Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 5
e-shopOstrava-Přívoz
Víno. Spouštěčem všech potíží bylo vždycky víno. Pokaždé když se doma otevřela flaška, zavánělo to problémy.
Dokud byli máma a chlap, s nímž žila, střízliví, probíhalo v zásadě všechno v pořádku a byl klid. Jak ale začali pít, už jako dítě jsi cítil, že se schyluje k průseru.
A taky že jo. Nastal.
Ze spaní tě budilo třískání. Ti dva po sobě řvali, hádali se. S pocitem zmaru, strachu o mámu, ale hlavně naštvanej, že se to zase děje, ses došoural do dveří obýváku a viděl tu scénu.
Rvali se, štěkali po sobě.
Chvíli na to smutně zíráš a víš, že nic moc nezmůžeš. Ale pak uděláš to jediný, co ti tvoje síla dítěte končícího základku dovolí. Vrhneš se mezi ně. Chráníš svoji mámu.
„Prosím vás, nechte toho!“ mluvíš na ně, zatímco stojíš mezi nimi.
„Jo jo, my už toho necháme,“ odpovědí ti. Ten chlap má prázdný oči a máma se v tu chvíli možná trochu stydí, ale ty víš, že svůj slib určitě nedodržej. Odšouráš se zase do postele a víš, co přijde. Za chvíli je to tu zase.
Zase se mlátěj.
V takových chvílích jsem se často sebral, oblékl se, naházel věci do batohu a klidně ve dvě v noci odešel k tátovi. Přes celej černej Přívoz, uprostřed noci, ale hlavně pryč od těch ran a křiku. Zazvonil jsem a táta mě vzal k sobě. Moc dobře věděl, co se děje. Věděl, že není dobře, abychom s bráchou v takovém prostředí vyrůstali, ale moc toho dělat nemohl. Po rozvodu nás soud přiřkl mámě a táta nás oficiálně mohl mít jen každý druhý víkend.
V reálu jsme s ním byli daleko častěji a mámě to nevadilo. Nezakazovala nám se s tátou vídat. Vycházeli spolu v pohodě a i ona sama se pro nás snažila dělat to nejlepší, co uměla. Jen holt dlouho neměla sílu změnit svoji situací. Vždycky natrefila na nějakýho blba, co chlastal.
Pravda, v Ostravě v osmdesátých letech chlastal každej, ale ona si k sobě přitahovala úplný extrémy. A hlavně agresory. Jeden, na kterýho si matně vzpomínám, jí sem tam nějakou vrazil, a ten druhej, s nímž nějakou dobu žila, už ji regulérně mlátil.
My děti jsme proti tomu byly bezmocné. Já měl ale aspoň vedle svých nočních útěků za tátou ještě jedno místo, kde jsem se cítil mezi svými. Kde jsem měl svoji rodinu.
Mezi klukama na hokeji.
Vybavuju si konfety. Nastříhané papírky, které létaly vzduchem po každém gólu. Pobíhal jsem po tribunách, sbíral je a zase vyhazoval nad sebe. Na Baník tehdy chodilo strašně moc lidí, Bazaly bývaly našlapané. Táta mě na fotbal brával stejně jako na hokej. Na starý dřevěný Kotas, který měl neopakovatelné kouzlo a kde to každý zápas zrovna tak vřelo.
Přestože jsem určitě viděl hrát i Černíka a Svozila, jména mi v paměti neutkvěla. Usadila se tam ale atmosféra. Bouřící tribuny a lidi až pod stropem haly.
Tehdy měly ostravské děti v podstatě jedinou volbu. Jestli se dají na fotbal, nebo na hokej. Za nás s bráchou ji udělal táta, přivedl nás jako malé pionýry na zimák. Na malý Ledňáček do přípravky Vítkovic. A zatímco já u hokeje zůstal, protože mě obrovsky chytil, brácha se až později vydal cestou plavání, které ho pak provedlo dospíváním.
Už někdy od třetí třídy jsem na stadion jezdíval sám. Ráno na šestou šalinou na trénink, odtud do školy, do nedaleké sportovky. A když se nám s klukama nechtělo, zaskočili jsme za paní doktorkou Hrubou, která nám napsala paralen, jako že nás bolí hlava, a my místo vyučování vzali tenisák a hráli fotbal. Z aktovek jsme si udělali brány a mezi baráky lítali celé dopoledne.
