jsme dostali takový záhul, že jsem si nebyl schopný ani dojít na malou, jak se mi klepaly ruce.

Nepřeháním.

Nevěřil jsem si na angličtinu, přestože jsem se byl schopný domluvit, ale hlavně se mi nechtělo odněkud, kde jsem vyrůstal. Od kamarádů, od spoluhráčů… Od holek. Měl jsem Brno rád – a mám dodneška. Zrovna jsme vyhráli titul v mladším dorostu, mě zvolili nejlepším útočníkem závěrečného turnaje a hrát za Kometu, to bylo něco. Zažívala první opravdový boom v extralize, s klukama jsme chodili na zápasy a těšili se, jak si jednou před těmi úžasnými fanoušky taky zahrajeme.

Proč mám sakra chodit někam do Finska, kde nikoho neznám?

S touhle možností přišel můj agent, Oulu si mě prohlédlo při reprezentační akci a rodiče, děda i zdejší trenér pan Náprstek, na něhož moc rád vzpomínám, mě přemluvili, abych tam odjel. Že to je velká šance, jaká se nemusí opakovat.

Možná spíš přinutili, nebál bych se říct.

Dneska jim všem nedokážu dostatečně poděkovat.