Radek Philipp

Víno. Spouštěčem všech potíží bylo vždycky víno. Pokaždé když se doma otevřela flaška, zavánělo to problémy.

Dokud byli máma a chlap, s nímž žila, střízliví, probíhalo v zásadě všechno v pořádku a byl klid. Jak ale začali pít, už jako dítě jsi cítil, že se schyluje k průseru.

A taky že jo. Nastal.

Ze spaní tě budilo třískání. Ti dva po sobě řvali, hádali se. S pocitem zmaru, strachu o mámu, ale hlavně naštvanej, že se to zase děje, ses došoural do dveří obýváku a viděl tu scénu.

Rvali se, štěkali po sobě.

Chvíli na to smutně zíráš a víš, že nic moc nezmůžeš. Ale pak uděláš to jediný, co ti tvoje síla dítěte končícího základku dovolí. Vrhneš se mezi ně. Chráníš svoji mámu.

„Prosím vás, nechte toho!“ mluvíš na ně, zatímco stojíš mezi nimi.

„Jo jo, my už toho necháme,“ odpovědí ti. Ten chlap má prázdný oči a máma se v tu chvíli možná trochu stydí, ale ty víš, že svůj slib určitě nedodržej. Odšouráš se zase do postele a víš, co přijde. Za chvíli je to tu zase.

Zase se mlátěj.

V takových chvílích jsem se často sebral, oblékl se, naházel věci do batohu a klidně ve dvě v noci odešel k tátovi. Přes celej černej Přívoz, uprostřed noci, ale hlavně pryč od těch ran a křiku. Zazvonil jsem a táta mě vzal k sobě. Moc dobře věděl, co se děje. Věděl, že není dobře, abychom s bráchou v takovém prostředí vyrůstali, ale moc toho dělat nemohl. Po rozvodu nás soud přiřkl mámě a táta nás oficiálně mohl mít jen každý druhý víkend.

V reálu jsme s ním byli daleko častěji a mámě to nevadilo. Nezakazovala nám se s tátou vídat. Vycházeli spolu v pohodě a i ona sama se pro nás snažila dělat to nejlepší, co uměla. Jen holt dlouho neměla sílu změnit svoji situací. Vždycky natrefila na nějakýho blba, co chlastal.

Pravda, v Ostravě v osmdesátých letech chlastal každej, ale ona si k sobě přitahovala úplný extrémy. A hlavně agresory. Jeden, na kterýho si matně vzpomínám, jí sem tam nějakou vrazil, a ten druhej, s nímž nějakou dobu žila, už ji regulérně mlátil.

My děti jsme proti tomu byly bezmocné. Já měl ale aspoň vedle svých nočních útěků za tátou ještě jedno místo, kde jsem se cítil mezi svými. Kde jsem měl svoji rodinu.

Mezi klukama na hokeji.