Moc hezky se na to vzpomíná, tohle jsou takové ty opravdové zážitky plné kamarádství.
Doma z tohohle nikdy nebyl problém, nikdo nás moc nehlídal. Vždyť mě nikdo nevodil ani předtím do školky. Dobré dva kilometry přes celý Přívoz, kolem blízké zvláštní školy, jsem absolvoval každé ráno sám. Už jako dítě jsem si takhle zvykl být samostatný a připadalo mi to jako samozřejmost. Naučil jsem se poradit si sám. Vyřešit kritické situace, do nichž jsem se dostával.
A že jich bylo.
Po rozvodu rodičů jsme se totiž s mámou přestěhovali přímo k Hlavnímu nádraží. To byla čtvrť, kde bydleli hlavně pofidérní lidi a… Cikáni. Ti byli vyloženě všude. Neříkám, že byli všichni špatní, ale holt kdybyste měli na výběr, bydlet byste tu nechtěli. Staré činžáky byly jeden jako druhý rozbité, na dvorku se kolem kontejnerů kupil neskutečný bordel. Nic uklizeného, srovnaného, jen hromady harampádí. Kdysi jsem viděl fotky z košického sídliště Luník IX a náš dvorek vypadal zhruba podobně. Byl to děs, stejně jako uvnitř. Jednotlivá patra měla kolem schodiště vnitřní ochoz, z něhož se vstupovalo do bytů, a odpadky se z něj házely přes zábradlí rovnou dolů. Do sklepa se tak prakticky nedalo dostat.
Stejně se tam málokdo odvážil.
V baráku byl permanentně smrad, řev a bylo tam… živo. Jenže jako dítěti ti tohle nepřijde. Prostě to je prostředí, v kterém vyrůstáš. Já se navíc domů chodil v podstatě jen vyspat, veškerý čas jsem trávil venku, na zimáku nebo na blízkém sídlišti, kde jsme hráli fotbal. Vůbec mi nepřipadalo, že by moje všední realita měla vypadat nějak jinak.
Vyrůstal jsem přitom ve vyloženě zlém prostředí. Cikáni nám dávali zabrat. Tehdy se neřešila nějaká korektnost. Bílí byli bílí, černí zase černí a na bílé útočili. Že nás cestou ze školy kopali do aktovek, byla taková klasika. Člověk kolem nich musel projít co nejrychleji a nezastavovat se. Párkrát se stalo, že na nás naběhli, když jsme si jako malí hráli venku. To jsi pak musel běžet na hlavní ulici, kde lidi chodili z práce. Byl jsi capart, měl jsi strach, takže jsi utíkal za nějakým dospělým a prosil ho, jestli ti může pomoct, protože tě cikáni chtějí zbít. Oni jak viděli staršího člověka, nechali toho.
Jednou, to už mi bylo tak patnáct, možná šestnáct, jsem ale rvačce neunikl. Šli jsme s kamarádem a proti nám najednou parta cigošů. Jen jsem zahlídnul, jak se tvářili, bylo mi jasné, že se něco semele.
Zastavili jsme se, oni taky a z davu vystoupil jeden z nich, takovej malej. „My se chceme bít,“ povídá.
Sice jsem už byl hokejový dorostenec, měl jsem nějakou sílu, ale stejně jsem byl podělanej až za ušima. Nikdy jsem se moc nerval. Navíc nevíš, kdo z nich umí nějaké chvaty a hlavně, jestli nemá nůž.
„Všichni?“ ptám se.
A on, že ne. Že jen jeden na jednoho. On proti mně.
Tak jsme si nastavili pravidla. Pokud jeden uzná, že ten druhý je silnější, řekne to a je konec rvačky.
Ostatní se rozestoupili kolem nás, neměl jsem kam uhnout. Byl jsem postavený před hotovou věc. Na druhou stranu, jak se říká, že cikánská férovka znamená, že na tebe naskáčou, tak ne, oni skutečně zůstali stranou. Šel na mě opravdu jen ten jeden. Bitka začala.
Čekal jsem kravatu, nějaké to šťouchání, ale než jsem si uvědomil, co se děje, schytal jsem kopanec a okamžitě nato ránu na nos. Spustila se mi červená. Byla to vteřina.
Otřel jsem si krev rukávem a říkám: „Ty vole… Necháme toho, jsi silnější.“
Na to on, že to nebyla žádná rvačka.
Hlavou se mi honilo, že teď už mě určitě zbijou. Pořád postupoval proti mně, já couval, než se ve mně najednou něco zaseklo. Nějaký pud mi zavelel, ať zastavím. Praštil jsem ho vší silou.
Bylo to jak scéna z filmu. Dal jsem mu takovou šlupku, že lehnul. Já se nad něj naklonil, protože mi v hlavě blesklo, že jsem ho určitě zabil. Měl oči v sloup. V momentě mě ale napadla jiná věc: „Zdrhej!“
Nechal jsem kamaráda kamarádem a začal jsem utíkat. Sprintoval jsem ulicemi a okamžitě do baráku, zavřít, schovat se. Srdce mi bušilo, div že mi nevyskočilo z hrudi. Byl jsem v tom momentě nejrychlejší běžec světa.
S kamarádem jsem se potkal až druhý den a on, že v pohodě, že se za mnou všichni rozběhli, ale nemohli mě najít. Nevěděli ani, kde bydlím, tak se na to vybodli.
To je moje historka, podobná těm, jaké mají spousty kluků, kteří vyrůstali okolo mě. Kteří vyrůstali v Ostravě-Přívozu.
Doma to mělo i své zvláštní kouzlo. Náš byt byl stejně jako ty další v domě obrovský, měli jsme veliký obývák a ve vedlejší místnosti jsme hrávali pinec. Mamina často zvala návštěvy. Ani nevím, co to bylo za lidi. Seděli, hráli karty, nad nimi se vznášel dým z cigaret, od něhož byly zažloutlé záclony. Hrála muzika, vypadalo to jak na nějaké diskotéce.
Máti vždycky nakoupila své kompoty. Boule se to tuším jmenovalo. Alkohol, v němž byla třešeň. A všude po bytě nám cinkaly prázdné lahve od vína, Ostravských kahanů. Vždycky když jsme je s bráchou vynesli, dostali jsme na nanuka.
Peněz moc nebylo. Táta posílal alimenty, ale i když máma makala na poště a dělala, co mohla, nezvládala domácnost utáhnout sama. Ten její spíš nepracoval, než pracoval. Kolikrát nás tak i odpojili od elektriky, protože jsme za ni dlužili. Měli jsme zavedenou prodlužovačku z vedlejšího bytu, abychom aspoň mohli svítit. Bůhví jak to máma se sousedy vyřešila, ale asi něco platila aspoň jim.
Tohle všechno bylo v pohodě, to jsme zvládali. Patřilo to k našemu dětství.
Vlastně nám nevadil ani otřesně špinavý záchod. Humus, hajzl jak z páté cenové, úplně černý od cigaret, jak se do něho vysypávaly popelníky.
Horší bylo, když jsme vídali mámu s monokly pod očima. Když ráno po noční divočině zmizela do práce a my až odpoledne poznali, jak moc je zbitá.
Bylo nám jí líto, ale nedokázali jsme proti tomu nic udělat.
Ségra, kterou měla už s někým jiným než s tátou, byla ještě malinká. A brácha všechny ty noci, kdy byla mamka bita jak žito, buď spal jako dudek, nebo se tím sice trápil, ale vydržel ležet. Já ho nebudil. Vždycky jsem se jen sebral a šel se pokusit hádku uklidnit. Zbytečně.
Pamatuju si, jak jsem prosíval tátu, aby s mamkou začal znova. Ale on, že ne. Byl rozhodnutý, měl svůj nový život. Po tom, co mezi nimi proběhlo, se nechtěl vracet. Tehdy jako dítě jsem tomu nerozuměl, ale postupně jsem v dospělosti pochopil, proč to měl tímhle směrem zavřené.
Mamce jsem naproti tomu nedokázal rozmlouvat, ať svůj život změní. Viděl jsem, že sama neví, jak dál. Ani netuším, proč s tím člověkem pořád byla. Možná jen proto, že jí vyhrožoval. Jak se totiž útoky stupňovaly, snažila se ho zbavit, což přinášelo jen další konflikty. Často k nám pak jezdili policajti kvůli různým hlášením. Kolikrát máma zamykala s tím, že už ho nepustí do bytu, jenže futra i dveře byly tak rozšmelcované, že by stačilo cvrnknout prstem a vyvrátil bys je. Byly už tolikrát vykopnuté. Někdy jsi odcházel, zamknul, ale kdybys trochu víc zatlačil, otevřely by se.
Máma toho člověka tolikrát vyhodila… Ale on se zase vrátil. Už ho nechtěla pouštět dovnitř a on ji zase přemluvil. Přemluvil, nebo vyhrožoval. Většinou obojí.
Stalo se, že jsme i s bráchou seběhli k těm, co bydleli pod námi, jestli by nepomohli. Byli to cikáni. A oni, že jo. Dokonce ho i zbili, ale stejně se pořád dokola objevoval doma.
A pořád mamku bil.
Já pokaždé utekl k tátovi a vrátil jsem se druhý den, když už byl klid. On se omlouval, že už to neudělá, máma povolila, a takhle se to pořád opakovalo.
Až do toho kritického momentu.
Táta dělal zámečníka v chemičce Ostramo, taky toho moc neměl, ale co mohl, to nám dětem dal. Hlavně v tom směru, jak se nám věnoval a podporoval nás směrem ke sportu. Zašel si do hospody, to jo, ale nikdy se v souvislosti s tím nedělo nic špatného, a když byl s námi, žili jsme aktivně. Brával nás na výlety, pod stan, do Beskyd. Sám kdysi dělával cyklistiku, viděl jsem ho hrát fotbal i hokej, ale vždycky jen rekreačně.
Od mámy jsme nikdy moc dárků nedostali, protože na ně prostě neměla, zato táta věděl, co nám udělá radost. Dodnes si pamatuju, jak jsem si o Vánocích na záchodě zkoušel plexisklo Itech, které jsem si moc přál, poté, co jsem ho vyloženě šňupal – tak u nás říkáme „hledal“ – pod stromečkem a zkoumal, v jakém balíku může být. Neměl jsem na sobě helmu ani zrcadlo před sebou, ale stejně jsem se s ním pak schoval a testoval, jak se přes něj kouká. Mám dojem, že ho táta tehdy sháněl ještě v Tuzexu.
Do té doby jsem měl na své hranaté okule mřížku, kterou mi sám svařil.
Táta taky chodíval na naše mládežnické zápasy. Potkával se tam s dalšími rodiči, jezdili společně na turnaje a žili našimi výsledky. Měli radost, že se my děti něčemu věnujeme, a těšili se i sami na sebe. Mrzí mě, když dnes vidím na stadionu rodiče, kteří se spolu skoro ani nebaví. Za nás to byla jedna velká parta kamarádů. Jezdili s námi autobusem, kam jsme my mladí přitáhli kazeťák, pustili jsme Orlík, co tehdy frčel, a zpívali na celé kolo. Rodiče netušili, co to posloucháme.
Tehdy jsem hodně držel s Filipem Kubou, který potom zažil skvělou kariéru v NHL, je mistrem světa a má i bronz z olympiády.
S Pištou, jak se mu říkalo, jsme společně projeli celé mládí. Jako žáčci jsme chodili hrát i za starší, kde nás nebožtík pan Tomášek dal dokonce společně do útoku. Pištu na centra, mě na křídlo. V našem ročníku jsme hráli normálně beky, což byla naše hlavní pozice.
Nějaký čas jsem byl docela dobrej, postupně jsem ale upadal do průměru, i vinou své výšky. Byl jsem vyloženě maličkej. Začal jsem se vytahovat až někdy v juniorce, než jsem dorostl do své současné postavy. Táta i brácha jsou přitom malí. V dorostu jsem ještě hrál normálně za Vítkovice, ale jako prvoročák v juniorce jsem se ani nevešel do sestavy a odešel jsem do Havířova, který hrál stejnou soutěž. Jezdil jsem tam tři čtvrtě hodiny autobusem na každý trénink, až další rok jsem se dostal zpátky do vítkovického týmu.
Tehdy jsme to dotáhli až do semifinále ligy, kde jsme narazili na Olomouc s triem Kratěna, Broš, Tomajko v sestavě. V prvním zápase série na dva vítězné jsme je porazili a vyrazili jsme to zapít do baru, že už jsme v podstatě mistři.
A pak jsme dvakrát prohráli. Na tohle s klukama dodnes s úsměvem vzpomínáme, jak jsme slavili předčasně.
To už s námi hrál i Pavel Kubina, který pak zažil fantastickou kariéru plnou světových úspěchů. On a Pišta od začátku rostli pro NHL a nároďák, byli silní, hokejoví. Od mladičkého věku nakukovali do dospělé extraligy.
To já se tím sítem prokousával pěkně odspodu. Sotva jsem skončil juniorský věk, byl jsem rád, že jsem se uchytil ve druhé lize v Kroměříži, kde jsme se zachránili až v posledním kole díky tomu, že jiné mužstvo nečekaně prohrálo. Po roce na vojně jsem pak nevěděl, co se mnou bude dál. Naštěstí v Havířově v té době hráli první ligu a neměli moc peněz, tak dali šanci mladým klukům a já si tam na zkoušce vybojoval místo pod trenérem Suchánkem.
Vyklubala se z toho skvělá sezona, hráli jsme vršek ligy, skvěle chytal Jirka Trvaj, udělala se tam parádní parta. Jen ty peníze nechodily…
Jezdil se na nás ale dívat nebožtík Zbyňa Neuvirth, tehdejší asistent trenéra ve Vítkovicích. A že prý kdo to je, ten slušnej obránce, velkej. Nevypadá vůbec zle. Nějakej Philipp.
V Havířově mu řekli, že jsem vítkovický odchovanec. V klubu na mě během dvou let normálně zapomněli. A já se ani nedivím, nebyl jsem žádný plejer, hokejista, který by rozdával radost. Byl jsem obyčejný kluk, který měl rád hokej a chtěl ho hrát, dokud to šlo a jak mu to schopnosti dovolovaly.
Před další sezonou jsem nastoupil do přípravy Vítkovic. Teprve teď všechno opravdu začalo. Dostal jsem se definitivně do světa, o němž jsem odmalička snil.
S bráchou jsme ten den spali u táty, doma s mámou byla jen maličká ségra. Tehdy jí mohlo být tak šest.
Najednou zvonili policajti s tím, co se u nás stalo. Ne že bychom nečekali, že k něčemu takovému jednou dojde, ale stejně jsme zůstali zkoprnělí… Detaily vím až z pozdějšího maminčina vyprávění.
Ten její jí volal, že přijde domů, a v nějakém dalším návalu zlosti na to, že ho máma už nechce, vyhrožoval, že zabije psy. Měli jsme dva jezevčíky. Pak se z toho vyklubalo, že zabije všechny, co doma najde.
Máma zamkla, ale on dveře vyrazil a vrhnul se na ni, začal ji škrtit. Vysmekla se mu, sáhla po kuchyňském noži a píchla ho. Hned se svalil.
Odvezla ho přivolaná sanitka, ale doktoři už mu nezvládli pomoct. Zemřel v nemocnici.
Pro mámu to znamenalo, že ji policajti sebrali a skončila ve vazbě.
O nás děti se postaral táta, vzal k sobě i ségru, která přitom nebyla jeho. Den co den jsme čekali, kdy se mamka vrátí, ale přitom jsme ani nevěděli, co s ní je. Pamatuju si tlačítka na starém stolním telefonu, jak jsem mačkal číslo. Už ani nevím, kde jsem ho vzal, ale mělo být na místo, kde mámu drželi. Netušil jsem, kam se dovolám a jestli to vůbec někdo zvedne, ale když se ozval ve sluchátku hlas, odříkal jsem mu, kdo jsem, co se stalo a že chci mluvit s maminkou. Jestli mi ji můžou dát k telefonu.
Samozřejmě to nikdy nevyšlo. Dlouho jsme tak neměli ponětí, co s ní bude. Táta možná informace měl, ale moc se o tom s námi nebavil.
Až jednoho dne, po asi měsíci a půl, někdo zaklepal na okenní parapet v jeho přízemním bytě.
Mamka.
Byl to nádherný pocit. Dítěti je jedno, co se stalo a proč byla máma pryč. Důležité je, že se mu vrátí.
Zprostili ji viny, soud uznal, že jednala v sebeobraně. Nejdůležitější výpověď, která v její prospěch zazněla, měla na svědomí ségra. Ta všechno viděla a popsala, jak se celá událost seběhla. Vrátili jsme se všichni domů.
Upřímně, nikdy jsem neměl špatný pocit z toho, že v našem bytě někdo někoho zabil. Nad vším převládala úleva, že mámu už nikdo nebude mlátit. Že chlap, který jí ubližoval, je pryč a už na ni nikdy nesáhne.
Na toho člověka nemám žádné vzpomínky. Nevybavuju si, že bych s ním něco zažil, přestože s námi delší čas sdílel domácnost. Nikam nás nevzal, nic pro nás neudělal.
Jen mlátil mamku.
Stalo se pak, že jsem doma zvedl zvonící telefon, kde se ozvalo: „Všechny vás zabijeme.“ Když tohle jako školák slyšíš, není ti dobře. Ale nikdy se nic nestalo. Jeho rodina, která těžce nesla ztrátu syna, se jen pokoušela zastrašovat.
Bylo snazší zvládnout tohle než další noční hádky a rány.
Na ledě jsem si vždycky jel to svoje. Jednoduše, tvrdě, odzadu. Žádné velké věci, znal jsem svoji úlohu.
Možná jsem byl takový hokejista díky tomu, z jakého prostředí jsem vzešel. Neštítil jsem se skromnější úlohy, nepotřeboval jsem být vidět. Takhle o tom přemýšlím ale až teď zpětně, tehdy jsem prostě hrál tak, jak mi bylo vlastní.
Co ale byla moje přednost – a ta určitě pocházela ze zážitků, jaké jsem během dospívání nasbíral, ať už doma, nebo v začátcích kariéry – věci, které jiné kluky rozhodily, mě nechávaly v klidu. V hokeji se často stane, že po tobě řve trenér, tlačí na tebe vedení, a poznal jsem i velké chlapy, kteří s tím měli problémy. Někdo na ně zadupal a oni se rozsypali tak, že ani nemohli hrát. To já byl v tomhle ohledu silný. I když se někdy nedařilo a bylo to nepříjemné, nehroutil jsem se.
No a co, zase bude líp. Zažil jsem horší časy. Vždycky jsem si v první řadě vážil toho, že vůbec mám možnost se hokejem živit, a věděl jsem, že dělám, co můžu. Nemíval jsem problémy s trenéry ani se spoluhráči. V podstatě celou kariéru jsem nebyl vážně zraněný, chyběl jsem vždycky maximálně pár zápasů, když jsem byl fakt potlučenej.
Problémy… Já prostě problémy nikde neviděl. Ne v tom smyslu co ostatní.
Každý si pod tím slovem představuje něco jiného, pro někoho to znamená, že ho trenér nestaví, jiný si stěžuje, že nemá nový mobil, jiný v chudších částech světa zase třeba nemá co jíst. Jako hokejista nakonec ale stejně řešíš jen to, jestli hraješ tak, jak si představuješ, a jestli ti choděj peníze.
Nevím, který problém je horší, těžko se to srovnává a člověk většinou ten vlastní vidí jako největší. Každý má něco. Každý má to svoje. Už v mládí mi ale přišlo, že kluci v kabině řeší primitivní starosti oproti tomu, co se odehrávalo v mém životě. Ani nevím, jestli měli ponětí, co se nám doma stalo. Já jim to sám od sebe neříkal a nikdo se mě na to nikdy nezeptal. Možná jejich rodiče věděli, ale buď jim to neřekli, nebo kolem mě všichni našlapovali opatrně a na tohle téma se radši nebavili. Sám jsem to až v dospělosti sám od sebe vyprávěl těm, k nimž jsem měl důvěru. A nejčastěji právě ve chvílích, kdy jim připadalo, že jsou v těžké situaci. Tehdy jsem navázal v tom smyslu, že jestliže jsem se já vyhrabal z takového prostředí, jestliže jsem dokázal překonat, co se dělo u nás doma, tak nějaký rozchod s holkou – třeba – je proti tomu úplné nic.
Takhle to ostatně beru dodnes, když se rozhlédnu kolem sebe, co lidi trápí. A taky vím jednu věc. Jestli mě něco životem provedlo na tu lepší stranu, je to sport.
Jen a pouze sport.
Byl mojí každodenní náplní už od malička. Díky sportu jsem trávil doma co nejmíň času, díky sportu jsem si našel kamarády, kteří pro mě byli rodinou, a díky sportu jsem neměl čas flákat se kolem baráku a dělat průsery. Tím neříkám, že jsem byl svatoušek, přimotal jsem se k řadě pitomostí. Lítali jsme třeba po nádraží a vozili se na vagonech, což pokaždé hrozilo fatálním úrazem. Ale spousta kluků, s nimiž jsem kamarádil v dětství, se nezastavila jen u podobných vylomenin. Později skončili na drogách nebo ve vězení za různé krádeže nebo výtržnosti.
Já je znal, vyrůstal jsem s nimi, ale od určité chvíle jsem pak díky hokeji neměl tolik příležitostí dostat se do průšvihů spolu s nimi. Pokud bych netrávil čas na trénincích, asi bych do toho taky spadnul, vždyť já neměl jiné vyžití. Nevím, jestli bych v té době byl tak silný a dokázal si v pravý čas říct dost.
Myslím, že ne. Spíš bych do toho zahučel, ani bych nevěděl jak. Kdo by mi vysvětlil, co je správné? Táta, jehož jsem vídal málo? Máma, která měla dost starostí sama se sebou?
Ne. To hokej mě uchránil.
Moje jediná záchrana bylo někam patřit. Přiřadit se ke kolektivu a v něm uspět, vybojovat si svoje místo. Nebýt to na hokeji, musel bych hledat jinde. A moc jiných – natož snad lepších – možností nebylo.
Drogy, které frčely všude kolem mě, jsem nikdy nezkusil. Měl jsem k nim – a dodnes mám – ohromný respekt, protože jsem na vlastní oči viděl, k čemu vedou. K vyvádění hovadin a ke zničeným osudům, k ničemu jinému.
Já si dám pivo a to mi stačí. Když už to musí být, ožrat si držku je daleko lepší než si někde něco šňupnout. Sice tě ráno bolí hlava, ale to rozchodíš.
Nicméně ani alkoholu jsem nikdy nepropadl. Už okolo osmnáctého roku jsme sice se spoluhráči vyráželi posedět, ale opravdu chlastat jako mnozí jiní jsem nikdy nezačal. Určitě i proto, že jsem měl z domova v podvědomí jasné rovnítko: chlast = průser.
Mám k alkoholu odpor, tak jednoznačně to můžu říct. Přestože abstinent nejsem a asi nikdy nebudu, držím své pití pod kontrolou. Doma třeba nemívám žádné pivo, a když už někam jdu, vypiju tak dvě. Jo, zařídil jsem si vinotéku, ale spíš jen proto, že se mi líbí pohled na ni, jak je zaplněná. Sám u televize si víno neotevřu, jen pokud zajde návštěva, tak si nalejeme skleničku. Ani s kamarády v hospodě se to v mém případě nikdy nezvrhne v nějakou bezduchou pijatyku, nejsem ten, kdo se potřebuje zbourat.
Mám v sobě zábranu, která mě varuje.
Jistě, k týmovému sportu vždycky patřily společné akce a já je nikdy nekazil. Ne ale v tom směru, že bych kalil jak smyslů zbavený.
Nechtěl jsem život, jaký měla máma. Chtěl jsem radši dát maximum hokeji, který pro mě znamenal víc než jen zábavu. Bylo to místo, kde jsem se cítil v bezpečí. Stranou všech sraček, co se děly doma.
Utíkal jsem na zimák, abych si čistil myšlenky. Strašně rád jsem byl ve zdejší partě. Zavřel jsem za sebou dveře od kabiny a najednou byl mezi svými, mezi děcky, která bavilo totéž co mě. Hokej a moji spoluhráči mě nabíjeli energií. Těšil jsem se na tréninky a na všechno okolo, co budeme společně podnikat. Na fotbálky, na hlouposti. To bylo moje. Domů jsem se jako dítě vracel, co nejpozději to šlo, protože jsem se bál, co mě tam zase potká. Necítil jsem se tam dobře, i když byl zrovna klid.
Někdy si říkám, co by se bylo stalo, kdyby mě sport neprovedl dospíváním. Co by ze mě bylo.
Honilo se mi to hlavou snad vždycky, když jsem někde podepisoval smlouvu. Přemýšlel jsem, z jakého prostředí jsem vzešel – a že jsem se přesto dostal až sem. Do momentu, kdy držím v ruce propisku a stvrzuju, že mi někdo dává krásné peníze za to, že dělám, co mě odmalička baví. Dostal jsem se ve své profesi na vrchol. Na vrchol v tom smyslu, že jsem si díky hokeji mohl zařídit krásný život, zahrál jsem si různě po Evropě a zažil i hodně úspěšné roky. Potkal jsem nespočet úžasných lidí a nasbíral nádherné zážitky.
Opravdu by mě zajímalo zjistit, jak by to se mnou vypadalo, kdybych se v životě vydal jinou cestou. Kde bych se vynořil. Jestli bych hned vyfasoval tepláky a skončil někde na Ruzyni, nebo by se ze mě stal normální člověk, který by se i bez sportu dokázal vyhnout všem nástrahám Přívozu.
Pavel Kubina s Pištou Kubou patří k nejlepším hokejistům, jaké naše generace v téhle zemi vůbec měla, na nejvyšší úrovni si z našeho ročníku zahrálo víc kluků, brankář Radek Sikora zase přesedlal na florbal a ve Švýcarsku nastupoval za klub, který je pro daný sport něco jako Bayern Mnichov pro fotbal. Zároveň dva naši někdejší spoluhráči už spáchali sebevraždu.
Osudy okolo mě jsou různé. Na každého působí nějaké vlivy.
Co se stalo s mamkou, jsem nikdy nebral jako tragédii. Byl to jen nepříjemný balvan ve vlastní mysli, který bylo potřeba přeskočit. Zvládnout tuhle překážku a jít dál. Kvůli rodičům, bráchovi, ségře i kamarádům v hokejové kabině. A já to zvládl.
Nebyl to pro mě problém. Byla to událost. Naše rodina se přes ni dostala dál.
Táta má dlouholetou přítelkyni, fajn ženskou. Máma po té události už chlapa nechtěla – a dodnes ho nemá. Zůstala radši sama i se třema děckama.
Já mám báječnou manželku a krásnou dceru. Tu jsem nejdřív dal na tenis, ale ona se zhlédla spíš v koních, tak jsme jí jednoho koupili. Je do toho už roky zažraná, chce u něho být každý den a já ji v tom rád podporuju. Dítě podle mě má mít něco, co ho baví a čím chce trávit čas. Stokrát radši jí budu platit kobylu a budu ji vozit do stájí, jen aby vyrůstala v nějaké smysluplné komunitě, než aby bloumala po obchoďácích a vymýšlela kraviny.
Co se stalo s mámou, není u nás doma tabu, jen už nemáme potřebu se o tom bavit. Je to součást naší rodinné historie, ale je to už za námi. Moje nejbližší okolí o tom ví, ale pokud o tom nezačnu mluvit sám, otázky na to téma nedostávám.
Pro mě samotného je daleko důležitější, že jsem se prosadil jako hokejista a dostal se do jiných pater společnosti. Možná jsem mohl dokázat i víc, hrát víc let na nejvyšší úrovni, vydržet déle v nároďáku. Jasně. Mohl jsem. Ale taky jsem nemusel mít nic z toho. Vždyť mě ještě někdy na začátku dospělosti jen v koutku duše hřál sen, že po tom všem, co jsem prožil, bych se mohl hokejem aspoň nějak živit.
Hokejový úspěch je relativní. Těžko říct, jestli se měří počtem odehraných zápasů, získaných titulů nebo nastřílených gólů. Sám v sobě ale vím, že já uspěl. Z ničeho, z života plného nástrah, jsem se prokousal ke splnění svého snu.
Malej kluk z Ostravy-Přívozu má díky hokeji dneska krásnej a spokojenej život. A to přece stačí.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází